Třídní stanovisko proletariátu proti imperialistické válce v jakékoli zemi, v Rusku a na Ukrajině, v Evropě a v Americe, v Číně, Japonsku a na celém Východě, v Austrálii a v Africe, je pouze jedno: třídní boj, především proti vlastní buržoazii, a třídní boj proti buržoaziím všech ostatních zemí. Proletáři celého světa spojte se, znamená přesně tohle!

Válka, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině, je imperialistickou válkou, která se v současnosti koncentruje pouze na Ukrajinu a přímo se dotýká evropských zemí. Imperialistické charakteristiky této války do ní nevyhnutelně vtáhly země západního imperialismu, především Spojené státy americké a Velkou Británii, a všechny země Evropské unie. Tato válka má však kořeny mnohem dále v minulosti. Měli bychom se vrátit do let 1991–1992, k rozpadu SSSR a prohlubujícímu se světovému chaosu, který se rozvíjel na vlně kapitalistických krizí, jež zmítaly světem od velké světové krize v roce 1975.

Rusko v této době během pěti let takto ztratilo nadvládu nad zeměmi východní Evropy, které pro Rusko představovaly to, co v té době v jistém smyslu představovaly země Latinské Ameriky pro USA: takzvaný zadní dvorek, v němž dominantní země diktuje zákony svou imperialistickou politikou a svou nezbytnou „železnou patou“. Rovněž ztratilo kontrolu nad zeměmi Kavkazu a ruského východu. Co však neztratilo, je jeho dějinná tendence rozšiřovat své panství do sousedních oblastí jeho „euroasijského kontinentu“. Směrem do Evropy se snažilo získat zpět kontrolu nad Běloruskem a Ukrajinou; v prvním případě uspělo, ve druhém nikoli. Protitah přichystaný Evropskou unií a Spojenými státy (prostřednictvím integrace do EU a NATO) byl úspěšný prakticky ve všech bývalých východoevropských sovětských republikách. Ukrajina měla být tou významnou zemí, s níž „demokratický“ Západ uzavře evropskou vojenskou hranici ruského medvěda.

Tyjátr o „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ Ukrajiny, se kterým Putinovo Rusko vyrukovalo, aby obhájilo svou válku, byl primitivním pokusem vydávat loupeživou válku za „vlasteneckou“ válku, s jejíž pomocí se měla bránit Velká matička Rus před atakem, který západní mocnosti chystaly s využitím Zelenského „nacistické“ Ukrajiny jakožto účelového sboru NATO k pokoření ruského státu zájmům imperialistického Západu.

O tom, že jsou ve hře imperialistické zájmy a že tyto zájmy jsou kombinací ekonomických a vojensko-politických faktorů, není pochyb. Nerostné zásoby Donbasu, velká úrodnost půdy, která z Ukrajiny činí jednoho z největších světových vývozců obilí, a strategická poloha země vzhledem k Azovskému a Černému moři jsou dostatečnými důvody, proč nejprve carské a poté stalinské a imperialistické Rusko vždy usilovalo o nadvládu nad tímto národem.

Ruská propaganda vyzdvihující obranu proruského obyvatelstva Ukrajiny a obviňující Zelenského vládu z toho, že jej coby proruský element potlačuje se záměrem za každou cenu jej „ukrajinizovat“, byla protipólem ukrajinské propagandy nezávislosti a národní suverenity, kterou si „vydobyla“ po rozpadu SSSR a kterou proruští obyvatelé Krymu a Donbasu zpochybňovali. Tváří v tvář ruskému státnímu převratu, jímž Moskva v roce 2014 anektovala Krym, se vláda v Kyjevě, podporovaná západními imperialisty a podněcovaná k tomu, aby se ekonomicky, politicky a vojensky postavila proti proruským provinciím Donbasu nárokujícím si autonomii, stále více napojovala na Washington, Londýn, Berlín, Paříž a Řím, aby tak urychlila svou cestu ke členství v Evropské unii i NATO.

Během osmi let, které uplynuly od připojení Krymu k Rusku, se tento střet nemohl než stupňovat a napětí mezi oběma zeměmi se dostalo na úroveň válečného střetu.

Ruští proletáři a ukrajinští proletáři byli terčem propagandy cílíce k tomuto válečnému střetu, a to jak na ruské, tak na ukrajinské straně, což ostatně dokládá i fakt, že v téže době vláda v Kyjevě zbrojila díky značné podpoře především USA, Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Jen USA od roku 2014 do konce roku 2021 podpořily kyjevskou vládu částkou přesahující 4,6 miliardy USD, z čehož 2,5 miliardy USD bylo určeno na zbrojení (1). Západní zbrojení však nesměřovalo pouze do Kyjeva. Navzdory velkolepým proklamacím o míru a uvaleným sankcím vůči Rusku za to, že anexí Krymu „ zaútočilo na ukrajinskou národní suverenitu“, vyvezlo hned 10 zemí (Francie, Německo, Itálie, Rakousko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Finsko, Slovensko a Španělsko) v letech 2015-2020 do Ruska zbraně v hodnotě 346 milionů eur, přičemž největší podíl na tom měla Francie se 152 miliony eur, těsně následovaná Německem se 121,8 miliony eur. Itálie ovšem nezůstala pozadu; Renziho vláda, jejímž ministrem byl Paolo Gentiloni, prodala Rusku v roce 2015 pozemní obrněná vozidla za 25 milionů eur a v roce 2021 mu Draghiho vláda, jejímž ministrem byl Di Maio, prodala zbraně a munici za dalších 22 milionů eur (2). Tolik k vytrubovanému míru a sankcím proti ruskému agresorovi!!! Obchod je obchod!

Buržoazní vlády, ať už evropských, amerických či jiných zemí, již po x-té ukazují, že všechny řeči o míru, o hodnotách demokracie, které je třeba hájit, mají jen jeden velký účel – zakrýt skutečnou podstatu buržoazní moci, skutečnou podstatu kapitalismu, na níž buržoazie svou moc postavila: dosahování zisku a imperialistickou nadvládu nad slabšími národy. A pro tyto záměry bez skrupulí přilévají „olej do ohně“ a prodávají oběma válčícím zemím zbraně všeho druhu. Není to ale kapitál, kdo tu tratí, není to kapitalistický systém; jsou to proletářské masy, civilní obyvatelstvo, které je masakrováno při bombardování a je nuceno prchat jak vyděšená zvěř; obyvatelstvo, které při snaze uchýlit se do míst a zemí, kde neprobíhá válka, končí tak jako tak v chřtánu stejných imperialistických lumpů, kteří válku podněcovali a přichystali.

Evropští proletáři, kteří jsou přímo vtaženi do rusko-ukrajinské války a na něž se všechny vlády obracejí s apelem, aby se podvolili nést ekonomické a sociální oběti nutné pro zajištění pomoci Ukrajině v její „obranné válce“, nemají se svými vládnoucími buržoaziemi, které se i prostřednictvím této války snaží na jedné straně co nejvíce obchodně uspět a podpořit ekonomické oživení ohrožené samotnou válkou z důvodu ztracených exportů přenesením ještě většího břemena na životní a pracovní podmínky proletářů, žádný společný zájem; přičemž na druhé straně se tyto buržoazie snaží své proletáře ještě více připoutat k politice třídní spolupráce, která je nezbytná pro dosahování zisků v době míru, ale o to nezbytnější v době války, protože až nadejde „volání do zbraně“, buržoazie každé země bude chtít mít ukázněný proletariát, který bude připraven plnit požadavky národního kapitalismu v boji s ostatními konkurenčními kapitalismy jiných zemí.

Je dějinným zájmem proletariátu osvobodit se od vykořisťování, jemuž je v buržoazní společnosti vystaven, osvobodit se od námezdního otroctví, které jej nutí vyžít pouze pod podmínkou, že se podřídí buržoazním výrobním a společenským vztahům, a které jej nutí stát se potravou pro děla, kdykoli vládnoucí buržoazie vstoupí do ozbrojeného konfliktu s cizími buržoaziemi. Tento dějinný zájem, který se zakládá na třídním nesmiřitelném protikladu, jenž je vlastní kapitalistické společnosti, se tak stává úkolem proletářů ve všech zemích, kteří musí provést revoluci v celé společnosti kapitálu odshora dolů.

Boj o život, či spíše o přežití, který je každý proletář nucen vést po celý svůj život pod nadvládou buržoazie, se tak stává třídním bojem, tj. bojem všech proletářů coby námezdních pracujících bez ohledu na jejich věk, pohlaví, národnost či profesi, s cílem jednou provždy svrhnout ekonomický a společenský systém, který je od narození staví do postavení podrobené třídy, vykořisťované třídy, ovládané třídy; a tím uvolnit pole ekonomickému a společenskému systému, v němž již nebudou existovat vládnoucí třídy a ovládané třídy, vykořisťování člověka člověkem, a tedy vzájemné protiklady mezi třídami, konkurenční boj a války. Tento cíl není utopický, není to fantazie mimo realitu, a to z toho prostého důvodu, že bude dějinným vyústěním samotné reality kapitalismu a na něm postavené buržoazní společnosti.

Námezdní práce je typickým znakem buržoazní společnosti, kapitalismu. Neexistovala před buržoazní společností a nebude existovat ani poté, co bude buržoazní společnost překonána. Spojená práce a uplatnění vědy ve výrobě s jejími neustálými technickými revolucemi, tedy velký průmysl, a zevšeobecnění komunikace a vztahů mezi různými zeměmi světa budou představovat základní příspěvek současné společnosti k jejímu přerodu ve společnost bez tříd, bez směnných hodnot, bez peněz a bez obchodní konkurence; ve společnost, v níž již nebude existovat plýtvání, škodlivá výroba, znečišťování a konflikty mezi zeměmi a národy, protože hospodářské základy pro plýtvání, škodlivou výrobu, znečišťování a konflikty mezi zeměmi a národy budou odstraněny a nahrazeny hospodářskými základy, které budou sloužit nikoli trhům, nikoli kapitálu, nikoli burzám, nikoli kapitalistickým ziskům, jichž si užívá jen nepatrná hrstka buržoů na úkor života širokých mas světa, nýbrž životním potřebám miliard lidí obývajících tuto planetu.

To je bezpochyby velký dějinný cíl; ovšem jedině proletářská třída, skutečná třída výrobců veškerého společenského bohatství, bude schopna jej uskutečnit. Aby tohoto velkého cíle bylo dosaženo, musí si jej proletariát sám vytyčit, musí jej pociťovat jako životní nutnost, a aby se tak stalo, musí proletariát bojovat proti nepřátelům, kteří mu brání vydat se touto cestou, musí se připravovat na boj třídního charakteru, školit se v tomto boji společně se svými třídními bratry, s proletáři všech věkových skupin, všech národností, muži i ženami, získat přímé zkušenosti s používáním prostředků a metod boje třídního charakteru (tj. těch, jimiž se prosazují výhradně proletářské bezprostřední a všeobecnější zájmy), aby byl schopen rozpoznat sám sebe jako nedílnou součást jediné velké mezinárodní armády a rozpoznat třídní nepřátele. Třídní nepřátele, kterými jsou nejen kapitalisté, vlastníci půdy, výrobků, peněz, politické moci, ale také oportunisté, ti, kteří se vydávají za zástupce pracujících, ale ve skutečnosti vystupují coby hrobaři proletářského boje, sabotéři proletářského boje, a kteří popírají třídní nezávislost a podporují spolupráci mezi třídami. Poučení z historie v těchto oblastech jsou četná a tvoří součást teoretické a politické výbavy jediného skutečného představitele dějinných zájmů proletariátu na celé planetě: třídní strany, revoluční marxistické strany, která se nedává chlácholit demokracií, ani balamutit údajně „spravedlivějším“ rozdělením společenského bohatství, a už vůbec ne tou malou dávkou soucitu a dobrotivosti, která má dřímat v srdci každého buržoy, každého kapitalisty, každého válečného štváče.

Stejně jako přišel čas, aby buržoazní třída ve svém boji proti aristokratické šlechtě, proti duchovenstvu a proti každé monarchii svrhla jejich moc a nahradila je ve vedení společnosti a podpořila rozvoj nové kapitalistické ekonomiky proti staré feudální a izolacionistické ekonomice, přijde čas i pro proletářskou třídu, v rámci jejího boje proti veškerému buržoaznímu útlaku, veškerému kapitalistickému ekonomickému a sociálnímu útlaku, svrhnout moc buržoazní třídy coby poslední třídy představující prehistorii celého lidstva, to jest poslední ze společností rozdělených v protikladné třídy, které lidstvo ve svém dlouhém a tisíciletém historickém vývoji poznalo.

Nuže, chce-li se bojovat proti buržoazní válce, která již více než sto let není ničím jiným než válkou loupežnou a imperialistickou, pak buď se proletářům podaří reagovat proti dosud nezpochybnitelné nadvládě imperialistických buržoazií, nebo jsou odsouzeni trpět, válku za válkou, mír za mírem, stále tragičtější důsledky nevyhnutelných krizí kapitalismu. Buržoazní válka neřeší ekonomickou a politickou krizi, která ji vyvolala, a neumožňuje její překonání jednou provždy. Buržoazní válka vzniká proto, že krize nadvýroby, která je charakteristická pro vývoj kapitalismu a která se v historickém období imperialismu stále prohlubuje a zostřuje, je snahou vrátit poměry konkurence mezi státy a mezi monopolistickými póly k předešlému situaci, ke stavu, kdy kapitalistická ekonomika expanduje, místo aby se zadrhávala a utlumovala. Je to však právě kapitalistický systém, který vzhledem k charakteristikám své ekonomiky založené na soukromém vlastnictví a soukromém přivlastňování vytvořeného společenského bohatství, a tedy na systému stále silnější a ostřejší konkurence, sice dočasně překonává nejkritičtější okamžiky krize nadvýroby, avšak znovu vytváří předpoklady pro ještě závažnější a větší krize. Takové jsou dosavadní dějiny všech kapitalistických krizí.

V překonávání nejkritičtějších momentů svých krizí by kapitalistická buržoazie nebyla úspěšná, pokud by neměla po svém boku proletariát, pokud by námezdní pracující – právě proto, že představují zdroj zhodnocování kapitálu, a tedy zisku – nespolupracovali, „neodváděli svůj díl práce“, neboli neobětovali své vlastní životy až na samou hranici, v totální nejistotě, v nezaměstnanosti, bídě, umírání v práci a chcípání ve válkách. Spolupráce mezi třídami je tedy sice na jedné straně silnou stránkou buržoazie při překonávání jejích krizí, ale zároveň její slabou stránkou, kterou může a musí proletariát zasáhnout svým bojem. Bez vážného, časného a širokého boje proti třídní spolupráci nebude mít proletariát nikdy šanci vstoupit na cestu osvobození se od kapitalismu; zůstane navždy podřízen výhradně existenčním potřebám kapitálu, trhu, kapitalistickému zisku a bude se zas a znova nechávat masakrovat jen a pouze ku prospěchu buržoazie.

Rusko-ukrajinská válka je znovu důkazem, že právě toto je klíčový aspekt, který staví proletariát do toho nejhoršího postavení: nechává se masakrovat, aniž by měl sílu k nezávislé odpovědi, a to výlučně ve prospěch kapitalistů na jedné či opačné válčící linii.

Proti imperialistické válce, za znovuobnovení nezávislého třídně orientovaného boje proletariátu!

Proti třídní spolupráci, v první řadě s vlastní národní buržoazií! Proti veškerému nacionalismu!

Za třídně pojatou a nezávislou reorganizaci proletariátu stojící nad dělením podle rasy, národa, pohlaví, věku, profese!

Za protiburžoazní a protikapitalistickou revoluci!

(1) Viz Il senso del supporto militare americano all’Ucraina, https://www.geopolitica.info/supporto-militare-americano-ucraina/, 21/01/2022.

(2) Viz Embargo a chi? Per anni armi „proibite“ alla Russia, „il fatto quotidiano“, 17/03/2022.