Írán v sevření brutálních represí a imperialistických hrozeb

Krvavé potlačení protestů umožnilo íránskému režimu, aby opět překonal vážné sociální nepokoje, které v posledních týdnech otřásly zemí.

Vše začalo 28. prosince demonstracemi a uzavíráním obchodů ze strany obchodníků Velkého bazaru v Teheránu po propadu měny, který ohrozil rentabilitu jejich podnikání; tyto protesty se následně rozšířily i do dalších měst. Obchodníci zejména kritizovali systém více směnných kurzů, který umožňuje velkým podnikům bohatnout prostřednictvím spekulací s cizí měnou, zatímco ostatním ztěžuje přístup k cizí měně, která je klíčová k ochraně před inflací. Tyto politicky konzervativní vrstvy byly vždy oporou režimu; proto vláda zpočátku zaujala smířlivý postoj k demonstrantům a jejich požadavky byly dokonce označeny za „legitimní“. Situace se však začala měnit ve chvíli, kdy se studenti z různých univerzit v zemi mobilizovali se slogany nepřátelskými režimu, a poté, když se dosud relativně omezené demonstrace změnily v masové a demonstranti začali napadat budovy představující režim.

Úřady odpověděly jako obvykle brutální represí: tentokrát už nejen slzným plynem, ale i střelbou do demonstrantů z brokovnic a ostrou municí z vojenských zbraní. Současně vláda zablokovala internet, aby zabránila jeho využívání demonstranty a zamezila šíření propagandy opozičních médií sídlících v zahraničí. To však zároveň způsobilo informační blackout ohledně průběhu událostí a rozsahu represí. Počet obětí a zatčených není s jistotou znám, ale vše nasvědčuje tomu, že jsou zdaleka vyšší než při předchozích represích; hovoří se o několika tisících mrtvých a raněných: pořádek Islámské republiky byl obnoven v krvi.

Ačkoli protesty původně vznikly jako projev hněvu buržoazie a maloburžoazie dbajících pouze vlastního prospěchu, podmínky širokých vrstev obyvatelstva jsou natolik zoufalé, že se protesty rychle přetavily ve skutečnou vzpouru proti režimu, která zasáhla i nejodlehlejší regiony a strhla s sebou proletářské masy. To není výsledkem výzev syna bývalého šáha, izraelské propagandy ani prohlášení Donalda Trumpa, nýbrž důsledkem drastického úpadku životních podmínek, růstu chudoby a neustále se prohlubujících sociálních nerovností. Podle oficiálních statistik činila inflace v lednu 60 % (meziročně), ve skutečnosti je však mnohem vyšší: u základních životních potřeb se odhaduje až na 200 %. Minimální mzda činila pro rok 2025 104 miliony rijálů měsíčně (asi 1 585 Kč), což je nejnižší úroveň v zemích regionu, a je zcela nedostatečná k tomu, aby kompenzovala inflaci (navíc mnoho pracovníků nepobírá ani tuto minimální mzdu). Oficiální odbory požadují zvýšení minimální mzdy na 600 milionů rijálů (asi 9 143 Kč), zatímco vláda plánuje pouze dvacetiprocentní zvýšení mezd ve veřejném sektoru, které se tak pro rok 2026 zvýší na 187 milionů, k nimž má být po dobu čtyř měsíců přidán příspěvek ve výši 10 milionů (asi 122 Kč). Jeden íránský poslanec však odhadl, že jedna rodina by potřebovala 450 milionů rijálů měsíčně k uspokojení základních potřeb (580 milionů podle odborů). Míra účasti na trhu práce se odhaduje na méně než 50 %. Podle oficiálních údajů žije 36 % Íránců pod hranicí chudoby, avšak toto číslo je nepochybně nižší než skutečnost; někteří je odhadují spíše na 70 %.

Dopady jsou bezprostřední i v oblasti zdravotního stavu; podle ministerstva zdravotnictví každoročně umírá 120 000 lidí v důsledku „rostoucí potravinové nejistoty“, tedy kvůli nemožnosti zajistit si základní potraviny. Mezi 50 a 70 % populace trpí různými výživovými deficity, které oslabují imunitní systém a přispívají k rozvoji kostních onemocnění (1).

DLOUHÝ ŘETĚZEC NEPOKOJŮ A REPRESÍ

Pomineme-li hnutí z roku 2009, vyvolané volebním vítězstvím konzervativce Ahmadínežáda a někdy označované jako „twitterová revoluce“, jehož potlačení si vyžádalo více než sto mrtvých, pak v letech 2017–2018 zasáhla nejchudší regiony země a dělnické čtvrti Teheránu vlna stávek a dělnických demonstrací (největší centra pracujících, například v automobilovém průmyslu, však zůstala z velké části stranou). Slogany se rychle zpolitizovaly a ukázaly erozi volebních iluzí: „Chléb, práce, svoboda!“, „Pryč s diktátorem!“, „Konzervativci i reformisté, nastal čas zúčtování!“ atd. Režim odpověděl násilnou represí, která si vyžádala desítky mrtvých. V listopadu 2019 vyvolal náhlý nárůst cen benzínu (které se ze dne na den zdvojnásobily) nové protesty a násilné nepokoje ve velké části země. To, co bylo největším a nejnásilnějším protestním hnutím od založení Islámské republiky, úřady potlačily s mimořádnou brutalitou (střelbou do demonstrantů z vrtulníků, použitím kulometů atd.) a zároveň na týden zablokovaly internet. Počet obětí byl odhadován na zhruba 2 000. Vypuknutí pandemie covidu-19 však bylo hlavním faktorem, který íránská vláda (stejně jako mnohé jiné) využila k obnovení klidu.

Protesty a stávky se znovu rozhořely v roce 2022 a vyvrcholily téhož roku v hnutí „Žena, život, svoboda“ po zabití mladé ženy mravnostní policií za „nesprávné“ nošení závoje (2). Hnutí, které zpočátku zasahovalo především studenty a intelektuální kruhy, se však postupně rozšířilo a nabylo jednoznačně protirežimního charakteru. Jako obvykle úřady odpověděly krveprolitím: během prvních tří měsíců zemřelo přibližně 500 lidí, tisíce byly zatčeny a bylo vyneseno mnoho trestů smrti.

Přestože „reformistická“ vláda v poslední době do jisté míry uvolnila tlak a omezila excesy mravnostní policie, hodlá pokračovat ve své asociální politice. Oficiální odbory zejména upozornily, že státní rozpočet vyčleňuje více prostředků na státní rozhlas a televizi než na deset ostatních ministerstev dohromady, takže na sociální výdaje prakticky nezbývají žádné prostředky. Represivní brutalita nepolevila ani před vypuknutím současných protestů, což dokládá nárůst poprav po hnutí „Žena, život, svoboda“: v roce 2025 dosáhly rekordní úrovně, kdy bylo jen během prvních tří měsíců popraveno více než tisíc lidí.

IMPERIALISTICKÉ TLAKY

Nebudeme zde popisovat složitou historii vztahů Íránu s jednotlivými imperialistickými mocnostmi. Stačí říci, že jeho bohatství v podobě ložisek ropy a zemního plynu, stejně jako jeho strategická poloha v regionu Perského zálivu, činily – a nadále činí – tuto zemi s více než 90 miliony obyvatel jak terč imperialistických ambicí, tak potenciální hrozbu pro sousední státy a regionální uspořádání. Tlak vyvíjený západními imperialistickými mocnostmi, snažícími se zabránit Íránu v získání jaderných zbraní (ač byl íránský jaderný program zahájen pod patronátem Spojených států), pramení z jejich snahy co nejvíce omezit moc státu, který již není spojencem Západu. V roce 2018, během prvního funkčního období Donalda Trumpa, Spojené státy odstoupily od mezinárodní jaderné dohody podepsané za Baracka Obamy a uvalily nové ekonomické sankce na Írán i na firmy, které s ním obchodují, s odkazem na rostoucí íránský vliv v regionu. Od té doby se sankce na zemi sypou v takové míře, že je dnes Írán nejvíce sankcionovanou zemí na světě!

V rámci své politiky „maximálního tlaku“ na Írán Spojené státy nezasáhly pouze vojensky v „dvanáctidenní válce“, kterou v červnu 2025 rozpoutal Izrael, ale usilují také o destabilizaci režimu. Během lednových nepokojů Trump povzbuzoval demonstranty a naznačoval, že by jim přišla na pomoc americká vojenská intervence. Monarchie Perského zálivu, v čele se Saúdskou Arábií, však vyvíjely na Trumpa tlak, aby od tohoto záměru upustil. Tyto státy se spolu s Egyptem a Tureckem obávají především pádu íránského režimu v důsledku masového povstání – takový příklad by byl příliš nakažlivý! Všechny buržoazní státy jsou jednotné v zájmu udržení stávajícího pořádku: kontrarevoluční stabilita v regionu vyžadovala, aby íránské úřady nepokoje potlačily. Spojené státy proto vyčkaly, až bude tento úkol splněn, a teprve poté se vrátily ke svým vojenským hrozbám vůči Íránu…

V Teheránu vládne — znovu — pořádek. Avšak tento pořádek je křehký; sociální rozpory uvnitř země jsou takové, že dříve či později budou masy navzdory represi znovu dotlačeny k revoltě. Aby však příští vlna bojů neskončila — jako ty předchozí — bezvýsledným krveprolitím nebo se neproměnila v pouhé záplatování kapitalistické nadvlády, bude muset proletariát najít sílu organizovat se na třídních základech. Bude se muset opřít o vlastní internacionalistickou a mezinárodní třídní stranu, schopnou jej vést v boji proti sjednocené frontě všech jeho nepřátel, vnitřních i vnějších, s vědomím, že proletářská revoluce v Íránu by přivodila pád všech buržoazních států v regionu.

(1) Viz https://lessentieldeleco.fr/5007-smic-a-combien-seleve-le-salaire-minimum-en-iran-en-2026/

(2) Viz https://www.pcint.org/01_Positions/01_10_tc/220925_iran-mahsa-amini-cz.htm

2. února 2026