V parlamentních volbách konajících se v neděli 23. července neexistuje pro proletářskou třídu žádná alternativa.

Na jedné straně hodlá levicový blok znovu potvrdit koaliční vládu mezi Španělskou socialistickou dělnickou stranou (PSOE) a vedle ní nějaké „alternativní“ síly, přičemž však svou ústřední polohu nakloní o něco více ke středu. Stačí si vzpomenout (a nedá to moc práce) na vraždy imigrantů v oplocené španělské enklávě Melille na území Maroka, na střelbu do demonstrantů v Linares, na rutinní nasazení policejních tanků v Cádizu, na represe proti stávce kovodělníků ve Vigu… a, co se týká legislativy, na dvojí výjimečný stav, který tvrdě potlačoval obyvatelstvo jeho zavřením v jeho domovech a způsobil smrt tisíců starých lidí v domovech důchodců, přivodil v době pandemie zásahy do trhu práce, které umožnily šéfům přenést náklady na pracovní sílu na stát, a následně i reformy pracovního práva, které konsolidovaly tento systém státních dotací na mzdové náklady, či na zachování v platnosti represivních zákonů předchozí vlády… Vezmeme-li v úvahu, že všechna tato opatření přijala levicová a „progresivní“ vláda a že nyní se usiluje o vládu více v politickém středu… není těžké si domyslet, co čeká proletáře v případě, že tyto síly zvítězí ve volbách.

Na druhé straně klasická pravice Lidové strany (PP) spojena se svými směšnými a povýšeneckými odštěpky (Vox). Pro ty je jejich program jasný a nesnaží se ho skrývat: kromě propagandistických výpadů proti vládě Pedra Sáncheze (PSOE) a Yolandy Díazové (Komunistická strana Španělska, PCE) zachovají veškerou její legislativu, „progresivní“ i v aspektech, které dosud chyběly, jako je reforma pracovního práva, a ještě zintenzivní systematickou válku, která je vedena proti životním podmínkám proletariátu. Ve skutečnosti je více než pravděpodobné, že koalice stran PP a Vox, ať už bude mít nakonec jakoukoli podobu, se ani nebude obtěžovat zajít dál než k pouhému hanobení současné vlády, protože si je vědoma toho, že veškerá práce vlády PSOE a Podemos (krajní levice) byla naprosto v souladu s požadavky buržoazní třídy a musí být za každou cenu podržena.

Zruší PP a Vox reformu pracovního práva? Přitom jde o jeden z velkých úspěchů zaměstnavatelů: omezení mezd a nákladů na udržení práce prostřednictvím ERTE (Expediente de Regulación Temporal de Empleo – pracovní postupy, které umožňují podniku na určitou dobu pozastavit nebo zkrátit smluvní vztah se svými zaměstnanci). Sníží minimální mzdu? V posledních letech jsme přece svědky 5% poklesu reálných mezd. Posílí kontrolu hranic? Stěží lze překonat spolupráci při zabíjení imigrantů, kterou národní policie a civilní garda trvale vede s marockým četnictvem.

Mohlo by se zdát, že alternativa v podobě PP–Vox jde za rámec těchto zmíněných aspektů, na nichž jsou všechny buržoazní strany zajedno, tj. uzavření důležitých paktů na úrovni státu s baskickými a katalánskými nacionalisty. Je jisté, že výsledkem koaliční vlády bylo vtažení politických sil jako EH Bildu (baskická nacionalistická, levicová a separatistická strana) a Republikánské levice Katalánska (ERC) na půdu soudržnosti s centrálním státem. V paměti všech je skutečnost, že EH Bildu hlasovala pro vyhlášení stavu ohrožení, a tedy pro militarizaci Baskicka, zatímco situace v Katalánsku se po letech střetů mezi katalánskou regionální správou Generalitat, tehdy v rukou nacionalistické volební aliance Sblížení a jednota (CiU) a jejích dědiců, respektive PP,  a centrální vládou zcela uklidnila. Tohoto zmírnění nacionalistického napětí dosáhla Sánchezova vláda, která poté, co byla svědkem opotřebení tradičních buržoazních sil v Katalánsku a Baskicku, dala historické opozici v těchto komunitách příležitost hrát významnější roli. Zruší PP a Vox tento výsledek? Mohou zmírňovat jeho ostřejší aspekty, ale v konečném důsledku nebudou schopni ani ochotni změnit poměr sil, který může zaručit územní stabilitu na několik příštích let.

Napětí, s nímž tyto volby přicházejí, není důsledkem dvou protikladných programů ani dvou protikladných volebních bloků, ale nutnosti podporovat vždy a za všech okolností demokratickou mobilizaci, která umožňuje, aby byl proletariát bombardován hesly o spoluúčasti na buržoazním řádu všemi prostředky předkládanými buržoazií. Toto napětí je přímo úměrné nutnosti dodat volebnímu cirkusu zdání věrohodnosti. Levicově populistické proudy, jako je Podemos a ty kandidující v komunálních volbách, které se vynořily z krize v letech 2008–2014 jakožto demokratická alternativa, se zcela vyčerpaly a jsou připraveny jít k šípku; je tudíž nutné zdvojnásobit vřeštění, uchýlit se k jakýmkoli, byť bizarním metodám, aby se volbám, které nepřekračují rámec volby mezi dvěma klasickými politickými názorovými proudy, dodalo zdání hodnověrnosti. Ve skutečnosti jsou urážky, povyk a napadání, se kterými přicházejí všechny strany, odrazem hluboké stability systému, který už ani nemusí hledat útočiště u třetích stran, a to ani ve spěchu a úprku, aby se ospravedlnil. V roce 2014 strana Podemos odpověděla na volání o pomoc ze strany buržoazie, která si ani za mák nepřála, aby byl demokratický systém byť jen v nejmenším zpochybněn: její nástup spolu s nástupem všech uchazečů o vysoké celostátní či komunální funkce přinesl onu omlazovací kúru, kterou celý institucionální aparát potřeboval. Dnes taková akce evidentně není nutná. Pak mezi PSOE a přímými dědici stalinismu s cílem konsolidovat levici a na pravici začlenění nacionalistického bloku (který byl vždy v PP) v některých autonomních společenstvích stačily k tomu, aby se zformovaly dvě v zásadě totožné varianty.

Historickou pozicí Komunistické levice Itálie, kterou jsme vždy reprezentovali a hájili, byl revoluční abstencionismus, což znamená odmítnutí se spolupodílet na volebním cirkusu (i když by to bylo chápáno jen jako určitá taktická možnost, jako za časů Lenina a bolševické strany) a odsouzení tohoto cirkus jako čiré buržoazní propagandy předhazované proletariátu, aby mu namluvila, že může upustit od třídního boje a zaměřit své úsilí výhradně na získání většího počtu křesel v parlamentu.

Tento abstencionismus se vždy a výhradně týkal volební účasti, nikoli politické činnosti. Obhajoba nezbytnosti politického boje proletářské třídy, jehož cílem je po uchopení moci zničení buržoazního státu a na jeho místě nastolení proletářské diktatury, byla vždy ústředním bodem marxistické doktríny, a tedy i Komunistické levice. Tento politický boj může vést pouze třídní strana, životně důležitý orgán proletariátu, v němž se koncentruje kontinuita v čase a prostoru napříč hranicemi národa, rasy, profesních kategorií atd. a jeho bojů. Pouze je-li veden komunistickou stranou, má heslo abstencionismu smysl: abstencionismus není nějaký osobní – nebo oborový – postoj, který si někdo volí tváří v tvář nedobrým možnostem, jež představují buržoazní strany, nýbrž heslem, se kterým se třídní strana snaží intervenovat v nejbojovnějších částech proletariátu, a to jak proto, aby odsoudila demokracii jakožto zcela zásadní součást buržoazního řádu, tak proto, aby je zasadila do rámce mnohem obecnějšího politického boje. To nás odlišuje jak od libertariánských proudů, které považují abstencionismus za zásadový postoj odpovídající jejich antiautoritářství, tak od těch pseudomarxistických proudů, které neustále nastolují dilema – zda účast ve volbách, nebo revoluce. Heslo volebního abstencionismu je součástí politického boje komunistické strany a je zakotveno v potřebě zasáhnout do každé trhliny, která se otevře v prozatím pevných valech buržoazní společnosti. A z toho samého důvodu má omezenou váhu, jde-li o schopnost strany intervenovat uvnitř proletariátu a jeho ochotu bojovat. Třídní boj dnes na historické scéně zcela absentuje. To neznamená, že by proletariát nebojoval, že by se nesnažil organizovat, ale spíše že tak činí nanejvýš na ekonomickém terénu, aniž by z něj přešel na terén politického boje, skutečného třídního boje v plném smyslu slova. Desetiletí permanentní kontrarevoluce dokázala dělnickou třídu srazit na zem natolik, že je téměř zcela pasivní i tváří v tvář nejsilnějším útokům, kterým je vystavena, a ani situace, jako byla pandemie nebo jako je probíhající rusko-ukrajinská válka, ji nedokázaly nad rámec několika spontánních a časově omezených výbuchů vzburcovat.

Za této situace s naším pokynem k abstencionismu, který je zároveň jak proti volbám, tak proti demokracii, nepředestíráme, že by revoluční zdržení se voleb mohlo mít v jakémkoli volebním procesu byť sebenepatrnější dopad. Neobracíme se tímto na proletariát s úmyslem nasměřovat jej v nějakém palčivém problému. Ani se tímto pochopitelně nesnažíme osvojit si pasivní zdržení se voleb, které je v dělnickém prostředí běžné.

Obhajujeme abstencionismus, protože jím hájíme revoluční tradici proletářské třídy. Protože odmítnutí spolupodílet se na demokratickém řádu buržoazní společnosti bylo úspěchem nejpokročilejších vrstev proletariátu na počátku 20. století. A proto, že tuto souvislost, která se může zdát poněkud přepjatá, vezmeme-li v úvahu celý rozsah průběhu událostí, plně ovládaných protiproletářským oportunismem všech levicových proudů, je třeba hájit a zviditelnit mezi těmi proletáři, kteří jsou schopni konfrontovat buržoazní třídu na půdě obrany svých existenčních podmínek, mezi těmi částmi proletariátu, které, aniž by překročily rámec dílčích bojů na obranu mezd nebo například proti policejnímu násilí, vytvářejí svou silou zárodek mnohem širších bojů, ke kterým se schyluje v budoucnu. Pro náš proud nespočívá hájení tradice revolučního marxismu v omílání hesel minulosti, jako by se nic dnes nezměnilo, ale v hájení neměnnosti naší doktríny, všech jejích projevů, a to jak v dobách revolučního vzepětí, tak v dobách největšího útlumu boje. A právě za této druhé situace je třeba se připravovat na budoucí revoluční vzedmutí a poukazovat na pojítko, které spojuje slabé – leč životně důležité – boje současnosti s revoluční budoucností, která se dnes může zdát velmi daleko.

Proti buržoazní volební frašce!

Proti demokracii, která ochraňuje všechny nepřátele proletariátu!

Za znovuobnovení třídního boje!