Itálie

Neofašistický squadrismus podporovaný demokratickou vládou

Je 18. února 2023, tedy za necelé dva týdny od chvíle, kdy píšeme tento článek. Je časné ráno a školní život ve Florencii probíhá normálně jako každou jinou sobotu. Před budovou Liceo Classico Michelangiolo rozdává malá skupinka šesti neofašistů z mládežnické organizace Azione Studentesca letáky. Je třeba poznamenat, že se nejedná ani o studenty školy a že všem je mezi 16 a 20 lety. Členové velmi demokratické studentské organizace tohoto lycea Collettivo Studentesco, která je, jak už to v celé Itálii bývá, v rukou demokratických a antifašistických, často sociálnědemokratických či sociálněreformních sil, rozčilení touto provokací, se rozhodli proti této aktivitě protestovat. Zatím nic nového: mladická šarvátka mezi pravicovými a „levicovými“ bojůvkáři, jak tomu bylo v minulých letech a jak se ve skutečnosti děje každý rok. Hrstka demokratů rychle opouští školu s přesným záměrem zabránit rozdávání letáků, nese koš, do něhož se mají letáky vyhodit, a žádá je, aby je přestali rozdávat. Reakce neofašistů je však násilná: dva z demokratů jsou sraženi na zem a zbiti. Zásah dalších členů studentské organizace lycea, příchod učitele a nakonec policie ukončí tento spontánní střet. Okamžitě začíná propaganda středo-levicových kruhů proti sílícímu fašismu se srdceryvnými výzvami k ústavní zákonnosti a demokracii; vláda zatím mlčí. Ostatně sama premiérka Giorgia Meloniová vedla krajně pravicovou Azione Studentesca v letech 1996–2000, takže je jen přirozené, že tato událost uvedla do rozpaků i tu většinu, která koneckonců pochází z tohoto kulturního a politického prostředí, které má tradici výsostně vztahující se k již neexistující neofašistické straně Movimento Sociale Italiano (MSI). Mlčení vlády a všech stran vládní většiny samozřejmě ještě více podnítilo kontroverze ze strany opozice, která v tomto mlčení spatřovala důkaz spoluodpovědnosti vlády za akce v podstatě squadristického charakteru, jako byla ta, která se odehrála. V tomto politickém kontextu znovu rozdmýchal kontroverze oběžník ředitelky Liceo Scientifico Leonardo Da Vinci Annalisy Savino (všimněte si, že se nejedná o ono lyceum, před nímž se události odehrály). Oběžník je bezesporu dokladem antifašismu (v tom nejhorším slova smyslu), jak je patrné z textu, z něhož vyjímáme několik úryvků. Píše se v něm například: „Fašismus v Itálii se nezrodil s velkými shromážděními tisíců lidí. Zrodil se na pokraji běžného chodníku, kdy oběť politicky motivovaného násilí byla lhostejnými kolemjdoucími ponechána svému osudu. ‚Nenávidím tyto lhostejné lidi‘ – řekl velký Ital Antonio Gramsci, kterého fašisté vyděšeni jako králíci silou jeho myšlenek zavírali do vězení až do jeho smrti.“ K antifašistům neodmyslitelně patří citát takového eklektického antimarxisty nesmírné slávy, jakým byl Gramsci (v našem textu Struttura economica e sociale della Russia d’oggi z let 1955–1957 zazněl tento soud o Gramsciho marxismu: „[…] Gramsci pojímal méně ortodoxnosti [k marxistické teorii] než Turati“) (1).

Náš postoj k antifašismu je odvěký a neměnný; jeho kořeny tkví v revoluční kontinuitě programu a pozic proudu komunistické levice, který v roce 1921 založil Komunistickou stranu Itálie a který se vždy vyznačoval tím, že bojoval proti všem ideologickým, kulturním a politickým projevům buržoazní nadvlády nad společností, přičemž jak demokracii, tak fašismus považoval za různé metody vlády samotné kapitalistické nadvlády. Fašismus se zrodil jako reakce, nikoli ideologická, ale vojenská a skvadristická, kterou italská buržoazie nalezla v nejnebezpečnějším poválečném období pro svou politickou moc, kdy proletářské masy vedené revoluční komunistickou stranou (právě Komunistickou stranou Itálie) ukázaly svým bojem a odhodláním, že to „chtějí udělat jako v Rusku“, že chtějí převést svůj ekonomický obranný boj v revoluční politický boj. Fašismus se ve skutečnosti zrodil právě jako odštěpek liberální demokracie, využíval všech demokratických prostředků, které mu buržoazní moc dala k dispozici; ta jej chránila svými pořádkovými silami při jeho vražedných zátazích proti proletariátu a pak jím byla smetena, když přišel čas zasadit proletářskému třídnímu hnutí ránu z milosti a maximálně centralizovat buržoazní síly jejich sjednocením v otevřeně vyhlášené buržoazní diktatuře, tj. právě ve fašismu. Naše protidemokratická pozice se dnes nezměnila, stejně jako se nezměnila v minulosti tváří v tvář squadristickému fašismu: jsme principiálně proti buržoazii, a proto důsledně vystupujeme jak proti demokracii, tak i proti fašismu, stejně jako jsme vždy vystupovali proti oběma válčícím frontám v imperialistických válkách, právě proto, že jsme jako revoluční komunisté proti buržoazii. Demokratický antifašismus je oportunistický podvod, protože se staví na stranu buržoazní metody vlády, demokratické, oproti stejně buržoazní metodě vlády, fašistické. A právě z tohoto postoje se odvíjejí slova v Co odlišuje naši stranu, v záhlaví přetiskovaném ve stranickém tisku:  odmítání všech lidových front a národních odbojových bloků.

Antifašismus považujeme za hanebný oportunismus – a tedy i Gramsciho antifašistické teze. Boj proti fašismu, jak jej navrhují buržoazní demokraté, sociálnědemokratičtí reformisté a stalinisté, je v radikálním protikladu k charakteru třídní strany. Naše strana není stranou jednotného demokratického boje proti fašismu. Naše strana je stranou světové proletářské revoluce. Ani nebudeme komentovat idealismus onoho oběžníku, který by rád zúžil fašismus na „politické téma“ a zrod fašismu na politické násilí zrodivší se takřka náhodou. Ale na druhou stranu, tváří v tvář otevřenému fašistickému násilí, zde máme, co říká ředitelka (který se ukazuje být dokonalým garantem demokratického a ústavního řádu): „V dobách nejistoty, kolektivní nedůvěry v instituce, zahleděnosti do vlastní uzavřenosti, musíme všichni věřit v budoucnost a otevřít se světu, vždy odsuzovat násilí a nadvládu.“ To není řešení společenských problémů.

Tváří v tvář období nejistoty a kolektivní nedůvěry v instituce, bez ohledu na fašisty, je perspektivou, v níž vězí řešení společenských problémů, revoluční boj třídního charakteru, který nakonec svrhne buržoazní stát v politické, společenské a vojenské konfrontaci a zničí kapitalistický systém. Při bližším pohledu tedy propaganda antifašistického středu-levice, která se jeví tak proti vládě a tvrdá vůči současnému politickému systému, není ničím jiným než apelem na demokratickou rozvahu a respekt k buržoazní zákonnosti. Zjednodušíme-li obsah oběžníku na minimum, zjistíme vlastně pravý opak toho, co nám předhazuje buržoazní žurnalistika: zdaleka se nejedná o revoluční dopis, ale spíše o volební apel!

Současná vláda samozřejmě potupné sdělení onoho oběžníku neunesla: ministr Giuseppe Valditara zasáhl dosti groteskním způsobem, když prohlásil, že: „V Itálii neexistuje žádný posun k násilí a autoritářství, neexistuje žádné fašistické nebezpečí, obrana hranic nemá nic společného s fašismem nebo nacismem“ (tučné písmo je naše). Komentovat tato slova senzacechtivým způsobem není naší náplní práce, jak to již učinil buržoazní tisk, ať už demokratický, nebo fašistický. Je zjevné, že tato slova byla plošně odsouzena celou italskou antifašistickou politickou scénou. Místo toho chceme podtrhnout jasné pozice naší strany v otázce fašismu a demokracie, a to právě ve spojitosti s narušením demokratického pořádku. Obdivuhodně to shrnuje článek z roku 1971: „Uctívačům posvátného ohně demokracie se zdá nemyslitelné obrátit zrak a síly proletariátu k fenoménu obrozujícího se squadrismu a jeho hanebným násilným útokům: je to status quo, co je ohroženo; ‚jsou ohroženy instituce zrozené z odboje‘ – křičí; je naléhavě nutná společná fronta; jednotný obranný šik; blok civilizace stojící nad třídami proti barbarství. Jenže fašismus nepadá z nebe. Je projevem vnitřní krize buržoazního režimu, jeho roztržek a protikladů, nemoci samotného jeho organismu: a ty, připustíme-li, že demokracie hodlá vymýtit ‚squadristické násilí‘, jsou a budou v jeho lůně stejně živé a reálné. Jestliže se squadristická verbež pouští do ofenzivních výletů, nepředstavují její snahy nic jiného než špinavosti společnosti, jakýsi na povrch vystupující výbuch jinak hluboké skutečnosti; zmítání kapitalistického světa po tolika letech ‚hojnosti‘ v trnité posteli hrozící recese. Právě na této půdě vyrůstá, na téže půdě, na níž vládne demokracie“ (2).

Fašismus a demokracie jdou ruku v ruce, vzájemně se doplňují, vytvářejí společné nástroje nadvlády a učí se ze svých chyb. Pokud squadrismus existuje, je to také proto, že existují kapitalistické ekonomické podmínky, které mu přejí, podmínky, které demokracie očividně nemá v zájmu odstranit. Volání po „jednotné frontě“ proti fašismu, tedy přihlášení se k antifašistické ideologii, nahrává vládnoucí třídě. Jediná cesta, jak jednou provždy skoncovat s nespravedlností, politickým násilím, nepořádkem a nerovností, je ta, kterou jsme v dějinách tvrdošíjně prosazovali téměř dvě století: komunismus!

Proti fašistickému squardismu!

Proti antifašistickému demokratickému řádu!

Za světovou komunistickou stranu!

(1) truttura economica e sociale della Russia d’oggi. Články z let 1955–1957 sestavené ve stejnojmenném svazku, část I, § 24. Ed. „il programma comunista“, 1976. Turati byl hlavním představitelem „revizionismu“ a reformismu v Italské socialistické straně před rokem 1914.

(2) Democrazia e fascismo si integrano a vicenda, Il Programma Comunista, 1971, č. 4, s. 1.