Itálie

Někdejší „Il Cavaliere“ je mrtev, nikoli však berlusconismus

Ovčanská Itálie dostala další příležitost nezapřít sama sebe. Všichni nejvyšší představitelé institucí uctili svého významného nebožtíka, od prezidenta republiky, onoho pověstného velmi katolického „garanta“ „nejúžasnější ústavy na světě“ a válečného štváče Mattarelly, až po premiérku Meloniovou, novou hvězdu „vlády činu“, od všech kravaťáků z vlády a vládních pašalíků až po podnikatele všech stupňů, od všech příjemců milionů, které Berlusconi obdaroval, aby se podřídili jeho přáním, až po všudypřítomný houf fotbalových fanoušků „skvělého AC Milán, který vyhrál vše“ – a kteří jej nemohli nevolit - a po všechny poskoky politických uskupení vytvořených Berlusconim (od Lidu svobody po Vzhůru Itálie). Berlusconi je mrtev, ale jeho dědicové – obrovský dvůrek politiků všech odstínů - budou i nadále uplatňovat a tolerovat berlusconismus, tj. profitaření přímo preferované silnou politickou, ekonomickou a finanční mocí.

Všichni se shodli na jednom, a to celá ústavodárná skvadra od pravice k levici: Berlusconi zanechal v italské politice hlubokou stopu. Pro Mattarellu „byl velkým politickým vůdcem, který poznamenal dějiny naší republiky, ovlivnil paradigmata, zvyky a zvyklosti vyjadřování“ (1). Všichni s ním a s jeho stranami měli co do činění, všichni se podřizovali moci jeho televizí a v době, kdy vládli, propůjčovali veřejnoprávní televizi zájmům „Il Cavaliere“.

Za posledních třicet let zanechal svou stopu, to je jisté, a jakou! Do politické arény přenesl své skvělé schopnosti obchodníka a podnikatele, svou houževnatost při prosazování cílů, které si čas od času vytyčil, přičemž využíval bezohlednost typickou pro dravého byznysmena, sílu peněz a konexe všech, kteří mu mohli usnadnit cestu, po níž se hodlal vydat, ať už to byli podnikatelé, intelektuálové, politici, manažeři showbyznysu či sportu, obchodníci, zednáři lóže P2 nebo mafiáni. Vytušil, že chcete-li v Itálii vydělat peníze z ničeho, je třeba se vrhnout do stavebnictví (pche!, kde kralují kriminální organizace), a aby si vybudoval image vítěze, musel se vrhnout do televizních sdělovacích prostředků; shodou okolností to byly tyto dva pilíře, na nichž postavil svůj úspěch, díky němuž pak mohl uskutečnit slavný „sestup do kolbiště“ tím, že se dal „na politiku“. Jeho největší poradce? Ten Marcello Dell’Utri, který byl pojítkem s organizovaným zločinem, který chránil Berlusconiho a skončil ve vězení, aniž by jej kdy „zradil“, a který jej přiměl k tomu, aby se dal na politiku v oné době, kdy korupčnický systém „Tangentopoli“ smetl velké strany – především Křesťanskou demokracii (DC) a Socialistickou stranu (PSI) –, protože tento dravý podnikatel neměl jinou možnost, jak bránit své firmy, které se dostaly do potíží, a rozvíjet vlastní podnikání, než vybudovat pro sebe na troskách DC a PSI politickou stranu, přirozeně stranu-firmu sestávající ze spolehlivých skupin servilní maloburžoazie, kariéristů, a těch připravených učinit z „umírněnosti“ svůj veřejný obraz.

Jeho úspěchy na poli sdělovacích prostředků mu vynesly přízvisko „Jeho emittenza“ (slovní hříčka se spojením výraz emittente = provozovatel vysílání a eminenza = eminence) coby potvrzení útoku, který prostřednictvím svých televizních kanálů vedl vůči monopolu veřejnoprávní televize RAI a který tento monopol nahlodal do té míry, že se mu vyrovnal. Byl hrdý na svůj morální „vysoký profil“, který sahal od bunga-bunga (divoké sexuální večírky s mladými dívkami) přes „elegantní večeře“, „ženské společnice“ až po večírky v nočních klubech, a to i s nezletilými, jako byla sedmnáctiletá Ruby Rubacuoriová, která byla vydávána za neteř tehdejšího egyptského prezidenta Mubaraka, čímž riskoval vyvolání diplomatické aféry. A co pak říct o jeho „vysokém charakteru“ ve vztahu k institucím, který je rovněž všem známý: daňové úniky, falšování rozpočtů, kupování a prodávání poslanců, finančníků, soudců, svědků a samozřejmě „ženských společnic“ a nezletilých. A jeho politicko-lidský „vysoký charakter“? Cokoli pro jeho firmy a jeho děti, kterým zanechal značné dědictví, a na jejich obranu nekonečnou řadu zákonů ušitých speciálně pro jeho osobní zájmy (ad personam), užitečných – mimo jiné – pro všechny, kdo následovali jeho příkladu, a užitečných i dnes, vzhledem k tomu, že vláda Meloniové, na počest Berlusconiho, tři dny po jeho smrti zahájila na zasedání vlády „reformu justice“, kterou se mu nepodařilo prosadit navzdory jeho čtyřem vládám za dvacet let a která, jak prohlásil Nordio, současný ministr spravedlnosti, by „jej“ potěšila (dnes ještě s malým „j“, možná se čeká, až se změní na velké písmeno, jako tomu bylo za dvacetileté Mussoliniho vlády…), tedy reforma, která například ještě více než dosud chrání politiky včerejška, dneška i zítřka před obvyklým obviňováním ze zneužití funkce a korupce.

Nikdo jako Berlusconi nenasbíral od poloviny osmdesátých let do současnosti tak neuvěřitelné množství soudních procesů na základě nejrůznějších obvinění: daňové podvody, falešné účetnictví, zpronevěra, úplatkářství, vydírání, nezákonné financování strany, křivá přísaha, dětská prostituce, úplatky v justici, externí spoluúčast na mafiánských spolcích, praní špinavých peněz, zneužití úřední pravomoci, pomluva, navádění ke křivé přísaze, spiknutí za účelem spáchání hromadné vraždy (za hromadné oběti z let 1992–1993, soudní proces stále probíhá) atd. Skutečnost, že Berlusconi byl odsouzen pouze v jednom případě (proces s Mediasetem, daňové podvody) na 4 roky, které byly (díky milosti) přeměněny na 10 měsíců veřejně prospěšných prací, které si měl odpracovat na klinice poblíž Milána, vypovídá mnohé o mimořádném tlaku vyvíjeném na justici a parlamentní strany, a o využívání všech právních kliček, které dokázala vyhrabat jen hrstka superplacených právníků, aby došlo k protahování soudních procesů až k promlčení spáchaných trestných činů a k zneplatnění nebezpečných svědectví nebo k akceptaci účelových podplacených svědectví. Nikdo jako Berlusconi, který se svým věrným klanem čtyřicet let za bílého dne pošlapával, překrucoval, vytrhával z kontextu a ohýbal státní zákony podle potřeb určitého privátního kapitalismu, jehož cílem bylo nejen upřednostňovat zájmy svých firem, ale mít co nejvolnější ruce proti limitům daným státními zákony, tu ještě nebyl. A volné ruce vůči parlamentu, který svými formalismy a termíny riskoval zpomalení řady zákonů užitečných pro jeho podnikání (a podnikání jeho spojenců a přátel), a v neposlední řadě vůči námezdně pracujícím, kteří museli být nuceni strávit celou řadu kroků zpět, vydávaných za nezbytné opatření k otevření dveří do světa práce mladším generacím. Podstatou berlusconismu bylo v podstatě toto všechno, podbarvené populistickým, a tedy maloburžoazním nátěrem, který však s jistým mistrovstvím řídil miliardářský kapitalista.

Berlusconi, počínaje reklamou a fotbalovými příznivci, převedl prosté a přímočaré způsoby podomního prodejce do politického žargonu a sám sebe označil za představitele oné antipolitiky, která se zrodila v době „Tangentopoli“ – odhalení rozsáhlé korupce – jakožto reakce na zkorumpovanou a korupční politiku stran „první republiky“ (označení politického systému v Itálii v letech 1946–1994), jakožto reakce na tzv. ideologickou politiku, a která se následně stala charakteristickou pro některá politická hnutí, jež volala po „skutečné demokracii“, „demokracii zdola“, „lidové demokracii“, v neposlední řadě pro Hnutí 5 hvězd Beppeho Grilla a dnes pro Hnutí Giuseppe Conteho. Antipolitika, která nebyla ničím jiným než verzí politiky zabalenou do sloganů se snadným a rozsáhlým dopadem, sloganů, které bylo možné rychle obměnit v závislosti na „odezvě“ trhu spotřebitelů-voličů, na které byly zaměřeny, a v závislosti na publiku, které chtěli čas od času oslovit tímto obrazem, tímto trikem. Svým způsobem nebyla antipolitika ničím jiným než potvrzením toho, že mýty buržoazní ideologie, zejména mýtus demokracie, v níž je jedinec středobodem všeho, byly opotřebovány politickým systémem tradičních stran: strany s jejich programy platnými po desetiletí, s jejich byrokratickou a komplikovanou strukturou, s jejich rozdělujícími ideologiemi, s jejich tisíci zájmovými skupinami a tisíci „proudy“ měly být pohřbeny a na jejich místě se měla zrodit „hnutí“, která byla štíhlejší, angažovanější, lidovější a méně byrokratická a která neodpovídala složitým politickým programům, ale lidem-vůdčím osobnostem, vůdcům.

Kapitalistická společnost si z ekonomicko-produkčního a společenského hlediska vynucuje politický vývoj odpovídající její objektivní dynamice, jejím materiálním determinacím;a směřuje-li její vývoj ke koncentraci a centralizaci, k monopolistickému systému, jak je tomu všude v její imperialistické fázi, buržoazní politika je nucena reagovat na stejném principu, aniž by však ztratila svou funkci podporovat zájmy, byť protichůdné, různých buržoazních frakcí, a především aniž by ztratila svou funkci klamat masy, a zejména proletariát, pokud jde o roli, která jim byla ve společnosti přisouzena: tupého stáda při každém volebním cyklu; výrobní síly, která má být maximálně vykořisťována v každém výrobním cyklu, v němž má být zhodnocován kapitál.

Ať už se to vše odehrávalo v době míru nebo v době války, v mírových či válečných oblastech, nikdy to nezáviselo ani na králi, ani na premiérovi, natož na osudném souběhu negativních událostí. Buržoazní politika sleduje objektivní události kapitalistické ekonomiky a její rozpory a přechází ve válečnou politiku v té míře, v jaké protiklady mezi státy nelze řešit jiným způsobem. V každém případě v míru i ve válce vždy profituje buržoazie, ten, kdo ztrácí, a to hodně, je vždy proletariát.

Snadnost, s jakou se Berlusconi a berlusconismus prosadili v určitých obdobích italské politiky – a to i v době, kdy Berlusconi nebyl ve vládě –, je způsobena politikou, kterou buržoazní demokracie zdědila po druhé světové válce od fašismu: politikou třídní spolupráce. Charakteristickým rysem této politiky je právě svázání cílů a zájmů pracující třídy s cíli a zájmy třídy kapitalistů, přičemž je tato vazba vydávána za společné dobro. Považujeme-li za samozřejmé a nezvratné, že společnost je v rukou kapitalistů – kteří vlastní vše –, je toto „společné dobro“ dosažitelné a může trvaleji přetrvávat za podmínky, že se pracující podřídí své specifické zájmy všeobecným zájmům podniků, v nichž pracují, a země, ve které žijí. Podniky a země opětují: podniky na rovině individuální profesní dráhy každého zaměstnance dle „zásluh“ prokázaných šéfům podniku, země na rovině sociální politiky, jako jsou daně, úlevy při koupi domu atd.; roviny, které nezlepšily existenční a pracovní poměry proletariátu, protože ve skutečnosti se za posledních třicet let staly stále flexibilnějšími a prekérnějšími, zatímco daně rostly a mzdy klesaly.

Buržoazní politika nemůže uniknout diktátu vnucovanému silovými vztahy mezi ekonomicko-finančními mocnostmi a mezi státy a politika italské buržoazie se nemůže vyhnout podmiňujícím faktorům, které vyplývají z její závislosti na zahraničněpolitické linii odvozené z východisek NATO pod vedením USA, které na vlně vítězství ve druhé světové imperialistické válce vnucují Itálii stále silnější podřízené postavení, tím spíše tváří v tvář společenským a politickým silám, které měly tendenci stát se zčásti hlásnou troubou zájmů protějšího imperialismu, tedy Ruska; je to takzvaná „umírněná“ pravice – zejména v posledních třiceti letech –, a Berlusconi osobně, kdo prosazoval přátelské vztahy s Moskvou, které byly kdysi „výlučnou“ záležitostí stalinistické Italské komunistické strany (PCI) a jejích vůdců. Tyto přátelské vztahy však odpovídaly, jak bylo logické, velmi specifickým soukromým zájmům, zájmům, které nebyly zacíleny pouze na Moskvu, ale na jakýkoli jiný mocenský a peněžní kapitál, s nímž bylo možné komunikovat.

Zde tedy platí, že berlusconismus – politika, v níž se mísí ziskuchtivost, oportunismus, korupce, nepotismus, neustálé střídání postojů, konzumerismus a samozřejmě mužský šovinismus – v zemi, jako je Itálie, kde je systematický oportunismus a pokrytectví umě prezentován coby být v roli oběti („chiagni e fotti“), neumírá s prvním velkým gaunerem, jemuž se dostalo poct státního pohřbu a dne národního smutku!

Italští proletáři, opojení fotbalovým fanděním, okázalostí a extravagancí, s jakou žijí a umírají mocní, jsou ovlivněni k tomu považovat existenční podmínky, v nichž jsou nuceni žít, a podmínky vykořisťování, jimž jsou den co den vystaveni, za trvalé podmínky, jejichž zlepšení závisí jen na dobrém srdci kapitalistů a politiků, kteří hájí jejich zájmy, a za něž delegují na církev, odbory, parlamentní strany, pravici i levici, aby hájily jejich věc. Příliš mnoho let zklamání a demoralizujících bojů, vedených kolaboranty všeho druhu, berlusconiovskými i antiberlusconiovskými politiky, leží těžce na jejich bedrech; ekonomická a materiální korupce a politická a ideologická korupce způsobily všeobecné odmítání politiky ve smyslu organizace dostupných materiálních a nemateriálních prostředků k uspokojení společenských potřeb celého společenství; ve smyslu boje nikoli mezi jednotlivci, sektami, frakcemi, ale mezi protikladnými a antagonistickými třídami, které si nikdo nevymyslel, ale které stvořily samy dějiny hospodářského a společenského vývoje. Politika je naopak ztotožňována se soukromým zájmem, korupcí, snadným způsobem, jak se vyšvihnout nad ostatní pošlapáváním jejich práv a potřeb: to je pojetí politiky, které buržoazie šíří prostřednictvím faktů, zatímco vznáší upřímné chvalozpěvy na svobodu, rovnost, právo na důstojný život…

Stejně jako v minulosti, tak i v současnosti a především v budoucnosti měla, má a bude mít proletářská politika zásadní váhu nikoli pro bídný svět jednotlivce, ale pro jediný boj, který bude moci přivést celou společnost k vyústění zcela opačnému tomu, k němuž ji buržoazní politika dosud vedla a nevyhnutelně ještě povede: revoluční proletářský boj, v němž produktivní třída par excellence, třída námezdně pracujících, sjednocená pod jejím osobitým politickým programem, vedená její autentickou a jedinou revoluční komunistickou stranou, bude mít za svůj hlavní cíl svržení buržoazního státu a celého jeho zkorumpovaného a korupčního systému správy výrobních a společenských zdrojů; na jeho místo bude postavena diktátorská moc proletářské třídy, jejímž cílem bude přeměna celé společnosti odshora dolů a jejího hospodářství, které již nebude založeno na kapitálu a námezdní práci, tedy ani na zboží a trhu, ale na výrobě užitných statků výhradně k uspokojování potřeb lidského společenství. Jde o perspektivu komunismu, jak ji chápali Marx a Engels a proti níž – samozřejmě z jeho pohledu – Berlusconi, stejně jako celá velká buržoazie, k níž patřil, bojoval všemi prostředky, jak vlastními, legálními i nelegálními, tak těmi, které mu dal k dispozici stát.

(1) Cfr. https://www.quirinale.it/elementi/92089