Česko: Předvolební blouznění Komunistické avantgardy ohledně SOCDEM a Stačilo!

Mladým proletářům netřeba „levicových frakcí“, ale rozchod s politikou spolupráce mezi třídami a s buržoazní politikou!

Mladí trockisté z Komunistické avantgardy opět potvrzují svým textem „Mladí SOCDEM se musí vzepřít STAČILO!, jinak zhynou“ svou roli napomáhačů oportunismu. Místo aby přivítali rozklad buržoazní levice, volají po její obnově.

Text této české sekce Revoluční komunistické internacionály (dříve International Marxist Tendency) není žádnou marxistickou analýzou. Místo odhalení buržoazní povahy SOCDEM a KSČM a výzvy k nekompromisnímu rozchodu, je tu snaha vdechnout život mrtvole, dát záchrannou vestičku údajnému „marxistickému křídlu“ uvnitř strany, která je ze své podstavy určena k zrazení pracujících.

My v Mezinárodní komunistické straně však nemáme zájem o polemiky uvnitř „levice“. Třídní rozpor mezi buržoazní levicí a revolučním marxismem není vedlejším sporem uvnitř jedné velké politické rodiny, nýbrž rozhodující dělicí linií a linií boje mezi revolucí a kontrarevolucí.

Grantovský trockismus – podle Teda Granta, zakladatele International Marxist Tendency nyní Revoluční komunistické internacionály, jehož přímou odnoží je Komunistická avantgarda (coby její sekce), si z svého entrismu do buržoazních levicových stran udělal svou hrdou taktiku-strategii.

Britská Labour Party, francouzská Nová lidová fronta, Syriza, Rifondazione Comunista – všude tentýž stejný vzorec : podpořit, dále „tlačit doleva“, nakonec zdůvodnit jejich zradu jako historické poučení. Jde o strukturu politiky grantovského trockismu a bude pokračovat do nekonečna.

Namísto výzvy a přispění k vytvoření nezávislé organizace třídy vedou tito „marxisté“ mladé proletáře do starých struktur s vírou, že jejich selhání využijí k tomu, aby je posunuli více doleva. Každá spolupráce s buržoazií však třídní síly oslabuje.

Z jejich textu čiší typická maloburžoazní protestní mentalita: „Křičme hlasitěji, aby nás nemohli ignorovat“. Tato mentalita není třídní; je to mentalita středních tříd, které se snaží apelovat na vládnoucí třídu, namísto aby ji svrhly.

Velká organizace třídy a hnutí na ekonomickém poli, která využívá metody a prostředky boje třídního charakteru – neomezené stávky bez předchozího oznámení, vyjednávání bez přerušení stávky, boj proti stávkokazům pomocí hlídek stávkujících, propaganda v dalších továrnách a dělnických čtvrtích, propojování a organizace bojovných proletářů, protesty nezávislé na vedení třídně kolaborantistických odborů a buržoazních stran atd., tedy takové akce, které zapojují stále větší část proletariátu – a silná revoluční strana, v níž bojuje menšina dělníků, ale která díky rozvoji boje je schopna účinně a široce prosazovat svůj vliv v odborovém hnutí proti třídnímu vlivu a moci buržoazie, jsou nezbytnými předpoklady jakékoliv perspektivy širšího revolučního hnutí. U Komunistické avantgardy však nacházíme jen rétoriku nátlaku a apelů, demonstrace s transparenty, petice, agitaci za parlamentní zastoupení. To není třídní boj – to je lobbování u vrat kapitalistického státu.

Sociální demokracie je historickým nepřítelem proletariátu. Stala se jím tím, že se během svého vývoje vzdálila revolučnímu dělnickému hnutí v relativně idylických podmínkách kapitalismu, kdy působila jako reformistická tendence a vědomě se zřekla přípravy proletariátu na revoluci. Již v roce 1914 zradila mezinárodní proletářskou solidaritu, podpořila své národní buržoazie v první imperialistické válce a v letech 1918–1919 krvavě potlačila (Noske, Scheidemann) ozbrojené německé dělníky… a obecně se proletariátu postavila ozbrojenou represí a lstí. Z tohoto důvodu ji Třetí internacionála ve svých Tezích o úloze komunistické strany v proletářské revoluci, přijatých na svém druhém kongresu v roce 1920, označila za kontrarevoluční a za přímý nástroj buržoazie.

Vedle sociální demokracie existovaly a stále existují také takzvané stalinistické strany, tedy strany, které kráčejí ve stopách těch, jež byly kdysi kontrolovány Moskvou a které, přestože někdy ještě formálně hlásají marxismus a revoluci, představují jeden z nejškodlivějších plodů kontrarevoluce 20. století. Tento plod – stalinismus – byl vnitřní degenerací samotné Komunistické internacionály, způsobenou porážkou revolučního hnutí v Evropě, vzestupem nacionalistické politiky na obranu sovětského státu a ideologickou zradou v podobě teorie „socialismu v jedné zemi“.

Tyto strany se proměnily ve státní aparáty sloužící národnímu kapitalismu – navenek rudé, ale v srdci buržoazní. Vzdaly se diktatury proletariátu ve prospěch diktatury národního kapitálu-státu, internacionalismu ve prospěch diplomatických aliancí, třídního boje ve prospěch sociálního smíru. Kdekoli působily, potlačovaly nezávislé akce dělníků, rozbíjely stávky, věznily skutečné komunisty a bránily skutečné třídní organizaci.

Po porážce světového revolučního cyklu tyto strany převzaly historickou úlohu sociální demokracie: ideologicky i prakticky paralyzovat proletariát, usměrňovat jeho nespokojenost do rámce národní ekonomiky a reformismu. A stejně jako sociální demokracie hodily prapor marxismu do bláta demokracie, národních front a parlamentního politikaření.

Dnešní pozůstatky těchto stran – včetně KSČM(1) – nenabízejí nic jiného než vyčpělý a falešný reformismus v pseudo-rudém hávu. Jejich slova mohou někdy vzdáleně připomínat marxismus a třídní boj, ale jejich praxe je loajální ke státu, kolaborantistická a hluboce kontrarevoluční. Každý apel na „národní zájmy“, každý návrh na „demokratickou cestu k socialismu“ je jen dalším hřebem do rakve třídní revoluce.

Tvrdit dnes, že uvnitř sociální demokratických organizací, jako je SOCDEM, lze najít životaschopné marxistické jádro, je jako čekat, že se mrtvola pohne, když na ni promluvíme. Je to iluze, která proletariátu odčerpává síly potřebné pro znovuoživení třídního boje a revoluční přípravu.

Trockisté chtějí „levicovou alternativu“. Poté sledují, jak se masy zklamané těmito vládami obracejí k zhoubným politickým proudům. A pak znovu začnou agitovat za levicovou frontu a novou podporu buržoazní levice. Není to omyl. Je to bizarní realita jejich chybných politických pozic a zcela oportunistických východisek.

Proletariát nemá zachraňovat umírající levicové buržoazní strany ani posilovat jejich „radikální“ jádra. Místo toho se musí rozejít s vírou ve volby, v mezitřídní levicové aliance a v reformu buržoazní politiky.

Revoluční strana nemá žádný zájem účastnit se „bratrské kritiky zleva“. Organizuje se a pracuje s cílem vést třídní boj, třídní válku za dobytí politické moci, za zničení buržoazního státu, za diktaturu proletariátu – jedinou schůdnou cestu k osvobození proletariátu z okovů námezdní práce, útlaku, krizí a válek kapitalistické společnosti. Ti, kdo věří a zůstávají v SOCDEM, KSČM a těchto trockistických skupinách, zůstávají uvnitř kontrarevolučních struktur a – ať už chtějí, nebo ne – je posilují. Odtud nebude nikdy možné postavit se kapitálu jako třída.

Mladí proletáři nemají čekat, až někdo promluví jejich jménem „ve správný čas“ (kdy!?), „na správném místě“ (v buržoazním parlamentu!?). Mají využít svou energii a nadšení k znovunalezení terénu třídního boje – terénu, na němž se proletariát může projevit jako třída. Pouze na tomto terénu se lze setkat s třídní stranou, komunistickou stranou, která neříká: „Opravme tyto neduhy kapitalismu“, ale: „Zničme kapitalismus revolučním třídním bojem, diktaturou proletariátu řízenou revoluční komunistickou stranou!“.

(1) V roce 2021 publikovala Komunistická avantgarda, tehdy známá jako Marxistická alternativa, text s názvem „#VBojSoudruzi! Pojďme volit KSČM! Ale nevěřme jejímu vedení…“ (stále dostupný na jejich webových stránkách!), v němž psala: „Dnes je ovšem Komunistická strana [tj. KSČM] opět v ohrožení. (…) reakce [si] brousí zuby na to, aby v časech historického oslabení Komunistické strany mohla tuto ilegalizovat a omezit tak v době nejhlubší krize světového kapitalismu možnost pracujících se proti vládě oligarchie bránit. V této době je třeba více než kdy dříve jít k volbám, volit Komunistickou stranu, a znesnadnit tak vládnoucí třídě útoky proti ní a celému komunistickému hnutí“ (tučně zvýrazněno námi). Jakýkoli odpor proletariátu je zde očividně ztotožněn s jednáním KSČM a její formální existence má být obranou celého komunistického hnutí! Komunistická avantgarda tak revidovala Trockého prohlášení z roku 1933, že stalinistické strany jsou pro cíle proletářské revoluce mrtvé!

12. červenec 2025