Venezuela:

Proti imperialistické agresi Spojených států!

Za třídní boj venezuelského, amerického a světového proletariátu!

Útok provedený speciálními jednotkami Spojených států proti Venezuele dne 3. ledna, zaměřený na únos vládnoucího prezidenta země a jeho uvěznění, představuje – s ohledem na to, co se může v budoucnu ještě odehrát – vyvrcholení série amerických útoků směřujících, tak či onak, k ovládnutí této karibské země.

Podle dosud známých informací měl prezident USA Donald Trump v posledních týdnech varovat venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, že se chystá na zemi zaútočit s cílem zbavit se jeho vlády. Venezuelský prezident měl údajně odmítnout nabídku exilu v Turecku a přenechat svůj post některému z vysokých představitelů, kteří v hierarchii vlády stojí za ním. Záminkou, kterou Spojené státy používají k sesazení Madura, je boj proti obchodu s drogami (aktualizovaná verze války proti terorismu, jež vedla jednotky USA k invazi do Afghánistánu, Iráku a celé řady dalších zemí), protože – vždy z pohledu severoamerické vlády – má venezuelský prezident vést mezinárodní kartel zabývající se pašováním kokainu z Jižní Ameriky do Spojených států a praním peněz pocházejících z tohoto obchodu.

ROPA… NENÍ VŠE

Aniž by bylo možné popřít nebo potvrdit pravdivost těchto tvrzení (protože navzdory idealizaci venezuelského režimu, kterou prosazují některé americké a evropské politické proudy, jeho buržoazní, a tedy zločinná povaha jej předurčuje a umožňuje mu jakýkoli obchod, jakkoli nekalý), je přinejmenším ironické, že Spojené státy, jeden z nejvýznamnějších pólů obchodu s drogami na světové úrovni, napadají jinou zemi s touto záminkou. Sám Donald Trump ve svém vystoupení téhož 3. ledna poskytl vysvětlení, které, přestože je neúplné a záměrně jednostranné, dává realističtější představu o důvodech, jež stály za útokem Spojených států, a jako jeho konečný cíl označil kontrolu nad venezuelským ropným průmyslem.

Je známo, že Spojené státy a Venezuela vedou již po desetiletí tvrdý boj o vlastnictví značné části ropné infrastruktury v zemi. V roce 2006 vláda Huga Cháveze zrušila právní rámec, v němž ve Venezuele působily velké ropné společnosti, a umožnila, aby státní podnik Petróleos de Venezuela SA (PDVSA) převzal plnou kontrolu nad těžbou a zisky plynoucími z obchodu s ropou, na úkor společností, především severoamerických, které těžily z takzvaného procesu Ropného otevření (politiky otevření ropného trhu), jenž jim umožnil od počátku 90. let 20. století přístup k venezuelským zdrojům. Od té doby Spojené státy požadují po Venezuele vysoké náhrady za toto faktické vyvlastnění a nikdy nepřestaly uvažovat o možnosti znovu silou získat privilegované postavení, o něž jejich společnosti přišly.

V současnosti Venezuela disponuje největšími prokázanými zásobami ropy na světě, odhadovanými na přibližně 300 000–303 000 milionů barelů, což představuje zhruba 17 % až 20 % světových zásob. To ji řadí na první místo, před Saúdskou Arábii a Írán. Některé severoamerické a mezinárodní odhady dokonce naznačují, že skutečný objem dosud neobjevených či obtížně těžitelných zásob by mohl být ještě vyšší (mezi 380 000 a 652 000 miliony barelů), avšak výtěžnost a ekonomická životaschopnost jsou předmětem debat. Velká část venezuelské ropy je však velmi těžká a viskózní (extra těžká ropa), což činí její těžbu ve srovnání s lehkou ropou z jiných zemí technicky náročnější i finančně nákladnější.

Ropa představuje přibližně 90 % příjmů Venezuely z vývozu a historicky byla páteří státní ekonomiky. Produkce je však výrazně nižší než potenciál zásob (v současnosti přibližně 900 000–1 000 000 barelů denně určených na vývoz), což představuje méně než 1 % světové poptávky, především v důsledku politické nestability, špatného řízení a sankcí.

Chevron Corporation je hlavní americkou ropnou společností působící ve Venezuele, a to navzdory dlouhodobým sankcím uvaleným na PDVSA. Na základě výjimek udělených americkou vládou má Chevron povolení k omezené těžbě a vývozu, přičemž tato povolení byla v roce 2025 opakovaně přezkoumávána a v některých případech odebrána. Konkrétně bylo Chevronu umožněno vyvážet venezuelskou ropu navzdory sankcím, avšak zároveň byl omezen jeho přímý tok peněz venezuelskému režimu, protože je to „politicky citlivé“.

Postupné omezování významu USA ve venezuelském ropném průmyslu však v posledních letech naopak vedlo k rostoucímu významu obchodu s Čínou. Podle odborného tisku Čína dováží z Venezuely přibližně 921 000 barelů denně (80 % vývozu surové ropy z této země), zatímco Spojené státy pouze 150 000 barelů denně. Jinými slovy, v posledních letech došlo ke změně strategické pozice Venezuely, která po desetiletí blokády a poklesu vývozu v důsledku nižší mezinárodní poptávky přestala být zdrojem rezerv pro Spojené státy a stala se zdrojem rezerv pro Čínu. Ostatně dva ropné tankery zadržené americkým námořnictvem několik dní před útokem směřovaly údajně do této asijské země, která Venezuele na oplátku poskytuje nejmodernější technologie, suroviny pro domácí průmysl atd.

K tomu se přidává obchodní vztah, rovněž považovaný Venezuelou za přednostní, který udržuje s Íránem. Ačkoli nedosahuje rozsahu vztahů s Čínou, má značnou váhu ve venezuelské ekonomice a představuje úlevu při zvládání dopadů embarga, jemuž je Venezuela vystavena ze strany Spojených států.

Zde je jádro problému. Cílem Spojených států zjevně není kontrola obchodu s drogami. Není jím však ani výlučně převzetí kontroly nad venezuelským ropným průmyslem, což může být velmi lukrativní, ale bez čehož se Spojené státy dokázaly obejít po dvě desetiletí… Cíl tlaku, který Spojené státy vyvíjejí na Venezuelu, je dvojí.

Na jedné straně se snaží omezit obchodní vztahy této karibské země s Čínou a Íránem, zabránit jak dodávkám bezpochyby velmi levné ropy těmto dvěma zemím (což je životně důležité pro průmyslovou expanzi probíhající v obou zemích), tak platbám za ni ve formě vojenských a průmyslových technologií; jde tedy o konsolidaci vlivu v oblasti Karibského moře, především proti vlivu čínskému. Na druhé straně se snaží příkladem Venezuely dát ostatním zemím a buržoaziím Latinské Ameriky na vědomí, že jak v ekonomické, tak v politické oblasti potvrzují své panství nad subkontinentem, a to v rámci jakéhosi nárokování si práv, která považují za nesporná. Není třeba se vracet příliš daleko do minulosti, abychom tento dvojí cíl nalezli výslovně formulovaný samotnou americkou vládou, neboť v nedávno zveřejněné Strategii národní bezpečnosti, dokumentu shrnujícím její politickou a vojenskou orientaci pro nadcházející roky, je výslovně formulován nárok Spojených států na Jižní Ameriku jako na jejich vlastní sféru vlivu. Nejde pouze o ekonomický zájem, nejde o pouhý nárok na ropu… ve hře je prosazení celého politického a vojenského postavení. Amerika – to musí být jasné všem zemím, které ji tvoří – je soukromým loveckým revírem Spojených států. To neznamená, že žádná jiná země nemůže obchodovat nebo hájit dílčí zájmy v některé oblasti, avšak nesporná převaha náleží imperialismu USA.

JE TU TAKÉ BURŽOAZNÍ A IMPERIALISTICKÝ ŘÁD…

Během prvních let vlády Huga Cháveze, uprostřed světového hospodářského boomu, v němž spotřeba paliv ve všech vyspělých kapitalistických zemích i ve značné části těch, které byly považovány za rozvojové, nepřetržitě rostla, přinášel vývoz venezuelské ropy státu tučné zisky. Velká část těchto zisků byla využita k relativní modernizaci národního výrobního aparátu, čímž se Venezuela konsolidovala jako regionální ekonomická mocnost.

Současně s tím byl zahájen rozsáhlý program sociálních výhod pro proletariát a zbídačené masy: kontrola cen základního spotřebního koše, výstavba dostupného bydlení, programy zaměstnanosti, prosazování gramotnosti… Miliony dolarů z ropy, které plnily státní pokladnu, umožnily hospodářský a sociální rozmach, jenž držel krok s tehdejším světovým hospodářským růstem, jenže to bylo jen díky tenké nitce – vývozu jediné suroviny, ropy.

Lišil se v tomto Chávezův režim od ostatních kapitalistických zemí? Vůbec ne. Prakticky v celé Evropě a Severní Americe buržoazie od konce druhé světové války vynakládá část přebytku zisků, získaných nejprve z poválečné obnovy a později z imperialistické nadvlády nad zbytkem světa, na udržování řady sociálních tlumičů, které zajišťují relativní sociální smír založený na přísné politice spolupráce mezi třídami. První roky chavistického režimu nebyly nijak výjimečné, vezmeme-li je v obecných rysech. Pouze v latinskoamerickém kontextu, a zejména se zřetelem k venezuelským zvláštnostem, kde vládnoucí buržoazní oligarchie nemilosrdně vykořisťovaly proletáře a rolnictvo regionu a neváhaly je uvrhnout do nejkrajnějšího hladu a bídy, lze spatřit určitý rozdíl.

Politika smířlivosti, kterou po sobě následující chavistické vlády uplatňovaly vůči proletariátu a nejchudším lidovým vrstvám, se inspiruje tradičním způsobem vládnutí buržoazie v kterékoli z ústředních kapitalistických zemí; není na ní nic revolučního. Skutečnost, že zdroje financování této politiky hledala ve znárodnění klíčových odvětví, jako je ropný průmysl, ji postavila do konfliktu jak s tradiční venezuelskou buržoazií, tak s jejím severoamerickým patronem. Tento konflikt, který bezpochyby existoval, však nesmí vést k domněnce, že krajně omezené chavistické reformy měly jakoukoli subverzivní povahu. Je pravda, že Chávezova vláda se postavila proti venezuelské oligarchii a Spojeným státům do té míry, že v roce 2002 došlo k pokusu o státní převrat s cílem ji svrhnout. Je však také pravda, že neúspěch tohoto pokusu v důsledku tlaku lidových mas v ulicích přesměroval existující napětí ke shodě o relativním, dočasném a podmíněném příměří: jak Spojené státy, tak venezuelská buržoazie akceptovaly, že pouze chavistický režim je schopen kontrolovat sociální napětí, které vytvořila desetiletí bídy, a ten se rychle ujal role ochránce imperialistického řádu v zemi a zároveň umožnil kolem sebe rozkvět nové, početné a zvláště agresivní a chamtivé buržoazie, jíž umožnil bohatnout díky novým obchodům a proniknout do všech zákoutí státní struktury.

Konflikt vlád Huga Cháveze nejprve a později Nicoláse Madura jak s částí buržoazie, která byla vyloučena z moci, tak se Spojenými státy nelze chápat jako boj revolučního režimu (ani reformistického v přísném slova smyslu!) proti reakčním silám, nýbrž jako meziburžoazní boj, v němž se jednotlivé frakce bojovala o podporu proletářů a „lidu“ obecně: jedni obhajovali sociální výdobytky financované z prodeje ropy, druzí demokracii a boj proti rostoucí korupci nové buržoazie a armády, která se s postupným zhoršováním sociální situace stala hlavní ochránkyní pořádku.

Uprostřed tohoto boje vedly kapitalistická krize let 2008–2012, konec neomezené poptávky po ropě a pokles příjmů z jejího prodeje k hospodářské, politické a sociální krizi chavistického režimu, který se stále více opíral o ozbrojené síly a který zachránilo – dočasně – pouze jeho začlenění do obchodního bloku tvořeného Čínou, Ruskem, Íránem a dalšími méně významnými zeměmi.

Skutečnost je taková, že v okamžiku, kdy Spojené státy v souladu s politickým a vojenským obratem posledních let zdvojnásobily své výpady proti Venezuele s cílem vytrhnout ji z této ekonomické sféry vlivu, by venezuelský stát nemohl existovat bez nové chavistické buržoazie (pověstných boliburžoů – „bolívarské buržoazie“), protože ta dnes představuje hlavní sílu řádu v zemi a jedinou, o niž se může opřít imperialistický řád USA. Opozice (dnes Machadová, dříve Guaidó… a mnohé další) se ukázala jako zcela neschopná garantovat buržoazní pořádek. Ne proto, že by si Madurova vláda udržela podporu lidu, která charakterizovala první Chávezovy vlády, nýbrž proto, že státní aparát vybudovaný zčásti na tomto základě je kontrolovatelný výhradně touto bolívarskou buržoazií, které se za dvacet let podařilo zmocnit se armády a ostatních nástrojů moci.

Sám Trump to uznal, když prohlásil, že opozice proti Madurovi, vedená Corinou Machadovou, nemá podporu venezuelského lidu, tedy že nemá dostatečnou sílu převzít stát, protože není schopna v tomto směru sjednotit různé buržoazní síly (z nichž jednou je imperialismus USA), které se zde setkávají. Naproti tomu Madurova zástupkyně Delcy Rodríguezová, představitelka onoho „zkorumpovaného narkostátu“, jímž Spojené státy Venezuelu označují, by pro Trumpovu administrativu byla „někým důvěryhodným“.

Bezpochyby budou Spojené státy dohlížet na přechod ve Venezuele směřující k otevření bran státu některým buržoazním frakcím, které jsou dnes vyloučeny. Hlavními cíli této změny bude vyvést Venezuelu ze sféry vlivu Číny, Ruska a Íránu a zároveň umožnit vstup americkým společnostem, aby se zmocnily ropného průmyslu. Způsob, jakým se to uskuteční, však zatím nelze předvídat, protože je součástí imperialistické hry mnohem širšího rozsahu, která se týká jak celého latinskoamerického regionu, tak zbytku světa. Lze pouze říci, že půjde o přechod plně v rámci buržoazního řádu, o přeskupení buržoazních sil, a že s velkou pravděpodobností ponechá u moci chavistické struktury, které se tentokrát otevřeně… spojí se Spojenými státy.

VAROVÁNÍ PRO PROLETARIÁT

Od konce 80. let do roku 2002 si venezuelská buržoazie i imperialismus USA plně uvědomovaly, že Venezuela se nachází ve výhni lidové nespokojenosti a hněvu. Dvě desetiletí téměř nepřetržité krize, drastického zhoršování životních podmínek, poklesu mezd atd. nakonec vyvolala lidové bouře, jako byla ta v Caracasu v roce 1989 (tzv. Caracazo).

Státní převrat z roku 1992, vedený skupinou důstojníků v čele s Hugem Chávezem, byl vyjádřením nespokojenosti, kterou určité sektory armády, odborové byrokracie atd. považovaly za zvládnutelnou pouze prostřednictvím nacionalistického reformního programu. Jak jsme uvedli výše, po Chávezově nástupu k moci a zahájení V. republiky, a zejména poté, co převrat z roku 2002 ukázal, že tradiční buržoazie má jen nepatrnou schopnost vykonávat moc, přistoupily jak ona, tak buržoazie Spojených států na nacionalistický typ vlády v zemi.

Od té doby se tato vláda všemi prostředky snažila vybudovat státní a parastátní struktury, které by dokázaly kooptovat určité sektory proletářského a lidového původu (od bývalých guerillových proudů až po odbory, jejichž vůdcem byl Maduro), aby zadusily jakýkoli zárodek nezávislého třídního boje. Vůči ostatním proletářům, kdykoli uplatňovali své požadavky, byť jen na ekonomickém poli, odpovídaly vlády Cháveze a Madura vždy nejtvrdší represí.

Venezuelský proletariát, který po desetiletích strašného utrpení, po opuštění jakékoli naděje na trvalé reformy, byť sebemenší, a po nesení na svých bedrech tíhy hospodářské krize, která zemi sužuje, ponese od nynějška cenu za „přechod“, jenž slibují Spojené státy a přijímá venezuelská buržoazie obou táborů. Síla, kterou měl v roce 1989 nebo v roce 2002, byť tehdy byla podmíněna čistě spontánním charakterem nebo kooptací ze strany režimu, dnes však zmizela. To bylo hlavní vítězství chavismu a jeho „socialismu 21. století“: zastavily jakýkoli nezávislý impuls ze strany dělnické třídy, oslepily ji demokratickými iluzemi založenými především na zlepšených materiálních a sociálních podmínkách části proletariátu, která se tak proměnila v „dělnickou aristokracii“, a maloburžoazním „antiimperialismem“, které ji udržují paralyzovanou a prozatím neschopnou jakékoli reakce.

Pokud imperialistická agrese USA představuje varování latinskoamerickým buržoaziím ohledně toho, co mohou a nemohou dělat v oblasti politických a ekonomických aliancí, pro proletáře všech zemí regionu znamená více než hrozbu – je hmatatelnou realitou budoucnosti, která je čeká. Napětí mezi imperialismy nutí k reorganizaci oblastí vlivu hlavních mocností a k nadměrnému vykořisťování zdrojů, které se v nich nacházejí. Týká se to i pracovní síly, hlavního zdroje, který kapitalismus potřebuje ke svému fungování. Pod nadvládou USA, které znovu vojensky prosazují své nároky, mají proletáři Latinské Ameriky jasnou budoucnost: větší vykořisťování ze strany vlastní buržoazie a amerického imperialismu, horší životní podmínky, systematickou represi, smrt… Společenské ukáznění proletariátu je nezbytnou podmínkou pro prosazení ekonomických požadavků buržoazie. A venezuelská buržoazie, bolívarovská i opoziční, se stanou jejími hlavními oporami.

Před několika týdny, kdy se válečné napětí mezi Spojenými státy a Venezuelou stupňovalo, aniž by byl jasný výsledek situace, jsme napsali několik slov, k nimž dnes nemáme co opravovat ani doplňovat.

„Proletáři v imperialistických zemích musí vyjádřit odpor proti těmto kampaním vůči Venezuele, stejně jako těm namířeným proti jiným zemím; hospodářské sankce, blokády, diplomatický tlak, „humanitární“ intervence či vojenské operace jsou součástí arzenálu používaného k nastolení nebo posílení imperialistické nadvlády nad slabšími zeměmi za účelem získání výhod nejrůznějšího druhu. Proti imperialistické nadvládě je třeba bojovat bez váhání, nikoli ve jménu zavádějící buržoazně-demokratické ideologie rovnosti mezi národy a dodržování „mezinárodního práva“, nýbrž proto, že taková nadvláda posiluje třídního nepřítele a činí proletářský boj v imperialistických zemích obtížnějším tím, že usnadňuje korumpování „dělnické aristokracie“. Jakékoli oslabení moci imperialistické buržoazie je pozitivním činitelem třídního antagonismu existujícího mezi proletariátem a buržoazií; zároveň jakékoli oslabení imperialismu zmírňuje tlak na proletáře v ovládaných zemích, kteří jsou vždy prvními oběťmi imperialistických kroků. Třídní solidarita s proletáři v ovládaných zemích je proto naléhavou součástí proletářského boje v imperialistických zemích, nikoli vágní morální povinností humanitární dobročinnosti.

Proletáři v imperialistických zemích, a zejména proletáři v USA, musí tuto solidaritu projevit nejen odmítnutím účastnit se kampaně proti Venezuele a odsouzením rétoriky o válce proti drogám, demokracii a lidských právech – rétoriky, která slouží pouze k zakrývání odporných imperialistických zájmů – ale také odporem proti vládním opatřením namířeným proti legálním i nelegálním přistěhovalcům, venezuelským i jiným. Nedávno přišly statisíce imigrantů, včetně 600 000 Venezuelanů, o právo pobytu ve Spojených státech a byly tak odsouzeny k ilegalitě. Solidarita s imigrantskými proletáři je nezbytná pro posílení proletariátu jako celku proti buržoazii, která neváhá použít sílu k obraně svých zájmů, uvnitř i vně svých hranic.

Tváří v tvář rostoucím napětím mezi státy, ekonomickým krizím, sankcím, bídě a hrozbě války má proletariát jen jednu cestu: cestu mezinárodního třídního boje. To znamená: žádnou „taktickou podporu“ Madurově vládě; úplný rozchod se všemi sdílenými frontami s buržoazií, ať už vlasteneckými, demokratickými či „antiimperialistickými“; odmítnutí všech buržoazních táborů: Madura, liberální opozice, imperialistických vlád, regionálních bloků; oživení třídního boje nezávislého na stranách a odborech, které brání buržoazní řád; práce na znovuobnovení mezinárodního komunistického hnutí sjednocujícího boje proletářů ve Venezuele, Americe, Evropě, Africe a Asii.

Ani hrozby Washingtonu, ani vlastenecké projevy Caracasu, ani sliby buržoazní opozice nemohou nabídnout vykořisťovaným východisko. Všechny tyto tábory brání soukromé vlastnictví, námezdní práci, všeobecnou konkurenci mezi podniky a státy – tedy samotné základy kapitalistického vykořisťování.

Venezuelští proletáři musí odmítnout zemřít za vlast; proletáři ve Spojených státech a Evropě musí odmítnout podporovat sankce, flotily, vojenské základny jejich vlastí. Všude jde o to znovu navázat na přerušenou linii Liebknechta, Lenina a prvních dvou let Třetí internacionály: hlavní nepřítel každého proletáře je v jeho vlastní zemi – jeho vlastní buržoazie a jeho vlastní stát.

Pouze sjednocením svých bojů přes hranice, na základě komunistického programu zničení kapitalismu a třídní společnosti, mohou pracující Venezuely a zbytku světa uniknout smrtící pasti, do níž se je soupeřící buržoazie snaží uvěznit.“

Americké jednotky pryč z Venezuely!

Proti imperialistické válce – proletářská třídní válka!

Nepřítel je ve vlastní zemi, je jím buržoazie!

4. ledna 2026