Boj dělníků v Texprintu, stejně jako v Gkn, tak jako ve stovkách dalších obdobných případech, musí bojovat jak proti aroganci šéfů, tak proti mezitřídnímu kolaborantství

Ve středu 1. září 2021, po 228 dnech mobilizace a protestů před branami textilní společnosti Texprint, nadnárodní společnosti řízené čínským personálem, zahájilo osm dělníků pákistánského a senegalského původu a dva odboráři Si Cobas před radnicí v Pratu již x‑tou pokojnou protestní hladovku.

Cílem mobilizace bylo zvýšit povědomí institucí v Pratu o podmínkách systematického vykořisťování a otroctví v továrně na potisk textilu. Pracující – sedmnáct Pákistánců a jeden Senegalec, kteří byli najmuti na bázi fiktivních učňovských kontraktů, přičemž byli nakonec všichni v dubnu 2021 propuštěni, protože se domáhali regulérní pracovní smlouvy – si stěžovali na naprostou neexistenci jistot a na to, že byli nuceni pracovat dvanáct hodin denně po dobu sedmi dnů oproti osmi hodinám po dobu pěti dnů a prodlužování pracovní doby i v noci a neustálý kamerový dohled. Mnozí z nich také nahlásili vážné úrazy, jako například ztrátu článku prstu u jednoho z dělníků při práci na stroji; aby dělník neohlásil pracovní úraz, manažer Texprintu, aniž by zavolal záchranku, jej osobně odvezl do nemocnice.

Tito pracující se nyní domáhají svého znovuzařazení do práce s regulérní pracovní smlouvou. Požadují navíc zrušení pokut, které jim byly uděleny od začátku stávek a které dosahují částky převyšující 30 000 eur. Iluzorně apelují na instituce, aby je podpořily v procesu získání povolení k pobytu a aby je podpořily při podání obvinění z vykořisťování podle článku 18 konsolidovaného znění zákona o přistěhovalectví. Nakonec se dožadují, bohužel bezvýsledně, zprávy inspektorátu práce v Pratu o výsledcích šetření prováděného již několik měsíců v Texprintu.

Místní úřady v Pratu v posledních letech údajně disponují „novými nástroji“ pro boj proti tomuto nenáviděnému nepříteli, totiž „vykořisťování práce“. Nástroje poskytnuté ze strany úřadu v Pratu nejsou dostatečné ani použitelné pro specifičnost kauzy Texprint. Jednání u „protivykořisťovatelského“ stolu, která probíhají již více než tři měsíce, jsou zcela nedostatečná, pokud jde o problémy dělníků týkající se jejich trvalého bydliště a povolení k pobytu. V tomto důsledku nemohou využít těch chabých prostředků, které zbyly z tolik opěvovaného sociálního systému.

Dotyčná nadnárodní společnost je v centru pozornosti již od června letošního roku, kdy vražda na pracovišti Luany D’Orazio ve výrobně textilního materiálu v Oste di Montemurlo vynesla na světlo skutečnost, že ve florentském vnitrozemí, kde sídlí i Texprint, se kšeftuje s tunami textilního zmetkového materiálu uskladněného ve skladech. Současně se nemohl neobjevit „již n‑tý případ nucené práce“ a nadměrného vykořisťování zahraničních dělníků v továrnách, jejichž výrobky jsou uváděny na trh velkými módními značkami.

To ale není všechno. Státní rada (Consiglio di Stato) vydala příkaz k zákazu činnosti Texprintu na základě šetření okresního ředitelství pro boj s mafií (DDA), které vyšetřovalo Sang Yu Zhanga, známého jako Valerio, formálně zaměstnance, ve skutečnosti však šéfa této továrny na potisk textilu, pro obvinění z vyvážení velkých částek vypraných peněz do Číny ve prospěch společností blízkých 'ndranghetě. Nakonec byl Sang Yu Zhang v první instanci milánským soudem zproštěn viny, ale pro správní soudce druhé a poslední instance to nestačilo... aby bylo podezření vyvráceno. Avšak zůstává pouhé podezření!

Tváří v tvář aroganci společnosti a institucí je držení neomezené hladovky ve stanu před radnicí v Pratu více než legitimní reakcí vyplývající ze zoufalství těchto pracujících. Starosta Matteo Biffoni z Demokratické strany nebyl stejného názoru a považoval takovou iniciativu za nepřijatelnou a vymykající se veškerým normám. Proto 3. září za úsvitu policie zasáhla a násilně vyklidila protestující dělníky, kteří se snažili klást odpor. Následovalo zatýkání. Jeden z mužů uvedl: „Škrtili mě víc než deset vteřin, nemohl jsem dýchat. V jednu chvíli se mi podařilo tomu policistovi sdělit, že mám strach, že umřu. Řekl mi, že jsem na tom dobře.“ Policistova poznámka je výsledkem vymývání mozků v kombinaci s rasistickým ignorantstvím, zároveň však charakterizuje i současné vzedmutí autoritarismu, kterého jsme svědky. Policie přirozeně odmítla jakoukoliv míru použití násilí: jednalo se o vystěhování v souladu s… demokratickými pravidly.

Tento incident vzbudil ohlas a vyvolal silnou reakci dělníků v jiné továrně, společnosti GKN, která je součástí britského koncernu. Zpozad jejích bran přichází podpora od Továrního kolektivu (Collettivo di fabbrica): „Právě jsme obdrželi zprávu o vyklizení centra Prata od dělniků z Texprintu. Podle toho, co víme, jsou zatýkáni na policejní stanici. To si fakt myslíte, že tímto můžete ten spor utnout? Opravdu chcete útočit na pracující, kteří pouze žádají, aby byla dodržována národní smlouva? Pracující z Texprintu nám tu zrovna včera večer vysvětlovali svou situaci. Útok na ně vnímáme jako útok na nás všechny.“

Následujícího dne byli zadržení dělníci propuštěni. Jediným obviněním je odporování veřejnému činiteli. Přetahování však ještě neskončilo. Dělníci se nevzdali a 6. září uspořádali Si Cobas další demonstraci na náměstí u radnice, které se zúčastnili i dělníci GKN. Městský odbor pro pořádek a bezpečnost se rozhodl diskriminačním způsobem demonstraci zamezit a přesunul ji na náměstí Piazza alle Carceri. Když dělníci GKN sborově skandovali na Piazza alle Carceri, znělo to jako na stadionu, jen slova byla jiná a pojednávala o vykořisťování: Italové – „Osm hodin!“, Pakistánci: „Pět dní!“ Na náměstí došlo ke shodě mezi pracovníky, kteří mají společné to, že byli propuštěni, mezi 422 z Campi Bisenzio ze strany anglické nadnárodní společnosti, která chce vyrábět jinde, a 13 z Macrolotto ze strany čínského majitele, který odmítá obvinění z vykořisťování.

Především však jsou tyto nadnárodní společnosti protagonisty nepřetržitého a nepřerušovaného přívalu vyhozených pracujících, který je navíc usnadněn zrušením článku 18. Projevy solidarity na sebe navazují téměř nahodile, ale jsou velmi významné, i když velmi izolované. Ovšem proti této solidaritě vystupuje policejní dohled třídně kolaborantských odborů uvnitř továren, kterým se daří zabránit kvalitativnímu posunu bojů, a to jak dnes, tak se o to budou snažit i v budoucnu.

Stát stále častěji používá obušek, limity fungování formální demokracie jsou stále větší překážkou pro tu samou buržoazii, která, zmítaná konkurenčními válkami a hospodářskými a finančními krizemi, má stále větší potřebu mít volnější ruce, diktátorsky jednat, což ony limity stále více zužuje. Škrcení prováděné příslušníkem pořádkových sil, přičemž nedošlo ke smrtelným následkům, velmi připomíná zásah americké policie, který vedl ke smrti George Floyda.

Imperialistické státy celého světa budou nuceny odhodit masku a ukázat pravou povahu buržoazní diktatury. Proletáři celého světa, pokud nechtějí být drceni v podmínkách věčné bezmoci, a tedy věčného otroctví, budou muset reagovat v naprosté třídní nezávislosti, oprostit se od oportunismu a demokratismu, tj. skutečné intoxifikace spolupráce mezi třídami, které buržoazní kontrarevoluce uplatňovala po celá desetiletí. Reagovat znamená bojovat, a dělníci to dobře vědí, ovšem bojovat na třídním terénu, nikoli na terénu demokratického systému, a už vůbec ne na terénu spolupráce mezi třídami.

Střet mezi buržoazií a proletariátem je historicky daný a nevyhnutelný. Pro vítězství v třídním boji a pro svržení buržoazní a kapitalistické diktatury a její nahrazení jedinou tou schopnou změnit celou společnost odshora dolů, diktaturou proletariátu, však budou zapotřebí svébytné proletářské organizace, které povedou ke znovuzrození třídního odborového svazu, což bude dlouhý a trýznivý proces boje uvnitř samotné proletářské třídy, protože porazit praktiky a iluze oportunismu a mezitřídního kolaborantství nebude snadná záležitost; a bude potřeba především politického vedení třídy, tj. jejího politického předvoje, Mezinárodní komunistické strany.