Minneapolis je celý svět!

Represe proti imigrantským proletářům jako testovací laboratoř rostoucího autoritářství a rozvoje možného použití síly proti jakémukoli druhu disentu

Masové protesty proti praktikám imigrační policie, Úřadu pro imigraci a cla (Immigration and Customs Enforcement – ICE), tohoto „Trumpova gestapa“, které se v těchto dnech konají po popravě Renée Nicole Good ve více než 100 městech USA – přičemž jen v Minneapolis protestovalo více než 100 000 lidí – vyjadřují skutečnou a hlubokou nespokojenost veřejnosti ve Spojených státech s vývojem v zemi: s všeobecným terorem spojeným s raziemi a únosy proti lidem bez dokladů, tedy proti komukoli, kdo tak může vypadat kvůli barvě pleti nebo vzhledu, a s procesem autoritářské restrukturalizace amerického státu, tedy s postupným autoritářským obratem a následnou militarizací společnosti.

Pokud jde o ICE, rok 2025 je nejtragičtějším rokem za více než dvě desetiletí. Ve vazbě této federální agentury zemřelo 32 osob, což je nejvyšší počet zaznamenaný od roku 2004. Pokud jde o incidenty mimo vazbu, je obtížnější získat údaje, protože ICE není ze zákona povinna je hlásit; média však hovoří o 16 střelbách ze strany agentů ICE, při nichž byly nejméně čtyři osoby přímo zastřeleny agenty v terénu a nejméně sedm či osm zraněno (v některých případech včetně kolemjdoucích nebo rodinných příslušníků, včetně občanů USA), a dále o dvou úmrtích během zatýkání souvisejících s útěky nebo nehodami.

K těmto úmrtím dochází v době masivního rozšiřování zatýkání a deportací. Prosinec 2025 byl měsícem s nejvyšším počtem zatčení. V přeplněných detenčních centrech se nachází více než 68 000 osob, z nichž téměř 75 % nebylo odsouzeno za žádný trestný čin; zároveň byl v tomto měsíci zaznamenán nejvyšší počet úmrtí: sedm zadržených bylo zabito.

Příčiny úmrtí v detenci – srdeční selhání, cévní mozkové příhody, respirační kolapsy, neléčené infekce, sebevraždy – poukazují na konzistentní vzorec: zanedbávání lékařské péče, psychický tlak, přeplněnost a lhostejnost instituce. Mnoho zadržených opakovaně žádalo o lékařskou pomoc, ale jejich žádosti byly ignorovány. Jiní zemřeli krátce po převozu do nemocnice, právně stále ve vazbě ICE. Vyšetřování těchto smrtí se protahují, rodinám, které zůstávají v dusivé úzkosti bez odpovědí, je odepřen přístup k informacím.

Uveďme několik příkladů: Genry Ruiz Guillén, mladý honduraský dělník pracující ve stavebnictví, si v detenci opakovaně stěžoval na mdloby a potíže s dýcháním; zemřel v lednu 2025 v nemocnici na Floridě. Marie Ange Blaise, haitská migrantka, žádala několik hodin před smrtí o lékaře kvůli bolestem na hrudi – podle svědectví jejího syna jí byla pomoc odepřena. Ismael Ayala-Uribe, dělník z Kalifornie, který v USA žil od dětství a pracoval 15 let v myčce aut, onemocněl v detenci horečkami a kašlem; po převozu do nemocnice zemřel. Abelardo Avellaneda Delgado, který strávil téměř 40 let prací na amerických farmách, zemřel během transportu mezi detenčními zařízeními poté, co se jeho zdravotní stav v místním vězení zhoršoval. Gabriel Garcia Aviles, otec a dědeček žijící v USA tři desetiletí, byl zadržen mobilní hlídkou a po týdnu v detenci zemřel v nemocnici; rodina byla po celou dobu ponechána bez informací. Abelardo Avellaneda Delgado zemřel v převozní dodávce ICE; José Castro Rivera zemřel, když byl po pokusu uniknout agentům sražen autem na dálnici. Norlan Guzman-Fuentes byl zabit přímo v areálu imigrační kanceláře v Dallasu; Miguel Ángel García Medina byl postřelen, když byl spoutaný v dodávce před stejným zařízením.

Nejde ovšem o selhání konkrétních zařízení nebo jednotlivých agentů. Mimo jiné agenti dostávají odměnu za každé zadržení, bez ohledu na to, zda je oprávněné či nikoli: dochází k systematickému ponižování lidské důstojnosti zadržených a jejich životy jsou považovány za zanedbatelné. Jedná se o strukturální násilí – o lámání těla i ducha, o organizovanou formu trestu bez soudu.

Oficiální propaganda prezentuje ICE jako sílu bránící společnost před kriminalitou a chránící hranice. Ve skutečnosti však cílem tohoto teroru není deportovat přibližně 12 milionů lidí bez dokladů, protože bez této pracovní síly by americká buržoazie nemohla ekonomicky fungovat v mnoha odvětvích: je strukturálně závislá na milionech pracovníků bez dokladů.

Zemědělství, stavebnictví, logistika, pohostinství a péče o osoby… závisí na jejich práci. Až 50–75 % těchto neautorizovaných proletářů (8 až 8,5 milionu lidí) platí federální daně, přestože nemají nárok na většinu dávek, které tyto daně financují. Imigrantští pracující celkově, bez ohledu na právní status, tvoří téměř 19,5 % celkové pracovní síly.

Cílem je zastrašit tuto část proletariátu, co nejvíce ji podrobit a učinit ji snadno vydíratelnou, a zároveň ji postavit proti „domácím“ pracujícím. Tato strategie má jasný třídní smysl: vytvořit masu pracovní síly, která se bojí onemocnět, stávkovat a není schopna se bránit, a tím tlačit dolů mzdy a pracovní podmínky celého proletariátu. Tato strategie posiluje pozici zaměstnavatelů a plně slouží kapitálu. Represe proti neautorizovaným imigrantským proletářům je proto útokem na celou pracující třídu.

Metody uplatňované ICE – razie v maskách, zatýkání bez soudního příkazu, militarizované operace, odnětí právní ochrany – se stále více rozšiřují na širší vrstvy obyvatelstva. Podle interního rozhodnutí, které uniklo na veřejnost, má ICE povolení vstupovat do domácností i bez soudního příkazu.

Represe proti imigrantům funguje zároveň jako testovací laboratoř rostoucího autoritářství a rozvoje možností použití síly pro americkou vládnoucí třídu. Protesty proti ICE jsou potlačovány policejním násilím, nasazením Národní gardy a hrozbami vojenského zásahu. Akty solidarity jsou kriminalizovány a stíhány. Natáčení zatýkání je považováno za „zasahování“ do činnosti státních orgánů. Zákonné záruky jsou oslabovány ve jménu bezpečnosti a pořádku.

Způsob, jakým se dnes zachází s proletáři bez dokladů, se bude postupně uplatňovat i na jiné skupiny obyvatelstva, v první řadě na proletariát, pokaždé, když se vzbouří proti svým pracovním a životním podmínkám. Na vlastní oči vidíme, jak se státní aparát systematicky připravuje na potlačování nespokojenosti v mnohem větším měřítku. A tato budoucnost není daleko…

Právě zmíněná Renée Nicole Good, sedmatřicetiletá matka a řidička, která se v oblasti razie ICE nedopustila žádného násilného činu, ale pouze neuposlechla příkaz agentů zůstat na místě a začala pomalu odjíždět, byla třemi výstřely zkušeného agenta ICE – přes čelní sklo a otevřené okénko dveří – zavražděna. Po střelbě jí žádný z agentů neposkytl lékařskou pomoc; naopak zabránili obyvatelům a záchranářům z místní komunity, aby tak učinili.

Dne 24. ledna došlo k dalšímu zabití v rámci operace ICE: jeden z agentů zastřelil Alexe Prettiho, sedmatřicetiletého zdravotního bratra, který natáčel zásah. Po potyčce mezi policistou a demonstrantkou se pokusil pomoci napadené ženě, byl zasažen pepřovým sprejem do obličeje a poté, co ležel na zemi a několik policistů ho bilo, byl zastřelen z bezprostřední blízkosti.

Vývoj v USA není nějakým dočasným „vybočením“, ale normalizovanou autoritářskou formou vlády, která se postupně vyvíjela v průběhu let prostřednictvím eroze zákonných omezení, normalizace výjimečných opatření a koncentrace moci v rukou výkonné moci. To vše je reakcí na zostřující se rozpory kapitalistické společnosti a oslabení pozice USA jako globální imperialistické mocnosti.

Nárůst detencí, zvýšení počtu úmrtí, vyzbrojování a militarizace represivních sil, beztrestnost státního násilí a rozklad právních záruk – to vše se děje právě teď a není to nijak náhodné. Nejde však o okamžité nahrazení buržoazní parlamentní demokracie diktaturou – iluze parlamentarismu, že pracující třída má prostřednictvím volebního lístku nějakou skutečnou moc, je pro vládnoucí buržoazii a stabilitu kapitalistického režimu stále důležitým faktorem –, ale o normalizaci tzv. nouzových reakcí státu (covid-19, imigrace apod.), čímž se represe stává všudypřítomnou realitou a běžnou formou vládnutí. Bylo by naivní věřit, že Demokratická strana, pokud vyhraje příští volby, se v situaci zostřeného mezinárodního ekonomického a vojenského napětí mezi imperialismy vzdá všech těchto „výdobytků“ dosažených státem, a tím omezí manévrovací prostor kapitalistického státu v případě ekonomické či válečné krize.

Represe ztělesněná ICE je varováním před tím, co čeká celou dělnickou třídu, pokud se této trajektorii nepostaví.

Pochody za lidská práva a důstojnost, jakkoli rozsáhlé, výzvy k demokracii, ústavě či právnímu státu, účast organizací tzv. občanské společnosti, náboženských skupin a nevládních organizací poskytujících humanitární pomoc, vyjadřování morálního odsouzení – to vše je pouhou kulisou, která nedokáže poskytnout alternativu k rozvoji totální represe. Stejně tak je zcela iluzorní a demoralizující hledat zastání v politické sféře, tedy u Demokratické strany, která se prezentuje jako opozice vůči Trumpovu autoritářství. Ve skutečnosti však právě tato strana celý proces rostoucího autoritářství umožňuje. Její role spočívá pouze v kritice „přehmatů“ a „nedostatečných norem“ při raziích proti imigrantům. Ostatně to byl Obama, kdo učinil rozhodný krok k posílení a zefektivnění ICE. S podporou Demokratické strany procházejí rozpočty pro DHS a ICE Kongresem a detenční centra pokračují v činnosti jako dosud. V „demokratických“ státech nasazují guvernéři proti protestujícím policii a jednotky Národní gardy. Neshody mezi demokraty a Trumpovou administrativou se týkají taktiky, nikoli podstaty.

Stejně negativní roli hraje i vedení oficiálních, politice spolupráce mezi třídami oddaných odborových svazů. Zatímco jednotliví pracující se účastní protestů, špičky odborů aktivně blokují stávky a směřují odpor do neškodných symbolických gest. Smluvní závazky odborů nevyhlašovat stávku mimo rámec kolektivního vyjednávání (tzv. „klauzule proti stávce“) jsou využívány k tomu, aby pracující zůstali na svých místech a pokračovali v práci, zatímco represivní opatření se stupňují.

Bez odklonu od těchto politických vzorců, které jsou vnucovány buržoazními kruhy, se jakékoli akce redukují na divadýlko – na momenty uvolnění společenského tlaku, který nakonec nic nemění a brzdí rozvoj nezávislého třídního hnutí tím, že odvádí pozornost od nezbytného terénu boje: třídní konfrontace s kapitálem a jeho státem. Stávka vedená prostředky a metodami třídního charakteru je zbraní boje pracujících; je pákou, pomocí níž mohou prosadit své požadavky vůči buržoazii a zasáhnout do fungování soukolí honby za kapitalistickými zisky.

Represe ztělesněná „Trumpovým gestapem“ je varováním před tím, co čeká celou pracující třídu, pokud se této trajektorii nepostaví. Jedinou účinnou odpovědí je nezávislá organizace protestů, agitace a masová mobilizace proletariátu, překračující všechny rozdíly, do nichž jej kapitalistický režim zařazuje (národnost, původ, právní status, rasa, pohlaví atd.), a oživení jeho otevřeného boje jako třídy s vlastními zájmy, které jsou v rozporu se zájmy oligarchie a buržoazie obecně: tedy rozchod s politickými, odborovými a ideologickými silami, které poutají proletariát ke stávajícímu řádu; rozvoj proletářských bojů na ekonomickém terénu a organizace třídního charakteru – s využitím prostředků a metod třídně orientovaného boje; vstup na terén politického boje s jasnou opozicí proti zahraničním operacím vlastního imperialistického státu, proti jeho zbrojení v přípravě na budoucí imperialistickou světovou válku, a s obranou a bojem za rovnost všech složek třídy proti politice „rozděl a panuj“. Alternativou tedy není návrat k idealizované a falešné demokracii, ale vědomý boj proti samotnému kapitalistickému systému. Pouze na tomto základě může pracující třída čelit nejmocnější buržoazii na světě, porazit ji a vydat se na cestu vedoucí k osvobození z okovů útlaku, vykořisťování, kapitalistických válek a katastrof.

26. ledna 2026