Generální stávka 24. ledna v Argentině

Ve středu 24. ledna se v Argentině koná generální stávka, kterou svolaly hlavní odborové svazy a odborové formace v zemi, peronistická opozice a krajní parlamentní levice, stejně jako nespočet společenských iniciativ, „piqueteros“ (protestující blokující silnice) a další. Cílem demonstrace je zabránit tomu, aby „souhrnný“ návrh zákona, který předložila nově zvolená Mileiova vláda, prošel parlamentem a skrz soudní moc, a stal se tak platným.

Po vítězství Mileie, tohoto vychloubačného prezidentského kandidáta, na konci loňského roku se zdá, že Argentina je středem veškeré pozornosti. Tváří v tvář ekonomické krizi, jejímž hlavním rysem je prudce rostoucí inflace (což není v zemi s jejími osobitými ekonomickými mechanismy až tak zvláštní), a bojovnému stylu, s nímž se strana La Libertad Avanza (ke které Milei přísluší) dostala k moci, všichni čekají na výsledky zaváděných opatření. Ale kromě mediálního cirkusu, který mohou vyvolávat výlevy nového prezidenta, je skutečností, že v Argentině probíhá tradiční ekonomická reforma, která se řídí základními vzorci, jež byly v posledních letech pozorovány ve všech případech tohoto druhu. Devalvace měny s cílem omezit růst mezd, záchrana dluhů privátního sektoru, ochrana exportních odvětví země atd. atd. Nic, co bychom již neviděli v jiných zemích, které stejně jako Argentina získaly pomoc od mezinárodních finančních institucí a jsou nuceny ji uprostřed turbulentních časů postupně splácet. V tomto bodě se nenechme mýlit: Mileiho „libertariánství“, jeho útoky na „kastu“, výzvy ke zrušení centrální banky, to vše je jen kravál, který zakrývá skutečnost: je to proletářská třída, která zaplatí za tuto reformu, a to jako vždy tím, že uvidí, jak se její životní podmínky a podmínky boje zhoršují až na hranici únosnosti a na neurčito.

Takzvaný „souhrnný“ zákon, proti němuž se stávka koná, se dotýká nejrůznějších otázek, jako jsou mzdy, regulace vzdušného prostoru nebo vlastnictví majetku fotbalových klubů. Je to svého druhu přímý tah, se všemi momentálně dostupnými silami, který se snaží využít okamžiku euforie a síly, jež nastala po volbách, k co nejrychlejšímu zavedení protikrizových opatření. Podle všeho uspěchanost při plánování legislativní reformy vedla k tomu, že mohla být porušena samotná ústava, což přimělo justici k zablokování jejího prosazení. Tváří v tvář této paralizaci se tradiční pravicová strana – která vtiskla Milejovi určitou tvář a strukturu poté, co překvapivě zvítězil v prvním kole voleb, a díky níž argentinská buržoazní třída, zpočátku neochotná přivést nového prezidenta k moci, dosadila své hlavní představitele do vlády – projevila ochotu přijmout určité změny „souhrnného“ textu zákona, zmírnit některé pasáže apod. Pro ně, pro společenskou třídu, kterou reprezentují a která v lidech jako Macri nebo Bullrichová vidí jedinou alternativu k absolutní prohnilosti, jež panuje v peronismu, nejde o to učinit nějakou revoluci: stačí umět využít demokratického opojení, které vyneslo k moci opět další populistickou vládu, k realizaci toho, co je obvyklým programem reforem této třídy již padesát let.

Pro tradiční levici, pro různé peronistické proudy a pro velký odborový svaz Confederación General del Trabajo de la República Argentina (CGT) představovalo zablokování zákona dokonalou záminku k nalezení kompromisu s vládou. Pro začátek vyzvaly ke generální stávce na 24. ledna! A to měsíc po schválení „souhrnného“ zákona, čímž daly jistotu, že mobilizace měla sloužit pouze k zakrytí těchto manévrů, k ospravedlnění opozice, která byla spíše fingovaná než skutečná a která se koneckonců podřídila požadavkům buržoazie. A aby toho nebylo málo, celé odmítnutí zákona opírají o jeho formální nedostatky, možnou protiústavnost atd. Jinými slovy, nechávají na justici, aby použila alespoň ty legální části zákona.

Konečně krajní parlamentní levice trockistického ražení, reprezentovaná Frente de Izquierda y de los Trabajadores (FIT), tedy volební koalicí tvořenou stranami Partido de los Trabajadores Socialistas, Partido Obrero a Izquierda Socialista, stojí jako obvykle za perónismem a CGT; omezuje se na to, že po nich žádá, aby vytvořili „skutečnou opozici“ vůči Mileiovi, aby vedli stávky a protesty, aby prosazovali zákonné postupy apod. Za posledních dvacet let ukázal trockismus v Argentině svou obrovskou schopnost… odvracet proletáře od skutečných cílů, metod a prostředků třídního boje. A totéž bude předvádět i dnes.

Jenže realia je pro argentinský proletariát tragická. Zdá se, že dočasné zablokování zákona není ničím jiným než zdržovací taktikou, která má zabránit příliš prudké konfrontaci mezi novou vládou a pracující třídou zasaženou jejími kroky. Buržoazie se prostřednictvím svého státu, který zahrnuje vládu, justici a parlament, v němž je přítomna opozice, snaží dosáhnout určitého bodu rovnováhy, v němž bude její program prosazen silou, ale v němž budou nejcitelnější opatření zmírněna, čímž se snaží jak mírnit nedůvěru proletářů vůči státu jako takovému, tak i oslabit jejich protesty, které může peronistická a trockistická opozice vždy obratem směřovat k novému volebnímu klání, k novému právnímu apelu apod.

Není pochyb o tom, že opatření požadovaná argentinskou a mezinárodní buržoazií budou zavedena. Není žádné opozice ani v parlamentu, ani u soudů: všechny buržoazní strany vědí, že jsou nezbytná, aby zabránily trvalému dopadu ekonomické krize na jejich zisky, a krajní levice se s nimi nebude moci rozejít. Hustá síť odborů a sociálních iniciativ ovládaných peronismem a trockismem se nezapojí do skutečného boje proti vládním opatřením namířeným proti pracujícím: v Argentině, více než v kterékoli jiné latinskoamerické zemi, kolaborantské odbory, jejichž praporem je solidarita mezi třídami pod patronací buržoazního státu, paralyzují proletariát svou funkcí garanta sociálního smíru výměnou za účast na vytváření sociální politiky, rozdělování dávek apod.

V této situaci se proletáři musí připravit na dlouhé období obětí a požadavků. Jejich jedinou alternativou je setřást ze sebe letargii a zapojit se do boje za bezprostřední obranu svých životních podmínek. Od „levicové“ opozice nebo velkých odborových svazů, které hrají do noty jejich třídnímu nepříteli, nemohou nic očekávat; přesto v kritickém okamžiku, kdy dojde na prosazování protidělnické legislativy, kterou buržoazie prostřednictvím Milei požaduje, budou i nadále disponovat svou potenciální třídní silou na pracovištích, v podnicích a v proletářských čtvrtích. Třebaže je cílem veškeré síly nepřítele, ať už otevřené, nebo skryté, přimět je smířit se s jejich bídou, mohou mu přesto čelit každodenním bojem odporu proti uplatňování každého jednotlivého opatření obsaženého v zákoně.

Za nekompromisní obranu životních podmínek a podmínek boje proletariátu!

Za vytvoření organizací ekonomického odporu schopných konfrontovat buržoazní třídní ofenzívu!

Za návrat k třídnímu boji!