Sýrie-Turecko. Téměř sto let nedošlo v této oblasti k tak ničivému zemětřesení. V sevření tureckých protikurdských represí a Asadových represí vůči protivládním silám jsou nejvíce postižena kurdská města a syrští uprchlíci, kteří utekli před válkou v Sýrii.

Uprostřed noci z 6. na 7. února způsobily dva mimořádně silné otřesy (jeden o síle 7,8 stupně a další o síle 7,5 stupně Richterovy škály) na jihu Turecka u hranic se Sýrií (v okrese Nurdaği v provincii Kahramanmaraş) zkázu a zoufalství.

V Turecku se na jeho východě stýkají tři různé tektonické desky: anatolská, arabská a africká. Struktura těchto desek se vyznačuje pohybem, který se nazývá transformní, tj. dochází k posunu desek podél sebe horizontálním pohybem. V průběhu historie se v této oblasti vyskytlo mnoho zemětřesení, která měla jeden společný rys: vznikala v malých hloubkách. Hypocentrum zemětřesení z 6. února se nacházelo v hloubce pouhých 17,9 km.

Seismickou sekvenci vyvolal východoanatolský zlom, který je dlouhý asi 500 km a protíná východní Turecko od jihozápadu k severovýchodu, od provincie Hatay a Iskenderunského zálivu až po Gaziantep, a pak se ohýbá směrem k pohoří Pontus. Velká část Turecka je tedy vystavena zemětřesení kvůli tomuto zlomu – který v minulosti vyvolával vždy katastrofální zemětřesení. Ve skutečnosti je Turecko již od dob křížových výprav známo jako oblast velmi náchylná k zemětřesením. Proto nelze říci, že by nedávné zemětřesení (stejně jako zemětřesení v letech 1999, 2010 a 2011) bylo překvapením. Co však překvapením rozhodně bylo, byl stupeň devastace, který způsobil první otřes o síle 7,9 stupně Richterovy škály a následné otřesy o síle, 7,8; 7,5; 6,9; 6,4.

Nejvíce škod podle zpráv utrpěly oblasti v provinciích Gaziantep a Kahramanmaraş, kde byly zaznamenány desetitisíce obětí (více než 47 000) a kde zůstalo několik milionů lidí bez přístřeší, většina z nich v Turecku a značná část také v severní Sýrii, v oblasti okolo města Idlib, kterou stihla dvojí tragédie: 4,5 milionu obyvatel, kteří uprchli před represemi Asadova režimu, kromě toho, že je postihla bída a přežívají jen díky mezinárodní pomoci, nyní postihlo také zemětřesení, které v této oblasti zabilo více než tisíc lidí, zničilo domy a brání příchodu humanitární a mezinárodní pomoci. Sýrie je již dvanáct let ve válce a miliony lidí žijících v této oblasti jsou závislé na otevření či uzavření jediné přístupové cesty, hraničního přechodu Bab al Hawa, která jim umožňuje se do této oblasti dostat; a stejně jako v Turecku je i zde mezinárodní pomoc centralizována vládnoucí mocí, tedy Asadovým režimem, který má zájem udržet celý region pod kontrolou, protože se tam sestěhovali ti, kdo přežili válku, a Kurdové, notoricky potlačovaní jak syrskou, tak tureckou stranou. Tím však neštěstí nekončí, protože tváří v tvář zdevastovaným městům a vesnicím se obrovská masa lidí, kteří přišli o všechno a kteří jsou coby lidé bez domova nuceni se přesídlit do sousedních oblastí, bude muset potýkat s problémem nedostatku vody, hygienou, zimou, nemocemi. Pomoc se nedaří rychle zajistit na všech místech, kde je jí zapotřebí, a na mnoha místech se nedostane kvůli politice namířené proti Kurdům a proti syrským protivládním rebelům. A příslib Erdogana, který ohlásil rekonstrukci nejméně 30 000 domů v blízké budoucnosti, neponechává nikoho na pochybách…

Je téměř zbytečné dodávat, že téměř všechny oběti jsou důsledkem zřícení budov. Kromě síly zemětřesení a jeho opakovaných otřesů – což předpovídali geologové na celém světě, a ne od včerejška – proč se zřítila naprostá většina budov? Protože Protože při stavbě budov se nemyslelo na žádná protiseismická opatření, zatímco se naopak systematicky sledoval snadný zisk za použití nekvalitních materiálů, pokud možno aby se stavěly vysoké budovy blízko sebe a ušetřilo se na ceně za pozemky, čímž byly miliony lidí namačkány do gigantického mraveniště. Hlavní příčinu této zkázy je třeba hledat v kapitalistickém systému výroby, ve vykořisťování půdy, v křečovité honbě za ziskem, přičemž se velmi dobře vědělo, že v případě zemětřesení by tyto budovy nevydržely ani mnohem mírnější otřesy, než byly ty z 6. února a následujících dnů. Toto zemětřesení bylo obzvláště silné nejen při prvních otřesech, ale i při následných otřesech, takže budovy, které dokázaly odolat prvnímu velkému otřesu, aniž by se zřítily, se při následných otřesech rozpadly. Jak se tváří v tvář tomu všemu – třebaže i navzdory pozoruhodnému pokroku, který učinila geologická věda, nelze přesně předvídat seismické jevy jak co do velikosti, tak co do intenzity a trvání jejich nárazů či následných otřesů – zachovala buržoazní moc? S obvyklým fatalismem, který vždy provází každou katastrofu: vždy je na vině smůla a jen zčásti je to vina aktivit homus capitalisticus, který to… postavil špatně. I dítě chápe, že když se špatně postaví dům, dříve nebo později se zřítí a že nahromadění domů na malém prostoru, jakmile se zřítí na zem, znemožňuje přístup a pohyb záchranářů a techniky potřebné k prohrabávání sutin při hledání přeživších, zraněných a mrtvých.

Pro Jeho Veličenstvo kapitál však katastrofa představuje lákavou obchodní příležitost; každá takzvaná „přírodní“ katastrofa je pro kapitál hostinou. Kapitál se zhodnocuje především zvětšováním fixního kapitálu, na něž může zaměstnávat námezdní pracovní sílu, a v obdobích krize nadvýroby, jakou zažíváme již mnoho let, masivní ničení výrobních prostředků a výrobků rozpoutává honbu za obnovou, která díky mimořádné situaci způsobené katastrofou zase vytváří gigantický byznys. Války a pandemie jsou toho důkazem.

Lidská společnost má šanci překonat toto dlouhotrvající martyrium, představovanou kapitalistickými katastrofami, tím, že zničí kapitalismus, jeho způsob výroby a jednou provždy pohřbí společenský systém, který po sto šedesát pět let místo toho, aby lidstvu přinášel pokrok a blahobyt, přinášel bídu a smrt. Tohoto dějinného cíle nelze dosáhnout prostředky, které buržoazie používá ke svému přežití jako vládnoucí třída: ani demokracií, ani její diktaturou. Buržoazně-kapitalistický totalitarismus tvoří základ její moci a je jedno, zda se halí do symbolů parlamentní, volené nebo reformistické demokracie; pohnutky kapitálu, této neosobní společenské síly, vždy převáží nad pohnutkami jednotlivého kapitalisty, který se jednotlivě může jevit jako čestný, starostlivý, dobrosrdečný, lidumilný, ale není schopen přeměnit ekonomický a společenský systém, v němž je sám uvězněn, v systém, v němž již nebude existovat vykořisťování, hlad, bída a válka. Na druhou stranu věda právě proto, že ji systém ohnul ve prospěch zisku a bez ohledu na to, kolik kroků kupředu učinila, pokud jde o poznání tajemství života, Země a vesmíru, není nikdy prvním hlasem, kterému buržoazní třída naslouchá. Naopak, pokaždé, když by její varování mohly ohrozit motivy získání zisku a moci, je umlčena, a vědci, kteří trvají na výzkumu, jenž nepřináší výnosné zisky a nepřináší mocným prvky propagandistické sebechvály, jsou jednoduše marginalizováni a zapomenuti. Chcete srovnávat z hlediska přínosu pro kapitalismus vynálezce webu nebo mobilního telefonu s vulkanologem, biologem nebo geologem, který k dosažení byť jen malého, ale důležitého výsledku svého výzkumu potřebuje roky a spousty peněz, které nemohou v krátké době přinést zisk? Právě proto se věda o prevenci v kapitalistické společnosti nikdy pořádně nezrodila: katastrofa znamená mimořádnou událost, mimořádná událost znamená protočení peněz bez reálné kontroly a pobídku k šťavnatému byznysu při rekonstrukci. Čím více je zničeno, tím více je znovuvybudováno, a pro kapitalisty má válka stejnou cenu jako ničivé zemětřesení nebo pandemie. Tváří v tvář každé katastrofě se systematicky upozorňuje na nutnost prevence, slibuje se, že se udělá vše pro to, aby se podobné katastrofy neopakovaly. Ve skutečnosti se však katastrofy nejen opakují, ale mají tendenci se opakovat se stále horšími následky. Buržoazní společnost nikdy nebude schopna potlačit příčiny svých vlastních rozporů, své vlastní zkázy. Musí se o to postarat jiná společenská síla, třída, která nemá zájem na udržování tohoto systému výroby, vykořisťování a destrukce při životě: tuto společenskou sílu představuje proletariát, námezdní pracovní síla, která produkuje veškeré hospodářské a společenské bohatství, z něhož je však zcela vyloučena. Jestli se kapitalismu v dějinách něco povedlo, pak to, že rozvinul výrobní síly na nejvyšší úroveň, o kterou mohla třídně rozdělená společnost usilovat. Je to právě ona hlavní výrobní síla, reprezetovaná živou prací, prací dělnické třídy, která objektivně a historicky drží ve svých rukou řešení kapitalistických rozporů. Je třeba, aby se aktivně ujala dějinné revoluce, kterou dosud žádná jiná společenská třída nebyla schopna uskutečnit: převést třídně rozdělenou společnost na společnost beztřídní, prostřednictvím přeměny stávající ekonomiky v ekonomiku celého lidského druhu a založení společenského života nikoli na zhodnocování kapitálu, nikoli na mrtvé práci (fixním kapitálu), která vykořisťuje práci živou (námezdní práci), ale na výrobních silách, jejichž rozvoj je zaměřen na uspokojování potřeb lidského druhu jako takového, a nikoli trhu, nikoli kapitálu. Pak bude poznání, věda, a tedy i věda o prevenci, dosáhnout nepředstavitelného rozvoje, protože už nebudou otroky kapitalistického zisku, ale budou sloužit k většímu blahu lidského druhu a většímu poznání přírody a jejích tajemných sil.