Probudila se americká dělnická třída?

Po zaměstnancích Starbucksu a UPS, zdravotních sestrách z Massachusetts, učitelích z Minneapolisu a Brookline a proletářích z desítek dalších firem přišli na řadu dělníci v automobilovém průmyslu.

Už 88 let se nestalo, aby tři velké americké automobilky (tzv. Velká trojka-Big Three), General Motors, Ford a Stellantis (francouzsko-italská nadnárodní společnost, která sdružila značky PSA a FCA), současně zasáhla dělnická stávka. O půlnoci 14. září vypršela platnost kolektivních smlouv, kvůli nimž odborová organizace UAW (United Automobile Workers) již několik měsíců žádala vrcholový management Velké trojky o jednání s požadavky, které samotné odbory považují za «ambiciózní»: průměrné zvýšení mezd o 40 % během čtyř let, méně vyčerpávající směny, zkrácení týdenní pracovní doby, odstranění různých úrovní smluv a zlepšení důchodového a zdravotního pojištění.

Odborový svaz UAW zastupuje významnou část zaměstnanců Velké trojky (celkem je v odborech sdruženo 145 000 pracovníků), ale stávka se zpočátku týkala asi 18 000 dělníků, tj. něco málo přes 10 % jejich členů. UAW zahájilo tuto stávku zastavením jednoho závodu v každém z podniků Velké trojky. V případě GM to byl závod ve Wentzville ve státě Missouri, který s 3 600 zaměstnanci vyrábí modely CMC Canyon a Colorado. V případě Stellantisu byl terčem komplex v Toledu v Ohiu, který s 5 600 zaměstnanci vyrábí vozy Jeep Gladiator a Wrangler. V případě Fordu začaly stávkové akce ve Wayne v Michiganu, kde se vyrábí pickupy Bronco a Ranger, a to konkrétně zastavením montážní a lakovací linky, a kde pracuje 3 300 pracovníků. Uvedené modely jsou předními modely těchto tří automobilek (1). Zpočátku byla avizována možnost rozšíření stávky na další závody a na distribuční centra a prodejny náhradních dílů, pokud by se jednání s Velkou trojkou bez výsledků protáhla. A skutečně, 29. září UAW, když viděla, že celková jednání nepostupují (Velká trojka nabízela průměrné zvýšení o 20 % za čtyři a půl roku), oznámila poté, co již stávka zasáhla 38 distribučních center a prodejen náhradních dílů provozovaných GM a Stellantisem, její rozšíření; toto rozšíření se zatím nedotklo Fordu, protože s touto společností se podle šéfa UAW Shawna Faina – který nastoupil do funkce v březnu tohoto roku – «jednání hýbou», byť «příliš pomalu».

Tato stávka, ačkoli se týká malého počtu pracujících, se přesto dostala do zpráv, a to i proto, že se stala součástí v mnoha odvětvích již dva roky trvajícího období pracovních nepokojů: rozhodnutí pracujících přimět UAW k vyhlášení stávky a pohrozit jejím rozšířením na všechny ostatní výrobní linky každopádně znepokojilo automobilky, které byly po léta zvyklé s UAW «vést dialog», aby se vyhnuly stávkám, a v podstatě podřizovat pracující základním požadavkům firmy. Od krize v letech 2008–2009 byli zaměstnanci automobilek odbory podřizováni, aby továrny zůstaly i nadále v provozu, těžším pracovním podmínkám, zavádění nových prekarizovaných pracovních sil, zmrazení mezd a časem i jejich nedostatečné výši, která by držela krok s rostoucími životními náklady. Poté přišla pandemie, další společenská krize s klesajícím odbytem automobilů a se stále stagnujícími mzdami. Ale od konce lockdownu a pandemie prodeje raketově vzrostly, automobilky opět začaly dosahovat miliardových zisků, avšak mzdy prakticky stagnovaly, přičemž je stále více a více oslabovala inflace.

Vypršení kolektivních smluv bylo jedinečnou příležitostí vyrazit do boje proti tvrdým pracovním podmínkám a obrovským sociálním nerovnostem. Jen pro představu: zisky Fordu v roce 2022 činily 3,5 miliardy dolarů, GM 4,7 miliardy dolarů a Stellantisu 11 miliard eur, zatímco jen v první polovině roku 2023 činily u Velké trojky dohromady 23 miliard dolarů (a za posledních 10 let dosáhly částky 250 miliard dolarů); nárůst odměn generálních ředitelů Velké trojky se přitom od roku 2019 do současnosti zvýšil v průměru o 40 % (2). Zpráva o tom, že generální ředitelé automobilek díky značným ziskům, kterých automobilky od roku 2019 dosahují, pobírají astronomické odměny, vyvolala mezi pracujícími skutečnou nelibost. Například generální ředitelé společností GM a Stellantis inkasují odměny, které se rovnají 350násobku průměrného platu dělníka. Na druhou stranu se lze jen stěží divit, že v kapitalistické společnosti jsou tito lidé nadmíru placeni za svou práci, která spočívá v řízení podniků s cílem maximalizovat zisky, a potažmo minimalizovat výrobní náklady, aby ty obstály vůči konkurenci a porazily ji. Výrobní náklady, které pro proletariát znamenají mzdové restrikce, zvýšené pracovní tempo, delší pracovní den, omezení veškerých sociálních výhod, jako je zdravotní pojištění, důchody atd. No a právě tyto aspekty donutily dělníky vyrazit do boje: za zvýšení mezd, za méně vyčerpávající směny, za snížení počtu odpracovaných hodin za týden, za zlepšení důchodového a zdravotního pojištění a za větší jistotu zaměstnání. Ve stávkovém prohlášení se píše: «Pracujeme 60, 70, 80 hodin týdně, abychom vůbec vyžili. To není život. Je čas na změnu» (3). Pod tlakem dělnické základny se odbory UAW nemohly než hlasitě ozvat, zejména po nedávné změně vedení. Mezi vznesenými požadavky samozřejmě nejvíce rozruchu vzbudilo zvýšení mezd o 40 % během čtyř let; co se týče tohoto požadavku, automobilky původně navrhovaly 10 % během čtyř a půl let; poté Ford a GM navrhly 20 % a Stellantis 17,5 %. Odbory obratem slevily a požadovaly zvýšení o 36 %. Ale i další požadavky považují automobilky pro sebe za příliš zatěžující. V již odkazovaném článku Sole24ore se dočteme, že UAW «chce především odstranění dvou úrovní smluv, které byly výsledkem krize v roce 2007, tedy zlomového období výrazných ústupků ze strany odborů. Mnozí zaměstnanci přijatí od té doby dostávají mnohem nižší nástupní mzdy a čeká je osmileté období na dosažení maximálního ohodnocení, které činí 32,32 dolaru na hodinu. Společnosti nabídly doposud zkrácení tohoto období na dosažení horní hranice mzdy na přibližně čtyři roky». UAW také chce «návrat k tradičním podnikovým penzijním plánům s pevnými důchody pro zaměstnance po roce 2007. A smysluplnou valorizaci mezd podle inflace, která je v současnosti pro všechny pozastavena. Mezi požadavky patří také 32hodinový pracovní týden, více placeného volna při pracovní neschopnosti z rodinných důvodů, zlepšení ochrany zdraví, zvýšení podílu na ziscích, ukončení využívání dočasné a negarantované pracovní síly a rovnocenné zakotvení kolektivních smluv pro společné podniky (joint venture) vyrábějící elektromobily». Tento výčet požadavků ukazuje, do jaké míry byli zaměstnanci v posledních čtyřiceti letech – tvrdí to samotní takzvaní «liberální» experti – dohnáni stejným odborovým svazem ke kapitulaci, čímž se strmě propadli do neudržitelných životních a pracovních poměrů.

Nacházíme se v období předvolební kampaně pro prezidentské volby v roce 2024 a americký prezident Joe Biden, bojující o podporu, se nijak nerozmýšlel: vydal se do Wayne v Michiganu, aby vyjádřil stávkujícím dělníkům svou «solidaritu». Když se vysoký představitel buržoazní vládnoucí třídy vydá vyjádřit svou «solidaritu» stávkujícím dělníkům – stávce, která podle Sole24ore každých deset dní stojí ekonomiku 5,6 miliardy dolarů, a navíc v průmyslovém srdci země s následnými dopady na dodavatele a spotřebitele – nelze očekávat nic dobrého. Podle médií již Biden s Velkou trojkou hovořil a požádal ji, aby vyšla odborům vstříc, a to i s ohledem na mimořádné zisky nahromaděné za posledních deset let; nicméně jeho intervence byly pramálo platné, a tak se současná administrativa Bílého domu rozhodla pro teatrální krok: v úterý 26. září se Biden objevil ve Wayne mezi dělníky na piketní linii u závodu na distribuci dílů GM a s megafonem v ruce k nim promluvil: «Firmy dosahují obrovských zisků a musí se o ně podělit s pracujícími. Zasloužíte si výrazné přidání» (4). Slova, která jsou nepochybně čirá předvolební propaganda, ale stejný princip funguje i obráceně, v dobách, kdy podniky místo obrovských zisků kumulují obrovské ztráty, a tímto odůvodňují, že i proletáři se propadají do horších poměrů, neboť recese zasáhla celou ekonomiku…

Neuplynulo ani 24 hodin a už je tu Trump, aby v jedné továrně na předměstí Detroitu, kde nepůsobí odbory, uskutečnil své předvolební vystoupení: «Jsem tady, abych bránil dělnickou třídu, bojoval proti zkorumpované politické třídě, chránil výsledky práce vyrobené v USA a americký sen před zahraničními produkty». Přechod na elektromobily, kterému dominuje Čína, se dnes jeví jako velký nepřítel amerických automobilových dělníků. Těm Trump vzkázal, že nezáleží na tom, zda stávka povede při vyjednáváních s Fordem, General Motors a Stellantisem k výhodné kolektivní smlouvě, protože v každém případě «do dvou let přijdete o práci». Trumpův recept je samozřejmě stejný jako vždy: «americká výroba, vyrobená americkýma šikovnýma rukama a používající americké zdroje» (5). A takto se Trump dotkl dalšího bolavého místa nastalé situace; ukazuje-li Biden prstem na superzisky výrobců automobilů, pak Trump ukazuje prstem na Čínu a její současnou dominanci v oblasti elektromobilů. Ani jeden z nich se pochopitelně nevyjádřil ke konkrétnímu řešení problémů, které trápí dělníky: jeden říká, že mají právo požadovat zvýšení mezd, protože zisky automobilek raketově vzrostly, druhý říká, že jejich obranou je ochrana všeho, co se vyrábí v Americe, bez ohledu na to, v jakém odvětví. Opravdovou nesnází pro dělníky je, že se stále domnívají, že jejich boj může mít pozitivní vyústění pouze tehdy, pokud jej budou zaštiťovat odborové svazy, které se k nim při prvním náznaku ekonomické recese fakticky obrátí zády, anebo politici – natož dokonce « president a bývalý president Spojených států» –, kteří osobně přicestovali, aby ukázali… své předvolební vystoupení!

Nicméně skutečnost, že američtí dělníci tří největších automobilových společností vyrazili prvně do společné stávky za společné cíle a rovněž na obranu prekarizovaných dělníků najatých v posledním desetiletí, je nesmírně pozitivní. Je to první krok v boji, který by potenciálně mohl skutečně probudit celou americkou dělnickou třídu. Boj, který na druhé straně již předjímala jiná odvětví ekonomiky jako například Amazon, Kellog's, Starbucks, hotelový průmysl v Kalifornii, zdravotní sestry v Kaiser Permanente, přístavní dělníci na západním pobřeží, učitelé v Minneapolis a Brookline, a dokonce i hollywoodští spisovatelé a scénáristé, kteří stávkují od 1. května letošního roku; odvětví, kde proletáře sužovala a sužuje jak nedostatečná odborová organizace, tak chybějící tradice boje.

Boj dělníků v Americe měl odjakživa jeden odvěký handicap, a to přesvědčení, že přetahování se šéfy slouží pouze k dosažení «vítězství» právě nyní, zatímco ohledně budoucnosti... to se teprve uvidí. Ale materiální skutečnosti spojené s buržoazními výrobními a vlastnickými vztahy dříve či později postaví i americkou pracující třídu nejen před do očí bijící sociální nerovnosti – které v Americe vždy existovaly a jsou daleko hlubší než v jiných průmyslových zemích –, ale i před trvalou potřebu jít za rámec bezprostředního boje, boje uvnitř podniků, za hranice, které po celé století nastavovala politika spolupráce mezi třídami a pro kterou je důležité vyjednávání, smlouvání, regulace pomocí smluv, jako by mimo tuto společnost, společnost založené na kapitalistickém zisku a námezdní práci, neexistovala žádná alternativa; jako by společnost mohla být pouze obrovským trhem, na němž se prodává a kupuje, na němž se při obchodech «vydělává» nebo «prodělává» a na němž je ve věčné ruletě v sázce samotný život každého jednotlivého člověka.

Dlouhá, hrbolatá a obtížná je cesta, která povede k osvobození proletářů z postavení námezdních dělníků, tedy masy určené k porážce v továrnách se směnami 60 až 80 hodin týdně a hladovými mzdami, nebo k porážce ve válkách, které si buržoazní vládnoucí třídy každé země dříve či později vyhlásí, aby mohly nadále vládnout ve své vlastní zemi nebo aby podrobily jiné země své nadvládě. Cesta dlouhá, krutá a obtížná, ale životně důležitá, protože vývoj kapitalismu v Americe a ve světě nevyhnutelně vede ke všeobecné válce, jíž byly dřívější války v Iráku, Afghánistánu, Sýrii jen jakousi přípravou, stejně jako válka na Ukrajině, na kterou byly vyčleněny miliardy na výzbroj, munici a financování, aniž by tam byli američtí vojáci vysláni, ovšem jejíž negativní důsledky ve smyslu pracovních a existenčních podmínek stále ovlivňují všechny proletáře.

Říkali, že dělnický boj je mrtvý… Zrodí se znovu a s větší silou než kdykoli předtím.

(1) «Il Sole 24 ore», 15. září 2023

(2) Panorama.it, 18. září 2023, «Il malessere dietro gli scioperi del mondo auto negli Usa».

(3) https://www.wired.it/article/auto-sciopero-stati-uniti-stellantis-ford-general-motors («Lo storico sciopero nell’industria dell’auto negli Stati Uniti»).

(4) «Il Sole 24 ore», 26. září 2023.

(5) 28/09/2023 - https://www.rainews.it/articoli/2023/09/trump-svolta-biden-su-auto-elettriche-favorira-la-cina-e-cancellera-migliaia-di-posti-di-lavoro-c8729b1f-8efc-4129-b106-9ec8b2a5f5d4.html