Protesty generace Z:

Nebude to „mládež“, kdo svrhne kapitalismus, nýbrž proletariát sjednocený za svou třídní stranou

Od podzimu 2025 nabývá mediální klišé o „Revoluci generace Z“ na síle, poháněno množstvím povstání, která od Nepálu po Maroko, od Madagaskaru po Indonésii, od Peru po Keňu otřásají shnilými pilíři buržoazních společností „na periferii“ – společností, které jsou ve svém historickém vývoji relativně mladé a jejichž demokratické mechanismy kontroly se tudíž zdaleka nevyrovnají mystifikační síle těch dříve vzniklých. A to do té míry, že v Nepálu a na Madagaskaru, stejně jako v Bangladéši v létě 2024, tyto revolty dokázaly svrhnout dosavadní vlády – ovšem ne bez podpory armády, která zůstává skutečným pánem situace. Množení revolt a radikalita použitých prostředků, včetně častých povstaleckých střetů s policejními silami a zapalování budov symbolizujících nenáviděnou moc, vedly některé skupiny takzvané krajní levice (1), které nikdy nezaostávají v buržoazním oportunismu, k tvrzení, že tyto revolty představují konečné ztělesnění světové socialistické revoluce.

Ačkoli tvrdí, že k ní vyzývají, ve skutečnosti dělají vše pro to, aby znásobily překážky na dlouhé cestě, jež proletariátu – vedenému jeho třídní stranou – umožní znovu navázat na jeho historický boj, jehož vyvrcholením je násilné uchopení politické moci a zničení buržoazního státu a společnosti despotickými opatřeními. Jakkoli jsou vyhlídky na okamžité vítězství těchto revolt iluzorní – neboť v nejlepším případě mohou vést jen k výměně vedení – jejich „virálnost“ (použijeme-li módní termín digitálních „specialistů“) a lehkost, s jakou se do oběhu po celé planetě šíří formy boje, vytyčená hesla a symboly, vyžadují, aby marxisté vůči nim nezůstávali lhostejní, nýbrž aby je zkoumali zbraní kritiky.

SRÍ LANKA, BANGLADÉŠ, INDONÉSIE, NEPÁL, PERU, MAROKO, MADAGASKAR: PŘEHLED „REVOLT MLÁDEŽE“

Podle deníku Le Monde začaly takzvané „revolty Generace Z“ v roce 2022, předtím než na podzim 2025 výrazně zesílily (2). Jejich prvního vítězství dosáhly na Srí Lance, kde – tváří v tvář špatnému hospodaření a korupci Rajapaksovy vlády, ekonomické krizi a inflaci, každodenním výpadkům elektřiny a nedostatku základního zboží – desítky tisíc demonstrantů po několika měsících protestů donutily prezidenta Rajapaksu odejít do exilu poté, co předtím obsadili prezidentský palác. Tyto mezitřídní demonstrace s výraznou účastí mládeže, jejichž požadavky byly zpočátku obecné a týkaly se životních a pracovních podmínek, se nakonec soustředily na demokratická hesla a stály u zrodu klasického vzorce, který se později téměř identicky opakoval v mnoha zemích.

V létě 2024 se tak v Bangladéši desítky tisíc studentů zapojily do řady masových demonstrací poté, co se premiérka Sheikh Hasina rozhodla zvýšit kvóty ve veřejné správě pro členy rodin, které se účastnily boje za nezávislost vedeného Ligou Awami (3), pro náboženské nebo etnické menšiny, nedostatečně zastoupené oblasti či skupiny osob se zdravotním postižením. Toto opatření studenti odsoudili jako projev nepotismu a protěžování, které charakterizují bangladéšskou vládu; a bylo ještě kontroverznější proto, že představovalo překážku pro přístup do veřejné správy – jediné profesní příležitosti, která se těmto mladým lidem ze střední třídy nabízí, stejně jako v mnoha chudých zemích, kde státy tradičně jen velmi obtížně dokážou poskytnout mladým absolventům zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci. Stejně jako na Srí Lance se mobilizace zvrhly v nepokoje, což přinutilo armádu zasáhnout, aby se zabránilo eskalaci chaosu a anarchie – tradičnímu strašáku jakéhokoli buržoazního režimu, jehož stabilita závisí spíše na biči represí než na cukru demokracie. Armáda poté bez okolků obětovala premiérku Hasinu, zosobnění této politické třídy pohrdané mladými lidmi, a „vytáhla z politického důchodu“ ikonu mezinárodní maloburžoazie, ekonoma a bývalého laureáta Nobelovy ceny míru Muhammada Yunuse, čímž uspokojila demonstranty.

Od konce léta 2025 jsme byli svědky zrychlení této dynamiky v globálním měřítku. V Indonésii vyvolalo zvýšení daní z půdy a nemovitostí spolu se zrušením příspěvků na bydlení pro poslance sérii protestů, kterých se zúčastnilo až 100 000 demonstrantů. Násilné potlačení demonstrací, které si vyžádalo životy asi deseti lidí, včetně řidiče mototaxíku, radikalizovalo hnutí do té míry, že byly zapáleny domy několika poslanců a budova regionálního parlamentu, což přimělo vládu upustit od zvýšení daní.

O několik týdnů později čelil Nepál podobnému hnutí poté, co se „komunistická“ vláda rozhodla zakázat sociální sítě, a to navzdory tomu, že nepálský proletariát zahrnuje téměř 2 miliony migrantů (z celkové populace 30 milionů), což přerušilo vazby mezi těmi, kteří živí své rodiny, a jejich blízkými doma. Stejně jako v předchozích případech přispělo zesílení represe k zostření protestů, které přerostly v nepokoje a následně vyústily v zapálení budovy parlamentu. Armáda se opět ujala iniciativy, zorganizovala změnu vlády a svěřila výkonnou moc bývalé předsedkyni Nejvyššího soudu, Sushile Karki.

Na konci září se takzvaná „Generace Z“ na Madagaskaru začala mobilizovat a vznášet socioekonomické i politické požadavky: proti výpadkům vody a elektřiny, proti úpadku veřejných služeb v důsledku nedostatečných investic, proti korupci a zneužívání moci atd. Rozhodnutí vlády Andry Rajoelina, již rutinní, použít sílu k potlačení hnutí, což si vyžádalo dvacet mrtvých a stovky zraněných, bylo stejně neúčinné jako v předchozích případech. Přestože si byl Rajoelina vědom nutnosti opřít se o armádu – jedinou stabilizační sílu v zemi, což vysvětluje jeho rozhodnutí jmenovat vojáka Ruphina Zafisamba novým premiérem –, byl nakonec donucen uprchnout ze země a za daných okolností se mu dostalo pomoci francouzského imperialismu. Ve skutečnosti čelil rozhodnutí části armády podpořit demonstranty a vzpouře armádního sboru CAPSAT, politicky vlivné jednotky madagaskarských ozbrojených sil, hrající ústřední roli v řízení vojenské logistiky, technických operací a personální správy, jehož velitel Michaël Randrianirina se prohlásil za prozatímního prezidenta, než byl následně oficiálně jmenován Ústavním soudem. Případ Madagaskaru opět dokazuje, že klíč k vývoji těchto situací zůstává v rukou armády, a tedy v rukou buržoazního řádu (4).

V současné době tato hnutí pokračují v Maroku, kde demonstranti, vesměs mladí lidé a často pocházející z pracující třídy, protestují proti katastrofálním ekonomickým a sociálním podmínkám a čelí masivní represi ze strany vlády a královské moci, která sahá až ke svévolnému uvězňování účastníků protestů (5). Podobně je tomu i v Peru, kde se mladí lidé mobilizují proti endemické korupci politické třídy a rostoucí nejistotě, zejména v nejchudších čtvrtích Limy. Peruánská buržoazie se chopila iniciativy a raději obětovala svou současnou loutku, když sesadila nepopulární prezidentku Dinu Boluarteovou, zvolenou na kandidátce krajní levice společně s bývalým prezidentem Pedrem Castillem, kterého později zradila v zájmu uklidnění demonstrantů během politické krize v roce 2022, aniž by řešila jejich hlavní požadavky.

Z tohoto stručného přehledu, který by mohl připomenout podobná hnutí, jež probíhala v Keni v květnu a červnu 2024 proti Finance Bill 2024, zákonu obsahujícímu i zvýšení daní; v Ekvádoru v září–říjnu 2025 po zrušení dotací na pohonné hmoty; nebo na Filipínách letos v září proti korupci – zejména v souvislosti s projekty protipovodňové ochrany –, lze vyzdvihnout řadu společných rysů, které umožňují revolucionářům zorientovat se ve zdánlivě rozmanitých a jedinečných situacích a vyhnout se tak pasti imediatismu, jež je příznačná pro „analýzy“ pseudo-krajní levice.

MARXISTICKÁ A TŘÍDNÍ ANALÝZA „MLÁDEŽE“

Zatímco buržoazní média a buržoazní smýšlení vidí blíže nerozlišitelné jednotlivce nebo masy, jako je ona slavná „Generace Z“, která odkazuje na osoby narozené mezi lety 1997 a 2012 a od narození obeznámené s používáním nových informačních a komunikačních technologií, marxisté naopak vidí společenské síly s antagonistickými zájmy, které nazýváme třídami. „Mládež“ není společenskou třídou; je rozdělena třídními hranicemi stejně jako „dospělí“. Jistě se od zbytku populace odlišuje větším sklonem k mobilizaci a větším zdánlivým radikalismem. To vysvětluje, proč se v dějinách mezi členy mládežnických organizací socialistických nebo komunistických stran často objevovaly zvláště pokročilé živly, jako například Karl Liebknecht v Německu, Amadeo Bordiga v Itálii a řada budoucích vůdců Třetí internacionály. To platí ještě více pro studenty, kteří jsou obvykle prvními, kdo se v dobách krize a nestability připojí k boji, a to do té míry, že se považují za skutečný předvoj. Právě to zdůraznil Lev Trockij během pádu španělské monarchie, který dal vzniknout Druhé republice: „Když se buržoazie vědomě a tvrdošíjně vzdává řešení problémů vyplývajících z krize buržoazní společnosti, když proletariát ještě není připraven tuto úlohu převzít, jsou to studenti, kteří se dostávají do popředí. V průběhu první ruské revoluce jsme tento jev pozorovali vícekrát; tento jev pro nás vždy měl obrovský a systematický význam. Tato revoluční nebo polorevoluční aktivita znamená, že buržoazní společnost prochází hlubokou krizí. Maloburžoazní mládež, která cítí, že se v masách hromadí výbušná síla, se snaží najít po svém východisko z této slepé uličky a postrčit politický vývoj vpřed“ (6).

Absence proletariátu jako třídy, projevující se zejména absencí jeho strany, tak otevírá cestu maloburžoazní mládeži, která může prosazovat své metody jednání a především své požadavky. Téměř ve všech zemích, které čelí takovýmto mobilizacím a které představují periferii globálního kapitalismu, jsou to především mladí lidé z maloburžoazního a buržoazního prostředí, kteří mají přístup k vysokoškolskému vzdělání. Stojí před propastí mezi svými profesními ambicemi spojenými s jejich kvalifikací na jedné straně a omezenými možnostmi těchto buržoazních společností zajistit jim zaměstnání odpovídající jejich aspiracím na druhé straně. Výsledkem je, že tato mládež čelí nebezpečí proletarizace, jemuž se snaží za každou cenu vyhnout; odtud její důraz na boj proti nepotismu a korupci politických a ekonomických elit, které blokují už tak úzké cesty k získání odpovídajících pozic v buržoazní společnosti. Není tedy vůbec překvapivé, že mezi osobnostmi, jež z těchto bojů vystupují jako vůdčí osobnosti nebo mluvčí, najdeme mnoho mladých lidí buržoazního původu.

To je obzvláště patrné na Madagaskaru, kde hlavní vůdci hnutí patří k osvícené buržoazii a mezi nimi je dokonce i syn jednoho ministra (!) (7).

Tito jedinci se díky svému lepšímu porozumění politickým mechanismům a větší ochotě organizovat se a využívat sociální sítě logicky staví do čela demonstrantů, kteří jsou ve většině případů marginalizováni a odsouzeni k prekarizovaným formám zaměstnání, a tudíž patří k proletariátu. Tímto způsobem dokážou začlenit sociální a ekonomické požadavky proletariátu či zbídačených mas do demokratických a mezitřídních požadavků, s jediným výsledkem, že původní příčiny hněvu jsou odsouvány do pozadí.

EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ POŽADAVKY, KTERÉ MOBILIZUJÍ PROLETARIÁT…

Ve velké většině případů, s výjimkou Bangladéše a v menší míře Nepálu, mají tato hnutí původ v nefalšovaném společenském hněvu. Jsou reakcí na ekonomickou krizi, nejisté životní a pracovní podmínky, nemodernizované veřejné služby a rostoucí životní náklady způsobené antisociální politikou vlád – právě proto se mladí lidé z marginalizovaného proletariátu nebo proletarizovaných středních vrstev pouštějí do boje. Ačkoli jiskrou bývá často rozhodnutí, které je ostře kritizováno i některými buržoazními autoritami, tyto boje jsou často spontánním a brutálním projevem hluboké sociální nespokojenosti, která narůstala v průběhu let, nebo dokonce – v některých případech – desetiletí.

Kromě toho nelze tyto souběžné boje v celosvětovém měřítku pochopit, pokud je nejprve nezařadíme do ekonomické vývojové trajektorie současného kapitalismu. Všechny buržoazní státy, aby se dostaly z krize, která začala v letech 2007–2008 tzv. Velkou recesí, byly nuceny zintenzivnit útoky na pracující třídu, aby zvýšením vykořisťování znovu dosáhly ziskovosti výroby. Jak jsme již uvedli v našem textu o Maroku, „návrat k ‚normálnímu‘ tempu podnikání (normálnímu a nevyhnutelnému – až do příští krize…) byl získán tím, že se břemeno ‚oživení‘ naložilo především na bedra námezdních pracujících, ale také drobných rolníků atd., kteří již trpěli dopady mezinárodní konkurence, která je uvrhla do dramatické situace“ (8). Dnes jsme opět svědky nástupu nové krize, o to prudší, že byla oddalována řadou dočasných a z dlouhodobého hlediska neúčinných opatření – a s ní přicházejí i nové útoky proti světovému proletariátu. Mladí proletáři tak čelí budoucnosti, v níž jsou jedinými představitelnými vyhlídkami útoky proti pracujícím, klimatické katastrofy – obzvláště ničivé v zemích jako například Bangladéš (9) – a třetí světová válka, jejíž možnost je den ode dne pravděpodobnější. Hlavním problémem je, že tyto požadavky, které jsou sice velkorysé, nicméně zmatené, mohou při absenci třídních organizací snadno splývat s jinými vysloveně demokratickými, tedy buržoazními požadavky…

Není proto překvapivé, že se ve všech těchto zemích demonstrace přeorientovaly na mezitřídní hesla: boj proti korupci, změnu vlády nebo více sociálních politik na posílení veřejných služeb. Tento převládající demokratický charakter požadavků lze vysvětlit souběhem dvou faktorů, které se vzájemně posilují: na jedné straně proletáři, kteří se kvůli více než století trvající kontrarevoluci nepoznávají jako příslušníci proletářské třídy, ale považují se spíše za občany; na druhé straně dominantní postavení, které v těchto hnutích zaujímají příslušníci osvícené maloburžoazie, kteří vystupují jako jejich mluvčí. Navzdory všem svým velkorysým úmyslům s sebou nevyhnutelně přinášejí představy a iluze své třídy původu. Vklíněni mezi buržoazii a proletariát se považují za nadřazené oběma třídám. Odtud plyne jejich přesvědčení, že zastupují zájmy všeho lidu proti zkorumpované oligarchii, kterou je třeba svrhnout, více či méně pokojnou cestou – míra násilí je zde irelevantní –, aby se znovu mohly rozběhnout svobodné demokratické procesy.

Karl Marx popsal mistrně celé stránky o stejně škodlivé a donkichotské roli maloburžoazie v lidových hnutích ve svém díle Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, a přestože je tento text starý téměř 175 let, má pro nás, zatvrzelé dogmatiky, stejnou váhu, jako kdyby byl napsán dnes. Když kritizoval montagnardy roku 1848, ony romantické „socialisty“, kteří tvrdili, že zastupují zájmy všeho lidu, a kteří ve svém boji proti princi-prezidentovi Ludvíku Napoleonovi naprosto selhali, Marx napsal: „Žádná strana tak nezveličuje své prostředky, žádná se tak lehkomyslně neklame o situaci jako demokratická. [...] Demokratovi, protože zastupuje maloburžoazii, tedy mezitřídu, v níž se vzájemně otupují zájmy dvou tříd, se však zdá, že je vůbec povznesen nad třídní protiklad. Demokraté přiznávají, že proti nim stojí privilegovaná třída, ale oni se všemi ostatními částmi národa tvoří lid. Oni přece háji právo lidu; jejich zájem je zájem lidu. Nepotřebují v předvečer boje zkoumat zájmy a postavení různých tříd. Nepotřebují příliš úzkostlivě odvažovat své vlastní prostředky. Stačí, aby jen dali signál, a lid se všemi svými nevyčerpatelnými zdroji se vrhne na utlačovatele. Jestliže se při provádění ukáže, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni buď zhoubní sofisté, kteří rozštěpují nedělitelný lid na různé nepřátelské tábory, nebo byla armáda příliš zhovadilá a zaslepená, než aby mohla pochopit, že ryzí demokratické cíle znamenají to nejlepší i pro ni, nebo celek ztroskotal na některém detailu provedení, nebo nějaká nepředvídaná náhoda pro tentokrát zmařila celou věc. Ať tak či onak, demokrat vychází z nejhanebnější porážky právě tak neposkvrněným jako nevinný do ní vešel, vychází z ní posílen ve svém přesvědčení, že musí zvítězit, že ne on sám a jeho strana se musí vzdát starého hlediska, nýbrž naopak, že poměry musí teprve pro ně dozrát“ (10). Maloburžoa se tak ukazuje jako věčný naivka, který se sám balamutí svými iluzemi, ale co je ještě horší, strhává s sebou i proletariát. Jeho požadavky na dobrou vládu tak nakonec závisí nikoli na jeho vlastní síle, nýbrž spíše na více či méně dobré vůli jediného aktéra, který má klíč k situaci v těchto zemích na periferii s jejich nejistými základy: armády.

ÚSTŘEDNÍ ROLE ARMÁDY V ZEMÍCH NA PERIFERII

Ve většině zemí, které čelí „revoltám generace Z“, to byla právě intervence armády, která ukončila protestní hnutí. Tak tomu bylo v Bangladéši i Nepálu, kde armáda – vědoma si slabosti základny, na níž stála tehdejší moc – převzala iniciativu a sama určila složení nové vlády, ještě než byla formálně předána civilní moci. Ve skutečnosti však za fasádou civilní vlády technokratů, kteří postrádají skutečnou legitimitu, spočívá skutečná moc v rukou armády. Tato dynamika je ještě zřetelnější na Madagaskaru, kde podpora části armády protestnímu hnutí a vzpouře jednotky CAPSAT vedla k odchodu Rajoeliny a k ustavení vojenské přechodné vlády.

Tato zásadní politická role armády odlišuje země periferie od bohatých imperialistických národů, kde se tradice demokratického opia upevňovala staletími zkušeností. Naproti tomu v zemích periferie, z nichž většina získala formální nezávislost po druhé světové válce, byla téměř okamžitě armáda tím, kdo převzal moc, aby ukončil bratrovražedné boje mezi buržoazními klany a ztělesnil obecný… buržoazní, samozřejmě, zájem. Pouze ona měla dostatek síly na to, aby zkrotila různé buržoazní frakce, a zároveň i maloburžoazní a proletářské masy, které v některých případech vedly povstalecký boj za svržení koloniální nadvlády. V těchto zemích, kde nejsou zakořeněny demokratické tradice, kde jsou státní převraty a zjevně zmanipulované volby na denním pořádku a kde je demokratický mýtus neustále diskreditován, může stabilitu země a buržoazní pořádek zajistit pouze organizovaná síla – tedy armáda. Jak Ferdinand Lassalle – pro jednou velmi trefně – vysvětlil ve spise „O ústavě“ (1862): „(…) vojsko je organizované, je v každé hodině pohromadě, je výborně disciplinované a je v každém okamžiku připraveno vyrazit; naproti tomu moc, která spočívá v národě, pánové, i když je ve skutečnosti nekonečně větší, není organizovaná; vůle národa a zvláště stupeň odhodlanosti, jakého již tato vůle dosáhla nebo nedosáhla, není jeho členům vždy snadno poznatelný; nikdo tedy přesně neví, kolik lidí by sním tále v jedné řadě. Mimo to chybí národu ony nástroje organisované moci, ony tak důležité podklady ústavy, o nichž jsme již mluvili: kanony“ (11). Tuto lekci, která je pro marxistu zcela jasná, maloměšťák nikdy nepochopí. A právě to jej odsuzuje k věčné bezmocnosti – a spolu s ním i proletariát –, dokud nenajde sílu znovu navázat na svou historickou trajektorii a stanovit si skutečné cíle. K tomu, aby dosáhl svého osvobození, musí proletariát projít dlouhou cestou: znovu objevit své tradice, své formy organizace; zkrátka svou internacionalistickou a mezinárodní třídní stranu, která jej – jakmile bude obnovena – povede k konečnému vítězství nad buržoazií. Současné boje takzvané „generace Z“ jsou projevy sociálního hněvu; přesto mají k opravdovému revolučnímu boji ještě daleko. Mají-li být příznakem budoucího znovuobnovení proletářského třídního boje, mohou k němu skutečně přispět pouze tehdy, pokud proletariát – využívaje oslabení buržoazního řádu – nalezne sílu vstoupit do boje za své vlastní bezprostřední zájmy. To by představovalo důležitý krok k jeho reorganizaci jako třídy a přiblížilo by jej době skutečné revoluce, kterou Bordiga – proti oportunismu, jenž ve studentském hnutí viděl nový revoluční subjekt – definoval jako „mnohonárodní, s jedinou stranou a jedinou třídou, tedy především bez té nejhorší mezitřídní hniloby: té, kterou představuje takzvaná studentská mládež“ (12).

(1) Viz například Revoluční komunistická internacionála (sic), jejíž britský časopis The Communist otiskl titulek „Revoluce generace: Bojujte za svou budoucnost! Přidejte se ke komunistům!“ (Generation Revolution: Fight for your future! Join the communists!) a prohlásil: „Od Bangladéše po Velkou Británii se Generace Z odvrací od kapitalismu a přijímá revoluci a komunismus.“ https://communist.red/ generation- revolution- fight- for- your- future- join- the-communists/

(2) „Asia's Gen Z rises up against entrenched political elites“, Le Monde, 29. září 2025: https://www.lemonde.fr/ en/international/ article/ 2025/09/29/ asia-s-gen-z-rises-up-against-entrenched-political-elites_6745909_4.html

(3) Awami Liga je organizace, která v minulosti vedla boj za nezávislost Bangladéše na Pákistánu, který byl ovládán Muslimskou ligou. Strana, která byla nepřetržitě u moci v letech 2009 až 2024 pod vedením Šejky Hasiny, dcery zakladatele Bangladéše Šejky Mujibura Rahmana, se vyznačuje vysokou mírou korupce a tvrdým potlačováním jakéhokoli disentu.

(4) Viz naše stanovisko „Social Explosion in Madagascar“ ze 7. října 2025.

(5) Viz naše stanovisko „Nepokoje v Maroku. Tváří v tvář lidové nespokojenosti – represe režimu krále Mohameda VI“ ze 2. října 2025.

(6) Lev Trockij, Las tareas de los comunistas en España. Carta a Contra la Corriente, 25. května 1930 (překlad vlastní)

(7) „Madagascar's Gen Z refuses to let its victory be taken away“, Le Monde, 16. října 2025. https://www.lemonde.fr/ en/international/ article/ 2025/10/16/madagascar-s-gen-z-refuses-to-let-its-victory-be-taken-away_6746497_4.html

(8) „Nepokoje v Maroku…“, citovaný článek.

(9) V roce 2022 postihla Bangladéš série povodní, které poznamenaly životy milionů lidí, způsobily desítky zraněných a vysídlily stovky tisíc lidí.

(10) Karl Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, 1851. Zvýrazněno samotným Marxem.

(11) Ferdinand Lassalle, O ústavě, 1862, dostupné online na ndk.cz: https://ndk.cz/uuid/uuid:9c8ca100-79ef-11ed-96f2-5ef3fc9bb22f . Podtrženo v originále. Lassalle, bývalý člen Svazu komunistů, byl průkopníkem organizování proletariátu v Německu v 60. letech 19. století, ale také zosobňoval řadu deviací, proti nimž museli marxisté vést dlouhý a tvrdý boj.

(12) Amadeo Bordiga, Dopis Umbertu Terracinimu, 4. března 1969, dostupný online na quinterna.org.

28. října 2025