Před 50 lety přivedl reformismus chilský proletariát na porážku

Zvolení „marxistického“ prezidenta (Salvadora Allendeho) v Chile v roce 1970 a nástup levicové koalice Lidová jednota (Unidad Popular; dále zkráceně UP) v čele se Socialistickou stranou a Komunistickou stranou měly dopad daleko za hranicemi země.

Pro levicové strany v Evropě i jinde ukázala „chilská zkušenost“, že je možné dosáhnout „socialismu“ mírovou a demokratickou cestou a to díky reformám prováděným s využitím státních institucí.

Ve skutečnosti „socialismus“, který propagovala UP a její cokoli, jen ne marxistický prezident, nebyl ničím jiným než mírně reformovaným a „vylepšeným“ kapitalismem: o nějakém narušení kapitalistického výrobního způsobu a vytyčení si za cíl radikálně novou společnost bez vykořisťování, bez trhů a peněz, bez společenských tříd a státu – skutečný socialismus – nemohla být řeč.

Skutečného socialismu lze dosáhnout pouze na mezinárodní úrovni, a to až poté, co bude buržoazní stát a odpor vlastnických tříd zlomen nastolením diktatury proletariátu.

UP nic takového nepředpokládala; jejím programem byl soubor ekonomických reforem, jejichž cílem bylo urychlit kapitalistický rozvoj likvidací archaických odvětví (velké pozemkové vlastnictví), posílit ekonomickou roli státu a tím podnítit industrializaci, vymanit se ze sevření imperialismu (znárodnění velkých amerických důlních společností) a zároveň poskytnout nezbytná sociální opatření k uklidnění nespokojenosti proletářů a chudých mas.

Není proto divu, že hlavní buržoazní strana, Křesťanskodemokratická strana (Partido Demócrata Cristiano; dále zkráceně DC), hlasovala pro Allendeho nominaci (neboť neměl dostatečnou většinu, aby mohl být zvolen přímo, jeho nominace závisela na hlasování v parlamentu, kde byla UP v menšině). Pro jistotu si DC stanovila podmínku (v textu z 24. 9. 1970), že se budoucí president mimo jiné zaváže respektovat „organickou a hierarchickou strukturu ozbrojených sil a Carabineros“; „Je v našem zájmu, aby ozbrojené síly a Carabineros byly i nadále zárukou našeho demokratického systému.“. To, co bude následovat, znovu ukáže, že demokratický systém bráněný armádou a policií není nic jiného než nadvláda buržoazie…

Vláda UP měla více či méně zaryté odpůrce: počínaje velkými pozemkovými vlastníky („momios“ – mumie; v chilském prostředí hanlivé označení stoupenců konzervativní pravice), kteří se obávali záborů půdy, přes části drobné a střední buržoazie obávající se modernizačních plánů vlády (plán na vytvoření národního dopravního podniku vedl ke vzpouře majitelů nákladních aut) až po americký imperialismus, zcela jasně nepřátelsky naladěný vůči pokusům podkopat jeho zájmy a navázat užší vztahy s Kubou. UP se snažila tyto odpůrce upokojit omezeními agrární „reformy“ (na agrární revoluci nikdy nepomýšlela) a odsuzováním okuací půdy bezzemky, zpětným odkupem znárodněných amerických podniků za plnou cenu (o jejich vyvlastnění nemohla být řeč) atd.

To nestačilo k uklidnění odpůrců, kteří naopak s každým ucouvnutím UP získávali stále větší sílu.

Vzhledem k tomu, že ekonomické potíže rozdmýchávaly společenské napětí, které na jedné straně hnalo proletáře do boje a na druhé straně stále více maloburžoazních a buržoazních vrstev do vzpoury proti vládě neschopné udržet sociální smír, obracely se tyto vrstvy stále více k armádě.

Když se objevily a začaly se šířit „Cordones industriales“ jako územní orgány pro centralizaci dělnického odporu, buržoazní média je prudce odsoudila a Komunistická strana Chile (Partido Comunista de Chile; dále zkráceně PC) a byrokraté odborů Central Unitaria de Trabajadores de Chile (CUT) se proti nim otevřeně postavili, zatímco „soudruh prezident“ Allende, který si chtěl udržet paralyzující vliv UP na dělnickou třídu, k nim zaujal zdánlivě méně nepřátelský postoj. Zároveň vláda dala armádě volnou ruku proti cordones, čímž vydláždila cestu k vojenskému převratu. Nakonec se ukázalo, že tito hasiči sociálních nepokojů jsou stále méně schopni utišit proletáře a nemajetné masy a že se jejich užitečnost pro buržoazii vyčerpala. Křesťanská demokracie přerušila vyjednávání s vládou: bylo načase přejít k brutálním represím a smést přitom reformistické lokaje, třebaže sloužili buržoaznímu řádu až do poslední chvíle tím, že vydávali proletáře se svázanýma rukama jejich katům. Oběti státního převratu provedeného „demokratickým generálem“ Pinochetem se počítaly na tisíce, tisíce lidí zemřely nebo se pohřešují, desetitisíce byly uvězněny, často krutě mučeny, a statisíce musely uprchnout ze země.

V Chile bohužel neexistovala strana, která by proletariát varovala před smrtelným nebezpečím důvěry v UP a vedla jej po nezávislé třídní linii. Určitý vliv mezi nejbojovnějšími vrstvami získalo Movimiento de Izquierda Revolucionaria (MIR; Hnutí revoluční levice); zrodilo se spojením různých trockistických, castrovských a dalších proudů, hlásilo se k marxismu, stavělo se proti reformismu a pacifismu levicových stran, proti spojenectví s „národní buržoazií“, jež bylo součástí programu PC, a obhajovalo ozbrojený boj a povstání.

Nástup UP k moci ukázal váhu takové rétoriky. Ačkoli MIR zašlo tak daleko, že kritizovalo některé kroky nebo „legalismus“ vlády, přesto se okamžitě postavilo na její stranu a tvrdošíjně ji hájilo až do té míry, že se postavilo proti jakýmkoli bojům, které by ji mohly oslabit. Osvojilo si slavný slogan UP: El pueblo unido jamas sara vencido! (Jednotný lid nebude nikdy poražen), což je slovní obrat znamenající proletářskou porážku, neboť ve jménu této lidové jednoty byl proletariát vyzván, aby odložil obranu svých vlastních zájmů. MIR sehrálo katastrofální roli levého křídla UP, které přivedlo zpět do lůna sociálnědemokratického a neostalinského vládního reformismu ty proletáře, kteří měli tendenci se z něj vymanit a vydat se cestou třídní nezávislosti.

V roce 1922 nedávno založená Komunistická strana Itálie ve svých Římských tezích napsala: „Při ideologické i praktické přípravě proletariátu na revoluční převzetí moci je jedním ze základních úkolů komunistické strany nemilosrdně kritizovat program buržoazní levice a každý program, který by k řešení sociálních problémů využíval demokratické a buržoazní parlamentní instituce.“ (…) „Je povinností komunistické strany hlásat, čeho si je vědoma nejen díky marxistické kritice, ale i na základě krvavé zkušenosti: že takové vlády umožní proletariátu volnost pohybu jen do té doby, dokud bude tyto vlády považovat a podporovat jako své vlastní představitele. Ale na první útok mas proti institucím buržoazně demokratického státu odpoví tyto vlády tou nejzuřivější reakcí. (...). Je zcela jasné, že komunistická strana bude moci tuto zkušenost účinně využít pouze pokud by již předem odsoudila selhání takových vlád a zachovala by si pevnou nezávislou organizaci, kolem níž se bude moci proletariát seskupit, až se ocitne v situaci, kdy bude nucen opustit skupiny a strany, jejichž vládní působení zpočátku podporoval.

(…) Jiný scénář by mohl mít podobu útoku buržoazní pravice proti demokratické nebo socialistické vládě. Ani v takovém případě by komunistická strana nedeklarovala solidaritu s takovými vládami: vítala-li je jako určitou zkušenost, kterou je třeba podstoupit, aby se tak urychlil okamžik, kdy se proletariát přesvědčí o jejich kontrarevolučních cílech, nemůže pochopitelně nyní takové vlády představovat jakožto vítězství, které stojí za to bránit.“

Nebyl tam nikdo, kdo by hovořil marxistickým jazykem třídní nekompromisnosti k chilským proletářům, kteří byli vedeni se zavázanýma očima na jatka…

*     *     *

Na konci osmdesátých let, po sedmnácti letech nastolování bezuzdného kapitalistického vykořisťování, které buržoazní ekonomové velmi obdivovali, Pinochetova diktatura tiše ustoupila demokracii. Strany Concertación por la Democracia (Koalice pro demokracii), vedené starými protivníky-partnery, Socialistickou stranou a Křesťanskou demokracií, slíbily respektovat ústavu zavedenou diktaturou, pokračovat ve stejné ekonomické politice a zaručit beztrestnost za spáchané zločiny: další potvrzení toho, že diktatura a demokracie jsou dvě politické formy, které lze střídat podle potřeb zachování buržoazní nadvlády…

„Tisíc dní“ Lidové jednoty představuje dramatickou zkušenost, z níž si proletáři celého světa musí zapamatovat poučení napsané krví svých třídních bratrů!