- Musí zkusit spor vyřešit pomocí tzv. zprostředkovatele.

- Musí vyhlásit hlasování o stávce – hlasování se musí zúčastnit nejméně 50 % všech zaměstnanců a nejméně dvě třetiny hlasujících musí hlasovat pro stávku.

- Musí stávku nahlásit 3 pracovní dny dopředu včetně seznamu pracovišť, kterých se stávka dotkne a celkového počtu zapojených zaměstnanců.

Za nesplnění některé z těchto podmínek hrozí odborové organizaci, pokud by stávku přesto uspořádala, zodpovídání se za finanční škody způsobné podniku, které stávka způsobila. Naopak zaměstnavateli nehrozí za nekonečné protahování jednání nic.

Zákony v Česku pamatují i na „solidární stávku“. Pravidla pro její uskutečnění jsou však tak přísná, že je zcela nepoužitelná. Může být zahájena jen na podporu jiných již stávkujících zaměstnanců, musí s ní souhlasit dostatek zaměstnanců a musí se odehrát jen, pokud zaměstnavatel může reálně ovlivnit průběh nebo výsledek stávky oněch pracujících, na jejichž podporu byla solidární stávka vyhlášena.

ODBORY A JEJICH NEZRAŇUJÍCÍ „STRATEGIE“

První den, 31. ledna, vstoupilo do stávky 191 z 1 100 zaměstnanců. Během celé stávky se ven dostávalo jen málo informací – nebylo známo, kolik dělníků stávkuje, jestli výroba stojí a zda-li stávkující byli schopni získat na svou stranu další ze svých kolegů.

Strategie odborů v souvislosti se stávkou byla následující: místo toho, aby všichni, kdo byli pro stávku, stávkovali společně, místo toho, aby všichni demonstrovali před továrnou a potvrdili tak kolektivní sílu a jednotu pracujících, rozhodli se, že pouze jedna určitá směna přeruší práci, a to vždy v daném čase, čímž „ochromí“ výrobu. Ostatní dělníci, dokonce i ti, kteří stávku podporovali, měli chodit do práce jako obvykle. Odbory tak hodlaly snížit počet dnů, kdy je pracující ve stávce, dnů, které ovšem nejsou placené. Odbory třídního charakteru by se zorganizovaly tak, aby stávkující dělníky finančně podpořily, a to z části získaných příspěvků a ze „stávkového fondu“, který by každá dělnická odborová organizace musela zřídit právě s ohledem na nezbytné dny boje, v nichž by pracující přicházeli o mzdu, právě s ohledem na co nejdelší stávku; ale OS KOVO, stejně jako každý jiný kolaborantský odborový svaz, je zřízen nikoliv k tomu, aby podporoval boj pracujících, nýbrž k tomu, aby k němu nedošlo, a v případě, že se mu vzhledem k náporu pracujících nelze vyhnout, aby jej izoloval, paralyzoval, rozdrobil, jedním slovem sabotoval. Pochopitelně všechna ty řeči, která odborové svazy používají, jsou v souladu se snahou přimět proletáře co nejméně riskovat, a to jak z hlediska mezd, tak z hlediska zákona; za řečmi se však skrývají fakta, a ta ukazují, že každý akt či činnost odborového svazu je ve prospěch zájmů šéfů a v neprospěch zájmů pracujících.

Nexen Tire samozřejmě od začátku dělal vše pro to, aby zlomil i tu nejmenší vůli dělníků bojovat. Snažil se stávce zabránit návrhem na předběžné opatření, který však krajský soud zamítl (buržoazní soud má také povinnost ukázat, že mu na zákonnosti záleží, a to i vůči velkokapitalistům); snažil se dělníky uplatit štědře placenými přesčasy; vydával interní dokumenty informující o nezákonnosti stávky; bránil dělníkům na stávkových piketech ve vstupu do továrny, aby nemohli vyzývat ostatní dělníky k připojení se ke stávce. Ve skutečnosti si ani nelámal hlavu s porušováním zákonů, když povolával stávkokaze, aby obsadili místa neobsazená stávkujícími, a nabízel jim vyšší mzdy. Slovy jednoho dělníka, který byl během stávky před továrnou:  „Vím, že někteří chodili ze žluté směny, že šli dělat práci navíc. Viděl jsem, že vedoucí pracovníci sami rozjížděli linku, když nikdo nepřišel do práce…“ (1) Odborový svaz si samozřejmě musel před těmito incidenty zachovat tvář: jednou během stávky zavolal policii kvůli krokům vedení, ale žádná právní dohra není zaznamenána.

ČEHO STÁVKA (NE)DOSÁHLA

Odborová organizace vznesla následující požadavky: zvýšení mezd o 8,3 %, zpětné dorovnání mezd za celý předchozí rok a první měsíce roku 2023, na které se zvýšení nevztahovalo, příplatky za noční a víkendové směny a okamžité podepsání kolektivní smlouvy se zpětnou platností od roku 2022.

Po sedmi dnech stávky odbory dospěly s vedením k dohodě a stávku ukončily: odbory přistoupily na to, že mzdy budou zvýšeny o 8 % (snížení o 0,3 % je možná zanedbatelné, ale je to právě vedení společnosti, které prokázalo, že i tímto banálním procentuálním snížením drží otěže dohody v rukou), že zaměstnanci dostanou směšný paušál 20 000 Kč (858 eur) místo toho, aby jim byly plně kompenzovány loňské ušlé mzdy. Další požadavky jsou odloženy na pozdější vyjednávání a budou součástí kýžené kolektivní smlouvy, která by měla být uzavřena nejdříve koncem června!

Takový je výsledek navzdory silným slovům předsedy odborů, který prohlásil, že nemá v úmyslu vyjednávat o kompromisu a že se bude „stávkovat tak dlouho, dokud firma nepřistoupí na náš návrh“. Podle Ďurča „dohoda odráží to, čeho chtěli zaměstnanci dosáhnout“, což je směšné, už proto, že původní požadavky odborů, které předložily před 12 měsíci, jsou značně neaktuální: životní podmínky zaměstnanců se během jednoho roku dramaticky zhoršily, především kvůli průměrné roční inflaci, která vzrostla z 3,8 % na 15,1 % a stále roste.

Zaměstnanci společnosti Nexen Tire vstoupili do stávky, vydrželi stávkovat sedm dní po sobě, ale nezískali „něco navíc“, tedy skutečné zvýšení mezd. Svou akcí pouze zpomalili pokles reálných mezd z 13,6 % na 6,4 % (jde o srovnání údajů z ledna 2023 s lednem 2019, kdy kolektivní vyjednávání začalo). Mzdy navíc budou klesat i nadále, protože inflace stále roste, a zároveň vláda oznámila výrazné škrty v v řadě sociálních dávek a přesun mnoha položek DPH do vyšší sazby.

Přesto odbory spolu s představiteli buržoazní levice a dokonce i někteří z krajní levice okamžitě skládali ovace a gratulovali k výsledku stávky jako k „úspěšnému boji“. Sám předseda odborového svazu OS KOVO speciálně poděkoval nikoliv zaměstnancům, ale ministru práce Marianu Jurečkovi a korejskému velvyslanci Kim Te‑činovi, kteří podle něj „významně přispěli k dohodě“. V trockistických kruzích například nechyběly chvalozpěvy na adresu stávky, kterou považují za již výrazný obrat mezi českými pracujícími; domnívají se totiž, že pracující masy ožívají a nahánějí hrůzu jak kormidelníkům velkokapitálu a jejich vládě, tak parazitům ve vedení odborů… Stačí jen zašustění listí a už vidí... blížící se revoluci…

Pomyslnou třešničkou na dortu je společné prohlášení odborového svazu OS KOVO a vedení společnosti Nexen Tire vydané po skončení stávky, ve kterém se stávka bagatelizuje, jako by šlo o pouhé selhání. „nedorozumění mezi stranami“. V textu se navíc odbory upisují k „vzájemné spolupráci tak, aby se společnost, pracoviště všech zaměstnanců, stala stabilní a respektovanou firmou (...), aby se obnovila čest a jméno společnosti a jejích zaměstnanců“, a podtrhují, že „odborová organizace a společnost se budou aktivně podílet na probíhající druhé fázi expanze a udělají vše pro její stabilizaci“, že odbory budou „podpor[ovat] zaměstnance, aby dodržovali předpisy a pracovali svědomitě bez absence“, protože, jak se v textu píše, „společnost a její zaměstnanci se od sebe neliší a mají stejný cíl“: vybudovat úspěšnou firmu.

ČESKÉ HNUTÍ PRACUJÍCÍCH

Ve skutečnosti stávka v Nexen Tire více než na sílu místních pracujících poukázala na mnoho překážek, které musí překonat na cestě k znovuobnovení boje třídního charakteru.

Českému hnutí pracujících chybí historická tradice, chybí přímá zkušenost skutečného boje třídního charakteru, zkušenost, kterou si čeští pracující musí fakticky vybudovat od nuly… Výše zmíněné odborové svazy jsou ve skutečnosti dědici odborů režimu před listopadem 1989, režimu, který se sice tvářil jako „socialistický“, ale nijak se nelišil od kapitalistických režimů na Západě. Tyto odborové svazy neudělaly nic jiného, než že se plně chopily role manažerů pracovní síly, garantů sociálního smíru a zastánců spolupráce mezi třídami. Dnes neexistuje jediná odborová organizace, kterou by bylo možné byť jen vzdáleně označit za bojovnou, používající metody a prostředky boje třídního charakteru, tj. boje, který podporuje výhradně ekonomické a bezprostřední zájmy pracujících.

Dalším aspektem, který charakterizuje české hnutí pracujících, je určitý druh poraženectví vůči dělnickému boji obecně; kořeny tohoto poraženectví je třeba hledat v dlouhé řadě porážek a neúspěšných protestů, kterými byli pracující prošli pod vedením kolaborantských odborů. Stávka proto není považována za zbraň dělnického boje, ale pouze za nejzazší nástroj, který je možno použít a to ještě podle shora vnucených pravidel.

ZÁVĚR: STÁVKA JE ZBRAŇ, KTEROU MUSÍ PRACUJÍCÍ OBJEVIT

Žijeme v době všeobecného úpadku celého spektra poměrů pracujících – životní podmínky pracujících se zhoršují bez ohledu na jejich pohlaví, věk, povolání, národnost… Děje se tak v důsledku krize kapitalistické ekonomiky, za rostoucího ideologického protiútoku a úderů represe proti potenciálním „disidentů“, kteří se staví proti vládnoucí buržoazní třídě a odstraňování dosavadních sociálních tlumičů, které si krize vyžaduje, nebo kteří se staví proti válečnému zapojení České republiky do konfliktu USA/NATO/Ruskem na území Ukrajiny a proti všeobecné perspektivě zbrojení ve světle dalšího válečného konfliktu, který se rýsuje na obzoru.

Taková situace by sice mohla být objektivně příznivá pro sjednocení požadavků pracujících na bezprostředním jednotném základě (obrana životních a pracovních podmínek) proti jedinému nepříteli (třídě kapitalistů a jejímu státu). Jenže pracující vstupují do tohoto období žalostně nepřipraveni, neorganizováni, bez zkušeností i bez zárodků– byť na ekonomickém poli – mikroskopické organizované dělnické bojovnosti. Navíc jsou zcela odstřiženi od historické tradice proletářského třídního boje a jeho revolučního politického vedení, které ve dvacátých letech 20. století představovalo v důsledku Říjnové revoluce mohutný pól přitažlivosti. Jestliže u německého nebo ruského proletariátu lze odkázat na minulost a jeho impozantní boje třídního charakteru a revoluční boje, nelze totéž říci o českém proletariátu, stejně jako o proletariátu mnoha dalších zemí, zejména ve východní Evropě, jemuž na druhou stranu nelze nic vyčítat. Stalinistická kontrarevoluce svou teoretizací socialismu v jedné zemi a zcela konkrétními represemi proti jakýmkoli přežívajícím revolučním tendencím v zájmu vítězství buržoazní kontrarevoluce v celosvětovém měřítku podstatně přispěla k tomu, že nejen proletářský revoluční boj, ale i bezprostřední elementární dělnický obranný boj se vrátil o sto let zpět. To, co tehdejší buržoazní kontrarevoluce odkázala dnešní buržoazii, je zejména politika mezitřídní spolupráce, a to na všech úrovních – ekonomické, politické, odborové, kulturní a samozřejmě i vojenské. Síla dnešních odborových organizací – které nazýváme třídně kolaborantskými z důvodů, k nimž se samy hlásí a jejichž cílem je vštěpovat proletářům, že oni a společnosti mají stejný cíl, přikovávat pracující k úspěšnosti „jejich“ podniku v boji s konkurencí na trhu –, se prosazuje vnucováním každé dohody s maximálním podřízením pracujících požadavkům podniku, zefektivněním pracovních úkonů (pracovního drilu), unášením i té nejmenší protestní aktivity a reakce dělníků směrem k vyjednávání a kompromisům skrze labyrinty státních orgánů, právníků a tak činit pracující od počátku úplně bezbrannými a poraženými.

Očekávat, že by tyto odborové svazy sehrály byť jen malou pozitivní roli – např. že by dosáhly v ekonomickém boji zlepšení, které by zároveň nepředstavovalo větší kouli na noze pro samotné zaměstnance v budoucnu, jako např. výše zmíněné společné prohlášení nebo obecně zachování či zvyšování výkonnostních a docházkových bonusů – je velkou iluzí, kterou však na druhou stranu zaměstnanci zažívají přímo na vlastní kůži.

Účinná obrana životních a pracovních podmínek pracující třídy není možná bez znefunkčnění převodové páky zájmu na zachování současné kapitalistické společnosti založené na vykořisťování pracujících, tj. při zachování mezitřídní spolupráce, kterou představuje odborový kolaborantismus. Účinná a trvalá obrana proletářských zájmů, a to i na bezprostředním terénu, spočívá v uznání neslučitelnosti zájmů proletářů a kapitalistů a v mobilizaci proletářských sil k výlučně proletářským cílům, což znamená boj prostředky a metodami třídního charakteru (časově neomezené stávky na podporu ekonomických a bezprostředních požadavků, vyjednávání za pokračujícího aktivního boje, pikety proti stávkokazům, solidární demonstrace pracujících v jiných závodech, divoké stávky atd.); prostředky a metodami, které mohou při přípravě boje, jeho vedení a ukončení uvádět v praxi pouze třídní, tedy nekolaborantské organizace. Třídní organizace, které posilovány samotným bojem mají za prvořadý úkol hájit svou nezávislost, protože právě tato nezávislost na každé buržoazní instituci jim umožňuje zastupovat proletářské zájmy nejen v tomto konkrétním boji, nejen v tomto konkrétním okamžiku nebo v tomto konkrétním odvětví, ale výhledově v celkovém širším kontextu, kde je proletářská třída rozdělena tím, že dělníci byli postaveni proti sobě navzájem. Třídní organizace musí v zájmu organizační kontinuity a v dílčích či obecnějších cílech dělnického boje k nezávislosti na jakékoli buržoazní instituci přidat neúprosný boj proti konkurenci mezi dělníky. Dělnická konkurence je jednou z nejzákeřnějších a nejúčinnějších zbraní, kterou buržoazie od svého nástupu v dějinách používá k ovládání a podřizování mas proletariátu svým požadavkům. A není náhodou, že kolaborantské odborové svazy (a s nimi i tzv. levicové strany, ve skutečnosti však rovněž kolaborantské) jsou přeborníky ve využívání konkurence mezi dělníky k tomu, aby je udržely v podřízenosti „nadřazeným“ požadavkům podnikové ekonomiky a národního hospodářství

Slovy klasika: „Čím je vliv reformistů na dělníky silnější, tím jsou dělníci bezmocnější a závislejší na buržoazii a tím lehčeji buržoazie reformy pomocí různých úskoků anuluje. Čím je dělnické hnutí samostatnější a vyspělejší, čím je cílevědomější a čím více se zbavuje reformistické omezenosti, tím lépe se dělníkům daří stabilizovat a využívat jednotlivá zlepšení.“ (2)

Silné hnutí třídního charakteru nebude moci vzniknout pouze na základě spontánnosti dělníků, ale potřebuje a bude neustále potřebovat neustálou a neústupnou práci skutečných revolučních komunistů jednak jakožto nositelů třídního vědomí organizovaných ve stranu, jednak jakožto obránců budoucnosti třídního a revolučního hnutí. Bud také potřebovat neustálou a neústupnou práci nejbojovnějších  a nejvíce vnímavých proletářů k cílům své třídy, kteří budou muset převzít úkol, vytvořit páteř nové nezávislé proletářské organizační sítě.

(1) https://www.e15.cz/ byznys/ prumysl-a-energetika/ stavka-v-nexenu-po-tydnu-konci-odborum-se-podarilo-vyjednat-zvyseni-mezd-1396466

(2) Viz Lenin V. I., Marxismus a reformismus, Sebrané spisy, sv. 24, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1985