Masakry v Súdánu

Po dvouletém obléhání dobyly polovojenské jednotky RSF („Jednotky rychlé podpory“ generála Mohameda Hamdana Dagala, známého jako Hemedtti) 26. října velké město Fášir v Dárfúru, po němž následoval masakr tisíců civilistů (zejména v nemocnicích). Jejich protivníci, Súdánské ozbrojené síly (SAF), byli rovněž obviněni z etnických čistek, masakrů civilistů a znásilnění v Dárfúru a dalších provinciích.

Vzhledem k mezinárodnímu pobouření vyvolanému masakry v Fáširu nařídil Hemetti zatčení velitele RSF, který se na sociální síti TikTok chlubil tím, že zabil více než 2 000 civilistů. Toto opatření však není ničím jiným než pouhou kouřovou clonou, neboť jednotky RSF se během probíhajících střetů dopouštěly dalších násilností na civilním obyvatelstvu – od útoků na uprchlické tábory po blokování humanitárních konvojů. Navíc mají již od svého vzniku na svědomí krvavou historii masakrů.

Tyto jednotky, rekrutované z muslimských etnik v Dárfúru, byly pod jménem Džandžavíd vytvořeny diktátorem Umarem al-Bašírem k boji proti povstaleckým organizacím v samotném Dárfúru a také na jihu země. Jsou tudíž odpovědné za četné vraždy černošského obyvatelstva.

Rovněž násilně potlačily městské demonstrace v roce 2013, kdy stovky demonstrantů protestujících proti úsporným opatřením vlády byly zabity a zraněny.

VZPOURA V LETECH 2018–2019

Dne 11. dubna 2019, během velké vlny povstání započaté několik měsíců dříve proti režimu al-Bašíra, RSF společně se SAF (pravidelnými vojenskými jednotkami) svrhly diktátora, který byl u moci 30 let. Po jednání s opozičními silami sdruženými v FFC (Silách svobody a změny) vytvořily tzv. přechodový vojenský výbor (TMC), který měl zemi spravovat: šlo o zajištění buržoazního řádu otřeseného demonstracemi a povstáními proti diktatuře.

Ačkoli vojsko z TMC probíhající demonstrace opakovaně a násilně potlačovalo, přičemž zmasakrovalo stovky lidí, demokratická opozice FFC s ním v červenci podepsala „ústavní deklaraci“ s cílem znovu nastolit civilní vládu. Tato deklarace byla prezentována jako vítězství „súdánské revoluce“; ve skutečnosti však šlo o výsledek diskrétních jednání pod patronátem Spojených států, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Velké Británie (někdejšího koloniálního vládce). Nakonec, po obtížných jednáních doprovázených brutální represí, byl jmenován civilní premiér Abdalláh Hamdok, zatímco prezidentem se stal generál al- Burháh, šéf SAF, a Hemedtti, místopředsedou prozatímní vlády.

Tato prozatímní vláda během svého působení provedla sérii protiproletářských útoků, jejichž cílem bylo obnovit řádné fungování súdánského kapitalismu – například zrušila subvencí na základní zboží. Když však další zhoršování situace znovu přimělo masy k boji, navzdory uklidňujícím krokům demokratů al-Burhán a Hemedtti vládu 25. října 2021 rozpustili, premiéra a vůdce opozičních stran zatkli a vyhlásili výjimečný stav...

Ačkoli se al-Burhán a Hemedtti zcela shodli na odstoupení od dohod dosažených s demokraty a ukončení takzvané „revoluce“, každý z nich ve skutečnosti zastupoval jiné politicko-ekonomické zájmy. SAF, podporované islámskými silami stojícími za režimem al-Bašíra, chtěly začlenit RSF do armády a ukončit tak jejich kontrolu nad částí těžby zlata a různými pašeráckými sítěmi, které si vybudovaly. Spory mezi těmito dvěma bývalými pilíři diktátorského režimu postupně přerostly roku 2023 v otevřenou válku a v současné době existují dvě soupeřící vlády, každá ovládající část země.

Střety způsobily obrovské škody na infrastruktuře, zničily ekonomiku, vyžádaly si desítky tisíc obětí a vyhnaly z domovů téměř 12 milionů lidí, z nichž 3 miliony se usídlily v sousedních zemích (zhruba z celkové populace 40 milionů). Způsobily také ekonomickou krizi v Jižním Súdánu kvůli přerušení exportu ropy – hlavního zdroje jeho bohatství –, který musí procházet Súdánem.

SÚDÁN, SOUSEDNÍ STÁTY A IMPERIALISMUS

Od počátku povstání súdánských mas se státy v regionu a imperialistické mocnosti snaží udržet v Súdánu pořádek – zemi zaujímající strategickou pozici v této turbulentní oblasti – poskytováním štědrých půjček TMC a následně prozatímní vládě.

 Nejmocnější aktéři se spěchem přispěchali na pomoc buržoaznímu řádu v Súdánu: Spojené státy, Egypt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty stály v první linii a dočasně odsunuly stranou své vzájemné rivalství, protože riziko šíření nepokojů, které by přinesl pád vojenské moci, bylo příliš velké. Jakmile byla hrozba masového povstání zažehnána, začal každý stát podle svých vlastních zájmů podporovat jednu nebo druhou stranu konfliktu.

Egypt – historicky usilující o vtažení Súdánu do své sféry vlivu – pevně podporuje vojensky SAF, stejně jako Rusko, které nezapomnělo na al-Bašírovy sliby umožnit mu zřídit námořní základnu v Port Súdánu, a tudíž na diplomatické úrovni vystupuje jako mluvčí SAF, které toto přístavní město kontrolují (přestože ruská Wagnerova skupina přitom zpočátku spolupracovala s RSF.) Turecko se oficiálně postavilo na stranu SAF, dodává jim drony, stejně jako Írán, zatímco Saúdská Arábie, mající v Súdánu značné zájmy, se vydává za neutrální.

Naproti tomu Spojené arabské emiráty jsou hlavními podporovateli RSF – s nimiž mají četné vazby; přes Čad, Somálsko a Libyi (oblast ovládanou Haftarem) proudí k RSF žoldnéři a zbraně (s vazbami na Ukrajinu). RSF podporují i Keňa, Jižní Súdán a Etiopie – odvěký rival Egypta.

Pokud jde o západní imperialismus: BNP-Paribas, největší francouzská banka, se stala „de facto centrální bankou“ Súdánu v době, kdy byl režim al-Bašíra obviněn z genocidy v Dárfúru (pro BNP představovaly masakry fantastickou příležitost ke zvýšení svých zisků). Zdá se však, že po pádu režimu již ve své činnosti nepokračovala. Evropská unie po letech zbrojního embarga vůči Súdánu vyhlásila společně s OSN omezenější embargo na zbraně určené pro Dárfúr, ale ani tato embarga nejsou striktně dodržována, jak dokazuje přítomnost francouzských, bulharských a čínských zbraní v rukou bojovníků RSF – podle obecného názoru jsou tyto zbraně prodávány přes Spojené arabské emiráty. A protože Spojené arabské emiráty jsou významnými investory ve Velké Británii a Francii, přičemž mají důležité ekonomické a vojenské vztahy také i s Itálií, Německem a Španělskem, je nasnadě, proč Londýn právě v otázce Súdánu vyvíjí tlak na africké státy, které se pokoušejí tyto skutečnosti odsoudit, a proč Paříž, Berlín, Řím a Madrid odmítají SAE kritizovat. Totéž platí pro Peking, hlavního obchodního partnera SAE. Evropská unie navíc poskytla RSF dotace, aby bránily migrantům v cestě do Evropy. Jak se pak divit mlčení evropských států ohledně podpory RSF ze strany SAE?

Spojené státy naproti tomu neváhaly kritizovat zapojení Spojených arabských emirátů do občanské války v Súdánu – přestože mají na jejich územích řadu vojenských základen a podepsaly s nimi množství bilaterálních dohod v oblasti bezpečnosti a „boje proti terorismu“. Spojené státy se do konfliktu mezi RSF a SAF nezapojily a omezily se na výzvy k příměří prostřednictvím zprostředkování „kvarteta“ tvořeného Spojenými státy, Egyptem, Saúdskou Arábií a Emiráty: pro všechny tyto aktéry je prioritou eliminovat jakékoli riziko „destabilizace“ regionu.

KLÍČOVÁ LEKCE: SMRTÍCÍ PAST MEZITŘÍDNÍHO DEMOKRATISMU

Súdán zažil od konce roku 2018 velké povstání proti diktátorskému režimu, který zaváděl drastická úsporná opatření s cílem obnovit zdraví kapitalismu. Toto hnutí, které navázalo na to z roku 2013, vtáhlo do boje široké masy obyvatelstva, které statečně vzdorovaly represi. Hnutí donutilo vojenské autority zbavit se samotného diktátora i části jeho kumpánů, což vyvolalo paniku mezi vládci sousedních zemí. Navzdory své masovosti však nedokázalo jít dál než k povrchnímu pročištění buržoazního řádu: údajná „revoluce“ nepřinesla nic než velice mizivé a dočasné ústupky ze strany bývalých protagonistů al-Bašírova režimu, než byla jakákoli možnost dalšího odporu rozdrcena. Rozdíl mezi zdánlivou silou hnutí mas a nicotností jeho výsledků – politických i těch bezprostředně ekonomických – lze vysvětlit demokratickou a pacifistickou orientací, kterou mu vtiskly maloburžoazní proudy, jež se „přirozeně“ postavily do jeho čela. Tyto proudy nikdy neusilovaly o nic jiného než o vyjednání – a přitom doufaly v podporu imperialistických „demokracií“ – přechodu k parlamentní civilní vládě, jako by právě kvůli tomuto ubohému cíli tisíce protestujících prolily svou krev a obětovaly své životy!

Dělnická třída je bezpochyby početně slabá a přidušená desetiletími diktatury, ale přesto existuje. Avšak namísto toho, aby byla motorem a vedením povstání, vystupovala po celou tuto dobu jen jako nerozlišitelná součást „lidu“ vedle jiných tříd: to jí ostatně předepisovali vůdci nových odborů a Súdánské komunistické strany. Ta, komunistická jen podle názvu, dokonce podporovala zákony omezující svobodu odborového sdružování, aby neohrozila spojenectví s buržoazií.

Tato mezitřídní, demokratická a pacifistická orientace – jíž byly obětovány zájmy proletariátu – nemohla než sterilizovat povstání, usnadnit represi a ponechat buržoazii volné pole k pevnému převzetí kontroly nad situací po prvním ústupu hnutí. Politika mezitřídní spolupráce je vždy synonymem porážky hnutí, i těch velmi masových, plných protestů a masových vzpour. V podmínkách velmi chudé země, jako je Súdán, kde neexistují žádné sociální tlumiče, může být znovuzískání kontroly nad situací jedině obzvláště brutální, a diktatura buržoazie se může prosadit bez jakýchkoli triků. Ale tato krutá lekce platí pro všechny země: pokud proletariát nechce být věčnou hračkou buržoazie, pokud nechce dojít ve velkých revolučních hnutích k drtivé porážce, musí se organizovat a bojovat na nezávislé třídní bázi, nenechat se omámit sirénami „lidové jednoty“, za nezbytného znovuobnovení jeho třídní strany – jediné schopné strhnout za sebou masy utlačovaných a vykořisťovaných a dovést je ke konečnému vítězství nad kapitalismem.

Teprve tehdy skončí nekonečná série masakrů tohoto krvavého buržoazního řádu – a všechny jeho nesčetné oběti budou pomstěny.

12. listopadu 2025