Největší odborové centrály v Česku (ČMKOS, ASO) vyhlásily na 27. listopad protest proti vládě, jenž nabude různých podob – několik odborových svazů bude hodinu stávkovat, školské odbory budou stávkovat celý den a ve 12 hodin se v Praze uskuteční protestní demonstrace; půjde o vyvrcholení „stávkové pohotovosti“ – jak říkají odbory – proti dopadům vládního „konsolidačního balíčku“ (který má novelou 65 zákonů přinést konsolidaci veřejných financí a snížení strukturálního schodku státního rozpočtu), změnám v důchodovém systému, nesnížení věku odchodu do důchodu pro náročné profese, nárůstu cen energií,…

ČMKOS, která zastřešuje 31 odborových svazů s přibližně 270 000 členy, původně vyhlásila 15. května 2023 „stávkovou pohotovost“ a na konci června zorganizovala týden protestů s cílem dosáhnout dialogu s vládou pro nalezení racionálního řešení a „zabránit, aby vláda tyto legislativní změny schválila“. Na demonstraci OS KOVO v Ostravě‑Vítkovicích 27. června, kde se sešlo několik stovek lidí, včetně kováků z celé republiky (Škoda Mladá Boleslav a Bosch Jihlava), předseda Durčo ohledně navýšení věku odchodu do důchodu uvedl, že „nechceme umírat v práci“; nejvíce mu však vadí, „že vláda nevede sociální dialog“. Durčo hodnotil tuto demonstraci (s necelou tisícovkou účastníků, která byla vyvrcholením onoho týdne protestů) velmi pozitivně, jako jasný signál vládě a dodal, že pokud vláda nepovede sociální dialog nebo nějakým způsobem neupraví jak konsolidační balíček, tak důchodovou reformu, jsou odbory připraveny zesílit své aktivity a že připravují různé protesty, přičemž hrozba generální stávky je stále na místě. Jak reagovali demonstranti? Na kritiku vlády ze strany odborových šéfů, zástupců studentů a dalších odborových předáků reagovali hlasitým troubením, pískáním a máváním vlajkami; namísto manifestování rozhodné vůle pustit se do boje, vyjadřovali pouhé doufání v to, že odborářské vedení nepřipraví stejnou prohru jako v minulosti…

Pokud jde o ASO, která má zastupovat 200 000 členů a jejímž hlavním požadavkem je, aby Česká republika měla malý a úsporný stát a od roku 2025 neměla žádný dluh ve státním rozpočtu, prohlašuje, že se „nemůže smířit s ekonomickým a sociálním vývojem (…), který drasticky snižuje životní úroveň občanů, zvyšuje cenu elektrické energie, ceny potravin a daně, a proto se připojuje (…) a uspořádá (…) akci, kterou chce vyjádřit občanský protest proti současným krokům vlády“. Pokud je nám známo, ASO připravila čtyři pozměňovací návrhy, které předloží ve Sněmovně nějací poslanci s tím, že ASO bude čekat, jak to dopadne; a pokud to dopadne špatně, tak se ASO „bude muset nad tím zamyslet a najít určité řešení (…), aby se tato situace neopakovala“. Předseda ASO Dufek zde má očividně na mysli příští volby a to, jak z nich osobně profitovat.

Obecně lze jednotný boj pracujících na základě dohody jejich jednotlivých odborových svazů považovat za pozitivní krok. Ale krom formálního vyhlášení spolupráce mezi oběma největšími centrálami k žádné přípravě proletářské mobilizace nedošlo! A nemohlo k ní ani dojít vzhledem k politice spolupráce mezi třídami, která tyto odbory charakterizuje, a vzhledem k tomu, že již na zmíněné červnové demonstraci kováků v Ostravě‑Vítkovicích se protest odborů proti zvyšování věku odchodu do důchodu obecně omezil na požadavek zavedení nižšího věku odchodu do důchodu pouze pro nejnáročnější profese – jasný první důkaz zrady většiny pracujících! Navíc již první jednání centrál, které se konalo 10. července, skončilo s pouhým doporučením ohledně kolektivního vyjednávání, které by měla na opatření vlády reagovat, s tím, že po vzájemné dohodě by se v budoucnu mohly konat blíže nedefinované protestní akce. Ale pozor! Pokud jde o důchody, 1. října vstoupila v platnost novela, která zhoršuje valorizaci řádných a předčasných důchodů, znevýhodňuje předčasné důchody a od příštího roku bude vyžadovat 40 let pojištění pro předčasné důchody; oficiální odbory samozřejmě nijak nereagovaly.

Kromě planého lamentování odborů vláda přesto schválila tzv. konsolidační balíček ve sněmovně a poslala jej ke schválení senátorům. O půlnoci 31. října vyhlásila ČMKOS konec celostátní „stávkové pohotovosti“ a nahradila ji… dnem protestů pod heslem „Za lepší budoucnost ČR“; ohledně Durčem dříve deklarované hrozby generální stávky nebylo ani náznaku! Podle Josefa Středuly, předáka ČMKOS, „je třeba se ozvat a nelze jen přihlížet“, a aby „nepřihlížel“, utíkal požádat o pomoc prezidenta republiky Petra Pavla. Během schůzky Středula, kandidát, který později odstoupil z prezidentské volby, z níž vyšel vítězně Pavel, jej požádal, aby – ač již podepsal zákon první vlny útoku na důchody – vetoval vládní konsolidační balíček, protože „nebude to mít pozitivní efekt“; tím by podle Středuly Pavel vyslal silný signál veřejnosti, že vnímá situaci v zemi… Pavel, bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky a bývalý předseda vojenského výboru NATO, však ví, že „jsme ve válce“, a tudíž proletáři musí umírat za zájmy kapitálu jak ve válce, tak v práci!

Proletáři fakticky zažívají zhoršení svých existenčních podmínek. Přesun různého zboží mezi novými úrovněmi konsolidovaných daní, znovuzavedení odvodu na nemocenské pojištění zaměstnanců, zrušení některých daňových výjimek, zdražení dálniční známky o 65,2 %, změny v dřívějších daňových úlevách pro podniky na zaměstnanecké benefity, zdražování nájemného, zdražování energií (v případě elektřiny znovuzavedení poplatků na obnovitelné zdroje energie, zvýšení poplatku za regulovanou složku a růst cen elektřiny předpovídaný některými odborníky po zrušení zastropování a z důvodů mezinárodní situace), pokles kupní síly mezd a platů (září 2023 bylo již 17. měsícem v řadě, kdy došlo k reálnému poklesu maloobchodních tržeb), včetně doprovodných dopadů změn valorizace důchodů – všechna tato opatření, která dramaticky zhoršují životní úroveň proletářů, by vyžadovala totální boj proti vládě, proti buržoazní vládnoucí třídě, která si kvůli svým ziskům zahrává s životy námezdně pracujících, ať už zaměstnaných nebo nezaměstnaných.

Pokud jde o důchody, odbory neudělaly nic proti posledním znevýhodňujícím změnám. Již dříve se uchýlily nanejvýš ke groteskním protestům: například v případě prodloužení doby pojištění z 25 na 35 let v roce 2008 prohlásily, že jsou „připraveny organizovat demonstrace i stávku, ale za předpokladu, že bude šance, která bude potvrzena z odborových svazů, že ty akce budou skutečně masové“ a za předpokladu, že „naštvanost lidí bude větší než strach a lhostejnost“. Existuje pouze jeden důvod, proč tyto demonstrace a stávky vážně nepřipravovat a neorganizovat, a to proto, aby k nim vůbec nedošlo. Se stejnými argumenty nepřipravovali a neorganizovali stávky proti válce zrádcovští socialisté Druhé internacionály, ač tak deklarovali na svých sjezdech ve Stuttgartu v roce 1907 a v Basileji v roce 1912; naopak, 14. srpna 1914 hlasovali pro válečné úvěry podporující vstup jejich zemí do první světové imperialistické války s odůvodněním, že dělníci… chtějí válku!

Ve stejném duchu se dnes odbory vyslovují pro modernizaci správy kapitalistického systému, a tedy i „důchodového systému“! Všechny změny v důchodech, celá liberalizace pracovního trhu, noční práce, která jde proti zdraví, fyzicky vyčerpávající práce, práce na směny atd. podporují výhradně zájmy zaměstnavatelů a kolaborantské odbory plní úkol podřizovat proletáře potřebám kapitálu a odvádějí proletáře od boje za základní požadavky, tj. zvýšení mezd a zkrácení pracovního dne, k podpoře buržoazních zájmů. Sám předseda odborového svazu ECHO přiznal, že „v minulosti jsme se při vyjednávání kolektivních smluv snažili zaměřit na tu část benefitní a netlačili tolik na mzdy“; co zbude z benefitů v důchodu, s poškozeným zdravím? OS KOVO samo prohlašuje, že vyzvalo své základní organizace ke komunikaci s vedením podniků s tím, že protesty nejsou namířeny proti nim, ale v podstatě na jejich podporu; nechtějí „primárně poškodit žádného zaměstnavatele, protesty jsou opravdu namířeny proti vládě“; jako by vláda byla entitou nijak spojenou s třídním konfliktem mezi buržoazií a proletariátem! Skutečným důvodem současné akce odborů je: boj za větší konkurenceschopnost českých podniků, protože přijetí konsolidačního balíčku „zvýší výrobní náklady podniků“ z důvodu znovuzavedení poplatků za obnovitelné zdroje energie, její distribuci a přenos. Pro ně jde o pouhou akci, která má vládu dotlačit k tomu, aby, až se vláda 4. prosince sejde s odbory a zaměstnavateli, „předložila návrhy opatření, která jsou prorůstová“, tj. na podporu podnikatelů. Tečka.

Výzva odborů je součástí předvolebního boje před příštími volbami, kdy by to měli voliči spočítat politickým stranám a koalicím, které půjdou do voleb; to neznamená, že tu budou existovat dva protikladné programy a dva protikladné bloky. Ostatně už v roce 2017, kdy vláda sociálních demokratů (nyní SOCDEM), ANO (Akce nespokojených občanů) a lidovců zastropovala věkovou hranici pro odchod do důchodu na 65 letech – ANO bylo původně proti tomuto zastropování, poté však ustoupilo –, zákon již obsahoval možnosti pro úpravu této hranice, pokud by podle statistik lidé narození v letech 1966 až 1995 žili více než čtvrtinu svého života v důchodu! Všechny buržoazní strany jsou pro prodloužení doby vykořisťování námezdní práce a drastické snížení nákladů státu na důchody, aby tyto prostředky mohly být přesměrovány na podporu tuzemských podniků; liší se pouze v tom, jak téhož výsledku dosáhnout.

Apel odborů ohledně příštích voleb je nutností pro udržení pasivity pracující třídy a zabránění jakémukoli samostatnému jednání; jde o podporu demokratické mobilizace, která umožňuje, aby byl proletariát bombardován hesly o delegaci boje na tyto zrádné experty z kolaborantských odborů a buržoazních stran, byť by to byly strany „levicové“, a na obranu buržoazního řádu, spolupráce mezi třídami, a vyzývá proletariát, aby obětoval své zdraví, své stáří, svůj život ve prospěch prosperity podniků a národní ekonomiky: zájmy zachování zisku kapitalistů na prvním místě!

Jsme proti protestům? Buďme seriózní: ve Francii se nedávných protestů proti důchodové reformě zúčastnily miliony lidí, přesto vláda změny stejně přijala. Problémem nejsou samotné protesty, ale to, zda-li jde o bezzubé divadlo a zda-li je boj ponechán v rukou aparátů sabotujících samotné boje, neboť i přes obrovský počet protestujících je takový boj spíše mrtvě narozeným dítětem. A právě z těchto bojů je třeba vyvodit správné poučení třídního charakteru, a to jak s ohledem na nedávné protesty ve Francii, tak s ohledem na mýtus generální stávky, jejíž dopad, stejně jako u každé jiné stávky, závisí především na orientaci a cílech těch, kteří ji vedou: jde o zájmy skutečně proletářské a třídního charakteru, nebo o zájmy a cíle mezitřídní a národní, tj. demokratické?

Jsme proti účasti pracujících na protestech těchto odborových centrál? Očekávat, že tyto odbory sehrají byť jen malou pozitivní roli, aniž by zároveň nepředstavovaly větší kouli na noze pro samotné pracující v budoucnosti, je velkou iluzí. Například stávka v Nexen Tire, jíž dělníci po čtyřech letech neúspěšného odborového vyjednávání donutili šéfy vyslyšet jejich požadavky, skončila tím, že se místní organizace OS KOVO zavázala aktivně se podílet na dalším rozvoji firmy, obnovit její image a jednat tak, aby dělníci pracovali svědomitě a bez absencí, protože „společnost a její zaměstnanci se od sebe neliší a mají stejný cíl“. Dnešní odborové centrály, aby mohly plnit svůj úkol služebníků kapitálu, musí dokázat, že umějí usměrňovat náběhy proletariátu k boji; proto protesty, které organizují, hrozby stávkou nebo stávky na pár hodin, které vyhlašují, nemohou-li se jim vzhledem k tlaku vyvíjenému dělnickou základnou vyhnout, systematicky směřují k tomu, aby byly pouhými ventily pro upouštění tlaku pracujících a nedošlo tak k zablokování kapitalistické ekonomické mašinérie, k ohrožení slavného ekonomického růstu. Pro nás účast na těchto protestech, na těchto stávkách znamená vnášet do nich třídní orientaci, zkušenosti z bojů třídního charakteru minulosti, poučení z předchozích bojů, znamená to propagovat v nich prostředky a metody třídního boje proti odborovému a politickému kolaborantismu, jimiž oportunistické síly paralyzují a odklání boje pracujících; znamená to ukázat proletářům, že existuje i jiný způsob boje, ten třídního charakteru, tedy proletářského boje nezávislého na silách společenské konzervace a stojícího v protikladu k pozicím mezitřídní spolupráce a vedeného výhradně na obranu třídních zájmů proletariátu.

Dnes mohou třídně orientovaní dělničtí militanti vstupovat do činnosti odborů na pracovišti převážně jen zvenčí, ale přesto nemohou upustit nebo se zřeknout své propagandy a úsilí o organizování pracujících v nezávislých odborových orgánech, ať už z důvodu budování a posilování jednoty pracujících – tedy bojovat proti konkurenci mezi proletáři, protože ta je jednou z nejzákeřnějších a nejúčinnějších zbraní, kterou buržoazie od svého nástupu v dějinách používá k ovládání a podřizování mas proletariátu svým požadavkům –, tak z důvodu boje proti sabotážnímu vlivu odborových lídrů, kteří v řadách pracujících působí jako agenti buržoazie. Na druhou stranu účinná obrana životních a pracovních podmínek pracující třídy není možná bez zasažení ekonomického systému podniků a jejich organizace práce zaměřené výhradně na vykořisťování námezdních pracujících, které je základem kapitalistického výrobního způsobu.

Účinná a trvalá obrana proletářských třídních zájmů na bezprostředním i širším politickém poli spočívá v uznání toho, že zájmy proletářů jsou neslučitelné se zájmy kapitalistů, a v mobilizaci proletářských sil k výlučně proletářským cílům, což znamená bojovat prostředky a metodami třídního charakteru (časově neomezené stávky na podporu ekonomických a bezprostředních požadavků, vyjednávání za podmínek aktivního a kontinuálního boje, pikety proti stávkokazům, solidární demonstrace pracujících v jiných závodech, hromadné stávky v závodech téhož odvětví atd); prostředky a metodami, které mohou při přípravě boje, jeho vedení a ukončení uvádět v praxi pouze třídní, tedy nekolaborantské organizace.

Je nám jasné, že znovuzrození silného hnutí třídního charakteru bude potřebovat neustálou a neústupnou práci nejbojovnějších a nejvíce k cílům své třídy vnímavých proletářů, kteří budou muset převzít úkol vytvořit páteř nové nezávislé proletářské organizační sítě; ovšem tento úkol se nebude moci materializovat pouze na základě spontánnosti samotných pracujících, ale potřebuje a bude potřebovat neustálou a neústupnou práci skutečných revolučních komunistů, jednak jakožto nositelů třídního vědomí organizovaného ve stranu, jednak jakožto obránců budoucnosti třídního a revolučního hnutí v bojích současnosti.

K tomuto úkolu přispíváme my, Mezinárodní komunistická strana, svou činností.

13. listopad 2023