Itálie

25. duben a stoupenci „národního usmíření“

Letošní 25. duben není prvním výročím „protifašistického odboje“, které se slaví za pravicové vlády. Stalo se tak již v roce 1993, kdy v Palazzo Chigi nastoupila Berlusconiho vláda. Proti desetiletí trvajícímu chvalozpěvu na demokracii jako politický režim, který se postavil fašismu, a oslavám inspirovaným protifašistickým partyzánským odbojem – a vypracováním nové republikánské ústavy – lze od 90. let 20. století nalézt neúnavnou snahu smířit takzvané „dvě Itálie“, tu, která se zrodila z demokratického a křesťansko‑liberálně‑komunistického „odboje“ (La Resistenza, Italské hnutí odporu proti fašistickému režimu a německé okupaci), a tu, která – stejně tak demokratická a křesťansko‑liberální – je reprezentantem vší té „dobroty“, kterou pro národ vykonal fašistický režim.

Opozičnost mezi politickými stranami, které představovaly a stále představují tyto takzvané „dvě Itálie“, se po období druhé imperialistické války a prvních poválečných let demokraticky odehrávala v sálech nového parlamentu a pod ekonomickou, politickou a vojenskou kontrolou skutečných vítězů imperialistické války: tedy Britů a Američanů. Projekt postfašistické Itálie, koncipovaný opěvovateli národní identity, demokracie zrozené z „odboje“, hodnot křesťanské a západní civilizace, nemohl vzniknout jinak než na základě dohod, které imperialistické mocnosti, jež válku vyhrály, stanovily z hlediska svých imperialistických zájmů, v jejichž rámci různé italské buržoazní frakce hledaly své „místo na slunci“. Angloamerický imperialismus, který představoval evropský a atlantický demokratický Západ, se tak musel střetnout s ruským imperialismem, který představoval evropský a asijský Východ a který stalinismus falešně označil za „komunistický“. Střet dvou válčících imperialistických bloků – Spojenců, k nimž patřilo i Rusko, proti mocnostem Osy – skončil vítězstvím Spojenců; ale tímto vítězstvím se neotevřely dveře k všeobecnému míru, nýbrž k novému světovému řádu, v němž se nevyhnutelně znovu vynořily protiklady, které jsou pro imperialistický kapitalismus ze samé jeho podstaty charakteristické. Evropa byla rozdělena na dvě části, s Německem taktéž na dvě části, přičemž byla zavedena skutečná rusko-americká společná správa, v nichž si francouzsko-angloamerická strana rozdělila kontrolu nad západní Evropou a ruská strana převzala kontrolu nad východní Evropou, přirozeně s cílem „zajistit mír v Evropě“ (zatímco ve zbytku světa oba bloky vedly válku proti sobě). Tento „mír“ byl samozřejmě „zaručen“ vojenským obsazením zemí, které mohly tomuto záměru působit největší problémy: především Německa, které bylo ne nadarmo rozděleno na dvě části, a tudíž podrobeno přísné kontrole jak Američanů, tak Rusů; a Itálie, kde působila silná „komunistická“ strana, ideologicky (a později i ekonomicky) napojená na Moskvu, ačkoli se po 8. září 1943 (datum ustavení Výboru pro národní osvobození, Comitato di Liberazione Nazionale, CLN) podřídila angloamerickým rozkazům a pod jejich velením zformovala vlastní partyzánské skupiny pro boj proti fašistům. Že cílem Italské komunistické strany nebyla organizace proletariátu jakožto revoluční třídy, její třídní a revoluční boj – tedy proti oběma imperialistickým válečným frontám – a za dobytí politické moci proletariátem a, vůči buržoazní diktatuře, nastolení její třídní diktatury, bylo tehdejší italské komunistické levici, která přežila fašistické, demokratické i stalinistické represe, jasné, jak dokládá jejich činnost v zahraničním exilu a v Itálii během oné „partyzánské války“. Politika jednotné fronty Komunistické internacionály z roku 1922 uplatňovaná vůči socialistickým a sociálnědemokratickým stranám a následně lidových front v roce 1936 připravila půdu ve zdegenerovaných komunistických stranách pro rozsáhlejší reakční třídní kolaboraci, která se posléze prosadila ve druhé imperialistické světové válce a v jejím poválečném období.

Příměří, které fašista Badoglio (předseda italské vlády mezi 25. červencem 1943 až 8. červnem 1944 po sesazení Mussoliniho) v jasné opozici vůči Mussolinimu a jeho věrným podepsal 8. září 1943 s Angloameričany poté, co nacisticko-fašistické vyhlídky na „vojenské vítězství“ proti „plutokracii“ žalostně ztroskotaly, mír nepřineslo; naopak, díky spojenecké invazi z jihu a německé vojenské okupaci ze severu vzplála znovu válka na italském území. Jestliže se část italské buržoazie, která dvacet let podporovala Mussoliniho a fašismus, z ekonomické vypočítavosti a kvůli společenským privilegiím odvrátila od Mussoliniho a zaprodala se Angloameričanům, jiná část italské buržoazie zůstala u podpory nacisticko-fašistického režimu do té míry, že se po pádu fašistického režimu podílela na vytvoření oné předem mrtvě narozené republiky, jíž byla Republika Salò; a dokázala na základě dřívějších zkušeností fašistických oddílů z dvacátých let mohla zorganizovat vlastní domobranu, která si dala za cíl před německým spojencem hájit svou čest a „národní identitu“. Ve skutečnosti směšnou národní identitu, vzhledem k tomu, že italská buržoazie má z historického hlediska sklony měnit spojence při výhledu či v průběhu války, což se projevilo již za první světové imperialistické války. Tehdy čekala rok, než přešla ze spojenectví s Rakousko-Uherskem a Německem na soupeřící anglo-francouzsko-americkou frontu, přičemž ve druhé světové imperialistické válce jí trvalo jen něco málo přes dva roky, než se odvrátila od svého německého spojence a vydala se do rukou dřívějších nepřátel, kteří se náhle stali přáteli a kteří byli předurčeni k tomu, aby jimi – vzhledem k vítěznému výstupu z války – zůstali, dokud by se v následném válečném střetu z dosavadních nepřátel nemohli stát zítřejší přátelé. Což s typickou anglickou ironií přimělo Churchilla poznamenat: „Zvláštní lidé, ti Italové. Jednoho dne 45 milionů fašistů. Druhý den 45 milionů antifašistů a partyzánů. Přesto se těchto 90 milionů Italů neobjevuje ve sčítání lidu…“ (1).

V obou případech bylo přeběhlické chování italské buržoazie podmíněno tím, že cíle války jsou materiální, nikoli ideologické. To lze samozřejmě říci o všech buržoaziích, ale pro italskou buržoazii to platí o to více, uvážíme-li, že její historické formování na rozdíl od ostatních velkých evropských buržoazií – francouzské, německé, anglické – dospělo z ekonomického a politického hlediska mezi posledními k územnímu sjednocení pod jedním centrálním státem a že musela dlouho trpět tíhu, aktivitu a vliv římské církve, která představovala nejen národní, ale i mezinárodní moc.

Na druhé straně fašismus se svým „kultem státu“ reagoval na dvojí potřebu italské buržoazie: sjednotit její různé větve pod vedením nejorganizovanější a nejsilnější průmyslové buržoazie a účinně bránit postupu proletářského boje na revolučním terénu po vítězné Říjnové revoluci 1917 v Rusku. To vše samozřejmě se vším nezákonným a legálním násilím, které taková perspektiva vyžadovala, zejména proti proletariátu, který byl jak před válkou, tak během ní a zejména po ní, v letech 1919–1920, skutečně tlačen k revoluční akci. Jestliže z ekonomického hlediska představoval italský fašismus, jakmile se dostal k moci, historicky pozdě a poprvé v dějinách italské buržoazie nejvyšší stupeň národního sjednocení, z politického hlediska se mu podařilo institucionalizovat sociální politiku, která bude vzorem pro všechny buržoazie ve vyspělých zemích světa: politiku třídní spolupráce. Z ideologického hlediska neměl fašismus žádnou vlastní identitu, byl pouhým výplodem liberální demokracie a typickým kompromisem italské buržoazie mezi katolicismem, sekularismem a socialistickým reformismem; svou osobitost však našel v sociální politice tím, že socialistickému reformismu ukradl bezprostřední dělnické požadavky a realizoval je.

Demokratická a stalinistická propaganda shodně tvrdily, že fašismus představuje krok zpět v dějinách, a to především kvůli diktátorskému politickému režimu a otevřenému používání násilí proti jakékoli názorové opozici, ať už organizované, či nikoli. Ve skutečnosti se však ukázalo, že fašismus – a ještě více nacismus – představuje mnohem neskrývaněji krok vpřed v dějinách, totiž historický vývoj kapitalismu v jeho imperialistické fázi, tj. ve fázi maximální politické centralizace a ekonomické koncentrace. Postfašistické demokracii tak proti fašistickému „kultu státu“ nezbývalo nic jiného než „apelovat na jednotlivce a na posvátnou a nedotknutelnou důstojnost lidské osoby“ (2): jednotlivec, lidská osoba, byly vždy mýty buržoazní ideologie. Demokratický klam se takto přidal ke klamu fašistickému. S fašismem, jakmile byly zničeny proletářské odborové organizace a proletářské strany, kapitalistická buržoazie přiměla proletariát, aby považoval buržoazní a proletářské zájmy za společné zájmy, které je tedy třeba hájit i krví na pracovišti a ve válce – zájmy, které byly v kapitalistické realitě vždy nesmiřitelně protikladné – a za tímto účelem zorganizovala korporativní systém se společnými organizacemi zaměstnanců a šéfů (ital. corporazioni) a donutila jak buržuje, tak proletáře, aby se jich účastnili. S postfašistickou demokracií, jakmile došlo k překonání chvilkového fašistického období, umožnila kapitalistická buržoazie proletářům „svobodně“ se organizovat na úrovni ekonomické obrany v odborech a na politické úrovni ve stranách, přičemž vychvalovala ústavu, v níž se nepíše o kapitalistech a proletářích, ale o občanech republiky založené na práci, jedincích s „rovnými právy“, se stejnými aspiracemi na „osobní důstojnost“ a podléhajících zákonu, o němž se tvrdí, že je „rovný pro všechny“. Tento aspekt není okrajový, protože mluvit o „práci“ v buržoazní společnosti v podstatě znamená mluvit o vykořisťování námezdní práce kapitálem, protože kapitalismus vylučuje jiné druhy práce.

Fašismus byl poražen na vojenské úrovni, ale na společenské úrovni zvítězil. Postfašistické demokracie ve skutečnosti zdědily celý systém třídní spolupráce, pro který odborovými organizacemi pracujících, které byly organizovány dle státních zákonů a uznány jimi, jsou pouze ty odbory, které ve svých stanovách a programech tuto spolupráci stvrzují jak na úrovni ekonomického a regulačního vyjednávání, tak z hlediska cílů boje pracujících. Totéž platí pro politické strany, dokonce i pro politické organizace, které se odvolávají na fašismus (jako stará MSI, která se později stala Alleanza Nazionale, nebo jako novější Forza Nuova a Casa Pound), které však ve svých programech nepočítají se svržením parlamentu a politickou diktaturou vykonávanou jedinou stranou, ale s volební soutěží, parlamentní činností s očekávanými většinami a menšinami a vládní činností odvíjející se od výsledků „svobodného“ politického hlasování.

My, revoluční marxističtí komunisté, jsme vždy bojovali proti fašismu i buržoazní demokracii jako politickým projevům a metodám vlády téže buržoazní diktatury. Opakujeme to, co tvrdili již Marx a Lenin o buržoazní demokracii jako nejlepší metodě vlády kapitalistické buržoazie, protože demokracie se ukázala být nejvhodnější politickou zbraní ke klamání proletariátu a jeho odvádění z terénu jeho třídního boje. Nejzákeřnějším plodem, který mohl fašismus vyprodukovat, byl demokratický antifašismus, tj. politika třídní spolupráce oděná do hávu demokratického klamu. Kapitalistická realita, třebaže je přikrášlena symboly demokracie, zůstává tím, čím vždy byla: politickou nadvládou buržoazie založenou na kapitalistickém výrobním způsobu. Ani Gobettiho (italský intelektuál a novinář, symbol liberálního antifašismu 20. let 20. století) samozvaná „liberální revoluce“, ani Mussoliniho chvástavá „fašistická revoluce“, dokonce ani „nové italské risorgimento“ („antifašistický odboj“) renegátů ve stylu Togliattiho (předseda stalinistické PCI do 1964) si nikdy nekladly za cíl vymýtit ze společnosti kapitalistický způsob výroby.

V průběhu desetiletí, počínaje lety 1945–1946, bylo fašistické nebezpečí opakovaně připomínáno ve snaze obnovit oddanost proletariátu obraně buržoazní demokracie a státu. Znovu a znovu byl proletariát vyzýván, aby věřil v republikánskou ústavu „zrozenou z odboje“ a přísahal na ni, jako by byla kouzelným štítem proti každému zneužití moci, proti každému násilí, proti každé válce, proti každému „návratu fašismu“. Ekonomická a společenská realita však vypovídá o něčem jiném: každý dosavadní den je nepřetržitě poznamenán zneužíváním, násilím a válkou – stále bestiálnějším vykořisťováním námezdní práce, které má za následek neustálé masakry pracujících na pracovištích, stále rozšířenější bídu mas postižených nezaměstnaností a rostoucími životními náklady, stále větší nejistotu zaměstnání a stále dramatičtější životní nejistotu.

Po sobě jdoucí vlády v uplynulých 77 letech, které přísahaly věrnost buržoazní republice a její ústavě, nedělaly nic jiného, než že potvrzovaly nezpochybnitelnou nadvládu buržoazie nad společností, obhajovaly společenské vztahy, v nichž je námezdní práce neustále vystavena vykořisťování, které pro proletariát znamená dřinu, nejistotu života a budoucnosti a pro buržuje privilegia, bohatství a požitky.

To, že současnou pravicovou vládu vede krajně pravicová strana, dříve MSI, později AN a nyní Fratelli d’Italia (s neofašistickou plamennou trikolórou stále ve znaku), neznamená, že se otevírají dveře budoucí fašistické vládě. Historická situace, v níž se nacházíme, se nevyznačuje znovuoživením třídního a revolučního boje proletariátu, a to ani v Itálii, ani v jiných průmyslových zemích; buržoazie se tudíž neobává vzplanutí proletářské revoluce vedené třídní stranou, která navíc ještě není přítomna a ani být nemůže, neboť jí chybí kyslík proletářského třídního boje. Doposud po sobě jdoucí kapitalistické krize vedou mezinárodní situaci k bezprecedentní krizi nadvýroby, a tedy ke třetí světové válce. To, co dnes italskou buržoazii trápí, stejně jako každou jinou buržoazii, která se potřebuje spojit se silnějším imperialismem, je otázka, jak a s kým se spojit v nadcházejících a budoucích válkách. V době míru má buržoazie zájem na tom mít spolupracující pracující třídu, aby ji mohla více vykořisťovat a prostřednictvím oportunistických sil kontrolovat nevyhnutelné sociální napětí. Tím spíše v dobách, kdy se očekávají válečné střety na obecnější úrovni, potřebuje buržoazie podrobit svůj proletariát přísné disciplíně na frontě obrany národa, aby měla větší sílu k útoku na znepřátelené buržoazie. Není náhodou, že v posledních letech všichni hlavní představitelé buržoazní vlády, od hlavy státu přes premiéra až po řadu ministrů zahraničí, obrany a hospodářství, zpívají stejnou píseň o národní soudržnosti, o obraně nadřazených národních zájmů, o národní identitě. Jak už to tak bývá, jde o písničku zpívanou jak demokraty, tak fašisty.

Strana Fratelli d’Italia, která v počtu hlasů předstihla své spojence vládní koalice, Lega a Forza Italia, a která dosadila za premiérku Giorgiu Meloniovou a získala největší počet ministrů, strana, která byla až dosud téměř vždy v opozici (s výjimkou krátkého angažmá v jedné z Berlusconiho vlád), má problém nejen v tom, že nese zjevnou přímou odpovědnost za vládní rozhodnutí, na nichž se musí shodnout s koaličními partnery, kteří neustále kynou vodu na svůj mlýn, ale také ten, že ji musí akceptovat ta část voličů, která ji nevolila, a to zejména „levicoví“ voliči. Pro tento cíl mohou neofašisté plamenné trikolóry počítat s kroky, které již podnikli exponenti Komunistické strany Itálie (PCI) v devadesátých letech, několik let po rozpadu SSSR. Luciano Violante z PCI se totiž v roce 1996 jako předseda poslanecké sněmovny přimlouval za národní usmíření mezi stoupenci odboje a stoupenci republiky Salò (3). Pokračujeme-li ve stejném duchu, pak tu byly různé následné pokusy samotného Berlusconiho „překonat“ rozdělení mezi stoupenci těchto dvou táborů, například tím, že navrhl, aby 25. duben už nebyl „Den odboje“, ale „Den svobody“ – vzhledem k tomu, že svoboda je slovo, které může sedět všem stranám a každý jej má plnou hubu – a 25. dubna Meloniová doprovodí prezidenta republiky Mattarellu k oltáři vlasti (Národnímu památníku Viktora Emmanuela II.), aby vzdala hold právě všem bojovníkům za… svobodu vlasti. Je zřejmé, že v osobní historii všech neofašistů zůstávají hluboce zakořeněny politické vazby na to, co představovalo dvacetileté Mussoliniho období. V Itálii, která je stále rozdělena na dva tábory, z nichž jeden je „zavázán“ tomu, co fašismus vykonal pro vlast, zatímco druhý je „zavázán“ odkazu pseudokomunistů a bojovníků za svobodu, kteří stejně tak bojovali za vlast, se ti, kteří dnes reprezentují zemi, i když se vztahují k poraženým v poslední válce, musí projevovat smířlivě vůči té části voličů, která stále věří ve svobodu vybojovanou antifašistickým bojem. Proto jako chameleoni, zatímco včera byli naprosto protiameričtí a protievropští, dnes jsou vůči Washingtonu tak ochotní, že se mu dávají do služeb nejen podporou Ukrajiny ve zbrojení a miliardami v její válce proti Rusku, ale dokonce i tím, že posílají své vlastní vojenské lodě do Indo-Pacifiku, aby doprovázely americká „vojenská cvičení“ v čínsko-americkém sporu o Tchaj-wan. Imperialistický rámec, do něhož se Itálie stále více noří, je tedy rámcem, který již po x-té vytyčily Spojené státy americké a jejich imperialistické cíle; Středozemní moře již není mare „nostrum“ („naše moře“, jak Římané nazývali Středozemní moře), mare „nostrum“ je tam, kde to Spojené státy potřebují, v tomto případě v Tichém oceánu nebo v Čínském moři, a zítra kdo ví? Na druhou stranu se Itálie již vyznamenala při vojenských operacích proti Srbsku (za vlády bývalého člena PCI D’Alemy, kdy byl Mattarella ministrem obrany) za bombardování Bělehradu a při operacích v Iráku a poté v Afghánistánu, kde šlo přirozeně – stejně jako dnes na Ukrajině – o obranu… hodnot západní civilizace, svobody, demokracie a přirozeně křesťanstva.

Příprava proletariátu na válku, která se jej bezprostředně dotkne, vyžaduje dlouhou ideologickou průpravu, kterou nelze realizovat jinak než vytrvalým propagandistickým bombardováním právě za národní jednotu. Kdo jiný než demokratičtí fašisté by měl lépe pozvednout prapor národní identity? Zde tedy platí, že Meloniho vláda, aby byla milovaným italským lidem přijata, žongluje s různými frakcemi starou metodou cukru a biče, přičemž se snaží nezapřít ducha svého fašistického původu. Ve skutečnosti, když mluvila o masarku v Ardeatinských jeskyních a 335 civilistech zabitých v odvetě za útok Gruppi di Azione Patriottica (Vlastenecké akční skupiny, formace italského odboje) na Via Rasella, mluvila o 335 zabitých Italech, nikoliv o 335 antifašistech; a aby prokázala, že stojí v čele vlády všech Italů, půjde 25. dubna k oltáři vlasti uctít památku všech Italů, kteří za vlast zemřeli. Snaha těchto politiků, stejně jako těch, kteří jim předcházeli, prezentovat se demokratickým a smířlivým obrazem, připraveným dát se do práce… pro dobro všech, se velmi podobá pokusům, které zločinecké organizace dělají, aby tzv. vypraly špinavé peníze a použily je na legální činnost. Na druhou stranu není to dneškem, kdy pecunia non olet (latin. peníze nesmrdí)…

Ale co může proletariát očekávat od pravicové vlády, jako je ta současná?

Berlusconi slíbil, že vytvoří milion dalších pracovních míst a že nezatíží peněženky Italů. Místo toho přišlo propouštění, stále více nejistých pracovních míst a rostoucí nezaměstnanost. Dnes je Giorgia Meloniová méně chvástavá; neslibuje více pracovních míst; naopak útočí na tzv. povaleče, na ty, kterým se před lety říkalo „bamboccioni“ (hanlivé označení dospělých stále žijících u rodičů), na ty, kteří se válejí doma s „občanským příjmem“, aniž by nějak „makali“, nezaměstnané označuje za zaměstnatelné. Poté, co si průmyslníci stěžují na nedostatek kvalifikovaných dělníků se však objevuje geniální myšlenka využít ženskou pracovní sílu (která samozřejmě stojí méně než mužská), a dokonce i přistěhovalce, kteří by ještě před několika lety museli být zastaveni, ba dokonce zastřeleni: už je nelze považovat jen za kategorii nelegálních přistěhovalců, ale mohou být, alespoň částečně, kategorií pracovníků s již odbornou specializací využitelnou v italském průmyslu, a to s velkými úsporami na straně našich průmyslníků a státu.

Ona pověstná svoboda, která byla vybojována vojenským vítězstvím nad fašismem a jejíž symbol se stal 25. duben, se ukázala být svobodou kapitalistů neomezeně vykořisťovat námezdní práci. Co zbývá pracujícím? Satisfakce z toho, že v každém kole voleb volí politiky, kteří budou hájit nikoli jejich zájmy, ale vykořisťování námezdní práce kapitalisty, budou zesilovat svůj tlak a zasáhnou silou státu všechny, kdo se bouří nikoli slovy, ale organizovaným bojem.

Mýtus partyzánského boje, který se objevil již ve španělské občanské válce, byl ve skutečnosti použit proti proletariátu a odvedl jeho pozornost od třídního boje, aby jej ku prospěchu kapitalismu získal pro podporu jednoho ze dvou válčících imperialistických bloků. Partyzánský boj pro proletariát představoval zabránění tomu, aby v imperialistické válce vznikl byť jen pokus o nezávislý boj proletářských sil, boj proti válce vedený vůči oběma válečným frontám. Nezávislého boje, který měl navzdory kontrarevolučnímu a stalinistickému triumfu nad komunistickými silami příklad v boji pracujících ve varšavském ghettu, během něhož to byli právě sověti – pyšnící se tím, že jsou komunisty a představiteli mezinárodního proletariátu –, kdo stál několik kilometrů od města a čekal, až německá armáda promění varšavské ghetto v hromadu trosek.

My, revoluční komunisté, budeme vždy proti partyzánství, protože jsme proti buržoazním silám jak domácím, tak zahraničním; jsme pro nezávislý třídní boj proletariátu, tedy proti jakémukoli „25. dubnu“, který se ve světě slaví.

K znovuobnovení třídního boje a revolučního boje nikdy nedojde prostřednictvím partyzánského boje, neboť ten slouží výhradně válečně štvavé a kontrarevoluční buržoazii.

(1) Viz https://www.avvenire.it/opinioni/pagine/la-verve-di-churchill-in-3-attuali-battute-con-altrettante-repliche-e-un-v

(2) Viz článek „Abbasso la repubblica borghese, abbasso la sua costituzione“, zveřejněné v tehdejší stranické review Prometeo, č. 6, březen 1947.

(3) Viz Adnkronos, „Violante, riflettere su resistenza e sui vinti di ieri“, 10. května 1996. „ ‚Přemýšlím‘, poznamenal Violante, ‚zda by dnešní Itálie neměla začít přemýšlet o včerejších poražených. Ne proto, že by měli pravdu, nebo proto, že je třeba ze zdvořilosti, která není dobře čitelná, usmířit jakousi nepřijatelnou protikladnost mezi oběma stranami. Musíme se snažit pochopit, aniž bychom se dopouštěli falšujícího znovupojetí skutečnosti, důvody, proč se tisíce mladíků a zejména dívek v době, kdy bylo vše ztraceno, postavily na stranu [Republiky] Saló, a nikoliv na stranu práv a svobody. Tato snaha by po půlstoletí pomohla pochopit složitost naší země, vybudovat ‚osvobození‘ [tj. osvobození od fašismu] jako hodnotu všech Italů, určit hranice politického systému, v němž se člověk pozná podle prostého a zásadního faktu, že v této zemi žije, že bojuje za její budoucnost, že ji miluje, že chce, aby byla blahobytnější a klidnější. V rámci tohoto společně sdíleného systému pak mohou existovat všechny legitimní rozdíly a opozice‘, jak by se v demokracii slušelo.“