Španělsko

O pokus o pogrom a razie proti imigrantům v Torre Pacheco

Existuje jediné východisko: třídní boj, nade všemi národnostními, etnickými nebo rasovými rozdíly

V Torre Pacheco, v regionu Murcie, po několika týdnech domnělých násilných incidentů, za které byli vždy obviňováni maročtí imigranti (v některých případech se jednalo o falešné zprávy šířené krajně pravicovými skupinami na sociálních sítích), došlo k „rasistickému výbuchu násilí“, při kterém stovky obyvatel města, doprovázené dalšími stovkami příznivců krajní pravice, kteří se do města sjeli speciálně s cílem zapojit se do nepokojů, se střetly s marockými přistěhovalci, pátraly po nich v jejich čtvrtích, napadaly je na ulicích, útočily na jejich obchody atd. Přistěhovalci, zejména mládež, reagovali rázně, postavili se demonstrantům a policii, což mělo za následek několik zraněných a několik zatčených. Jestliže vůbec lze věřit buržoaznímu tisku a nikterak méně buržoazním sociálním sítím, krajně pravicoví extremisté, kteří přímo avizovali něco jako bleskovou etnickou čistku ve městě, zaplatili za svou chvástavost vlastní kůží, a ani pomoc policie, četnictva a jim nakloněných médií neuchránila některé z nich před skončením v nemocnici.

Na těchto událostech není nic nahodilého. Něco takového už se připravovalo několik týdnů: nejprve tu byl neúspěšný pokus neonacistické skupiny o shromáždění před nápravným zařízením pro mladistvé v Hortaleze (Madrid), poté demonstrace na protest proti znásilnění ženy Malijcem v Alcalá de Henares (rovněž Madrid) a nakonec Torre Pacheco. A po celou tu dobu se v několika vesnicích a malých městech Španělska objevovaly plakáty vyzývající k obraně „bezpečnosti obyvatel“ a k „boji“ proti údajným marockým útočníkům... Vše má charakteristický ráz předem připravené kampaně, která již delší dobu čekala pouze na záminku, aby mohla rozpoutat něco podobného jako události minulého víkendu v Murcii.

Torre Pacheco je jednou ze španělských obcí s nejnižším příjmem na obyvatele. Podle údajů Národního statistického úřadu činil v roce 2022 pouze 9 016 eur. To je skutečně velmi nízká částka, vezmeme-li v úvahu, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších zemědělských obcí v regionu Murcie a že má prosperující průmysl zaměřený na zpracování zemědělských produktů, ovocnářství a zeleninářství (jak pro domácí spotřebu, tak pro export). Jak si lze vysvětlit tento zjevný rozpor? V Torre Pacheco – stejně jako v celém jižním Středomoří od Almeríe po Murcii – žije jedna z nejhůře placených vrstev proletariátu v zemi. Statistická chudoba regionu tak ve skutečnosti odráží velmi výraznou sociální polarizaci a ekonomické poměry, které vyplývají z toho, že majetná třída, tvořená převážně středními a malými zemědělci, kteří vlastní půdu a kapitál potřebný k jejímu obhospodařování, zaměstnává námezdní dělníky za mzdy, které je udržují na hranici hladu a chudoby. Statistiky podávají zkreslený obraz plošné chudoby, přičemž ve skutečnosti existuje bída proletariátu a bohatství buržoazie.

Kromě toho prochází Torre Pacheco – stejně jako celý španělský venkov, a to jak ve vnitrozemí založeném na rozsáhlém intenzivním zemědělství, tak i v příměstských oblastech s dominujícím ultramoderním skleníkovým pěstováním – hlubokou krizí, která vede k tomu, že mnoho podniků přestává být ziskových kvůli vstupu nových afrických a latinskoamerických producentů na světový trh. Od roku 2012 se tak obdělávaná plocha v této obci snížila o 52 %, z téměř 15 000 ha na něco málo přes 7 000 ha. Podle údajů ministerstva hospodářství regionu Murcie tento pokles pěstování vedl pouze k mírnému snížení zaměstnanosti v zemědělství, které zde od roku 2012 zaměstnává přibližně 14 000 lidí. Mimo zemědělství však v posledních letech došlo k výraznému nárůstu zaměstnanosti, a tím i k poklesu nezaměstnanosti: zaměstnanost v průmyslu vzrostla o 70 %, ve stavebnictví o 45 % a v odvětví služeb o 50 %. Nezaměstnanost v obci se proto snížila o 60 %.

Tato oficiální čísla, vycházející z údajů o zaměstnanosti, ukazují, že ekonomika Torre Pacheco je ovlivňována dvěma protichůdnými faktory: na jedné straně restrukturalizací výrobních odvětví, která již řadu let poznamenává velkou část španělského venkova, čímž snižuje rentabilitu malého zemědělství a každoročně vede k zániku řady podniků v tomto sektoru. Na straně druhé dochází k oživení nezemědělské výroby ve srovnání s úrovní z krize v roce 2012, což má za následek nárůst zaměstnanosti a s tím spojený příliv pracovníků prostřednictvím legální a/nebo nelegální imigrace. Situace je stejná v celém Španělsku: ekonomické oživení, údajná kapitalistická „prosperita“, neprobíhá bez nerovnováh. Vznikají třenice mezi výrobními sektory, které se odrážejí v konfliktech mezi různými vrstvami buržoazie a maloburžoazie. Navíc poptávka kapitálu po velmi levné pracovní síle (jejíž mzdy jsou jediným faktorem návratnosti investic) zvyšuje sociální napětí, neboť buržoazie tak dokáže vyostřovat konkurenci mezi proletáři – k čemuž využívá všechny své síly a prostředky –, podněcuje střety a poskytuje krytí všem nacionalistickým, rasistickým a xenofobním proudům… ne s cílem vyhnat tyto imigranty, které tolik potřebuje, ale s cílem disciplinovat nové proletáře a svalit na ně břemeno sociální nespokojenosti, kterou sám kapitalistický vývoj vyvolává.

Chcete vysvětlení nedávných násilností? Tady ho máte. Buržoazie – zejména ta španělská, která historicky dokázala udržet svou konkurenceschopnost na mezinárodním trhu pouze díky extrémně nízkým mzdám vykořisťovaného proletariátu – potřebuje dováženou pracovní sílu, aby mohla stimulovat konkurenci s domácím proletariátem a udržet mzdy na nízké úrovni. Dováží ji legálně i nelegálně a zbavuje ji všech práv – kromě práva být maximálně vykořisťována.

V těch nejkrutějších a nejodpornějších případech tohoto procesu dochází k odebírání dětí rodičům, uvěznění nezletilých spolu s dospělými, k toleranci kriminálních organizací, které se živí obchodem s lidmi, vydíráním a vraždami… Zkrátka – s imigranty je zacházeno jako se zvířaty.

Není důvod být překvapen tímto násilím. Vina leží na jediné společenské skupině: buržoazii, zločinecké třídě par excellence. A to platí jak pro španělskou buržoazii, která vykořisťuje, utlačuje, týrá a vraždí imigrantské proletáře, tak i pro kteroukoliv jinou – zejména tu marockou, která se po desetiletí snaží udržet přísnou kontrolu nad svými „poddanými v zahraničí“ a vybudovala rozsáhlý systém špionáže a represe prostřednictvím mešit a příslušníků maloburžoazní obchodnické vrstvy. Obě sehrávají svou roli na poli vykořisťování proletariátu.

Události v Torre Pacheco nebyly náhodné – byly záměrné a téměř naplánované. I v dobách relativního ekonomického vzestupu a určité, velmi omezené stability může kapitalismus existovat pouze za cenu nepořádku, chaosu a utrpení. Potřebuje takové situace, tyto televizí podněcované a šířené razie, aby na jedné straně uvolnil tlak, který se nevyhnutelně vytváří v jeho společnosti a který se vždy snaží nasměrovat k nějaké formě násilí proti proletariátu; a na straně druhé, aby tento konflikt a tyto násilnosti využil k tomu, aby prostřednictvím strachu disciplinoval a podrobil si tisíce nových proletářů, kteří přicházejí do Španělska, aby byli vykořisťováni na venkově i ve městech. Torre Pacheco jim ukazuje, jaký úděl je čeká: práce v těžkých podmínkách a neustálé vystavení násilí, které se proti nim může kdykoli rozpoutat pod jakoukoli záminkou. V tomto případě šlo o „lidové“ násilí (ze strany synků maloburžoazie), ale vždy, při každé příležitosti, jde i o násilí institucionalizované a policejní. A tato politika není výsadou pouze určité části buržoazie.

Celá buržoazní třída tuto politiku sdílí a podporuje, přičemž hraje roli odpovídající jejím zájmům a jejímu rozvoji. Nacionalistické skupiny typu VOX a jejich pouliční pohůnci otevřeně podněcují snahy o pogromy. Levicová koaliční vláda PSOE–SUMAR však nechává věci volně plynout, toleruje mobilizaci krajně pravicových skupin, brání se nasazení policie, a když už tak učiní, vydává rozkaz zasáhnout proti imigrantům, kteří se brání, a ne proti fašistům, kteří je chtějí „lovit“. Soulad, ba dokonce technická koordinace všech sil buržoazie, je faktem: události v Torre Pacheco by se nestaly, kdyby to nebylo umožněno ministerstvem vnitra vedeným Fernandem Grande-Marlaskou Gômezem ze Španělské socialistické dělnické strany – tím samým, který nařídil zatknout více než 25 kovodělníků v Cádizu.

Události v Torre Pacheco se nápadně podobají těm, které se odehrály v El Ejido před 25 lety. Tehdy došlo k podobným násilnostem jako minulý týden – pronásledování severoafrických dělníků trvalo několik dní, jejich domovy byly zapalovány, docházelo k pokusům o vraždu… a to vše za tiché podpory úřadů, které i tehdy považovaly za nutné dát této části proletariátu lekci a naučit ji, co znamená „spolužít“. Před 25 lety však proletáři z El Ejida a části Campo de Níjar odpověděli silou, kterou nikdo nečekal: vyhlásili divokou stávku v celém regionu, odešli od práce a násilí páchané proti nim alespoň dočasně odrazili. Na útoky místní maloburžoazie, vlastníků půdy, továren a obchodů, odpověděli proletářskou zbraní par excellence: stávkou.

Vítězství dělníků samozřejmě nebylo trvalé. Určitý typ útoků sice ustal, ale násilí pokračovalo – a pokračuje dodnes. Pravidelně se objevují zprávy o požárech v chudinských osadách, kde dělníci žijí, o znásilňování přistěhovalkyň, o napadání mladých lidí… Jedná se o demonstrativní činy místní buržoazie, jejichž cílem je zasít strach mezi proletářské masy.

Proletáři z Torre Pacheco – stejně jako kdekoli jinde, ať už domácí nebo cizí – mají jen jednu možnost, jak čelit událostem, jako byly ty z posledních dnů: třídní boj. Tento boj znamená uznat, že existují společné zájmy, které přesahují rasu, národnost, pohlaví či věk a které sjednocují celou pracující třídu: nutnost vzdorovat kapitálu, bránit se jeho požadavkům, jež vždy povedou k většímu vykořisťování a zhoršení životních podmínek. Znamená to ale také pochopit, že třídní solidarita – odmítnutí spolupráce s panující buržoazií, se šéfy, s jejich stranami a s jejich represivními složkami – je povinností, od níž se domácí proletariát, jenž se těší lepším ekonomickým a společenským podmínkám než jeho třídní bratři z řad imigrantů, nemůže distancovat. V žádném případě nesmí projevovat solidaritu se zájmy „své“ buržoazie, nesmí vytvářet společnou frontu se „svými“ zaměstnavateli proti těmto dělníkům, kteří se nacházejí v horších podmínkách – v naději, že si tím uchová o něco lepší postavení na úkor utrpení zbytku proletariátu.

Bohužel politika spolupráce mezi třídami ovlivnila – a stále ovlivňuje – značnou část španělského proletariátu a po příliš dlouhou dobu se stala běžnou praxí. I proto někteří proletáři dokonce podporují rasistická a xenofobní hesla, která jsou projevem mezitřídní solidarity, a mobilizují se po boku zástupců jiných společenských tříd, od nichž si slibují sociální výhody. Buržoazní třída se ve skutečnosti obává přistěhovaleckého proletariátu, který rozšiřuje řady španělské pracující třídy, aniž by však požíval sociálních výhod této spolupráce, jichž se domácí proletariát těší již desítky let. Právě to činí migranty náchylnějšími ke vzpouře proti nelidským životním podmínkám, proti divokému vykořisťování, jemuž jsou vystaveni – a k tomu, aby ukázali cestu, kterou je třeba se vydat při obnově proletářského boje za výlučnou obranu třídních zájmů proletariátu: cestu, kterou nazýváme třídním bojem.

Třídní solidarita mezi proletáři, domácími i cizinci!

Proti pogromům a buržoaznímu násilí všeho druhu existuje jediná cesta: třídní boj!

13. červenec 2025