Spojené státy

Minnesota : o „generální“ stávce, která nebyla

Jednou z nejmocnějších zbraní, kterou buržoazie používá proti proletariátu, je její schopnost překrucovat podstatu skutečného třídního boje a vnucovat jeho zcela přikrášlenou verzi. Tímto způsobem jsou hlavní milníky ve vývoji buržoazní nadvlády prezentovány jako vítězství proletariátu. Demokracie není vykreslována jako systém, který buržoazie potřebuje k zajištění svých obchodních, průmyslových a dalších zájmů, ale jako „právo vydobyté“ proletariátem. Druhá světová válka je prezentována jako epický boj za „antifašistickou“ svobodu, namísto toho, čím ve skutečnosti byla: masakrem proletářů pro čistě imperialistické cíle. A tak na všech úrovních – od meziimperialistických konfliktů až po každodenní projevy vykořisťování a útlaku – je realita samotné existence proletářské třídy znovu a znovu vykreslována jako cosi zdeformovaného ničivou silou buržoazní a maloburžoazní třídy.

Velmi často jsou to právě ty proudy, které se samy označují za „třídní“, „proletářské“ a dokonce „komunistické“, kdo šíří tento odcizený pohled na realitu. Tak tomu bylo například v případě mobilizací proti ICE a rasistické deportační politice vlády USA, v nichž mnohé údajně „marxistické“ skupiny spatřovaly počátek rozsáhlého třídního boje, zatímco ve skutečnosti šlo o pevnou kontrolu maloburžoazie nad proletariátem prostřednictvím vnucování jejích vlastních prostředků a metod boje.

Jako příklad uvádíme Revoluční komunistickou internacionálu (dříve International Marxist Tendency), konkrétně její americkou sekci Revolutionary Communists of America (RCA), protože dobře ilustruje tento typ zkreslení, o němž hovoříme: snaží se vydávat mobilizaci – sice významnou a rozsáhlou, ale lidovou a mezitřídní povahy – za milník v proletářském boji. Tím brání skutečnému rozvoji třídního boje, který vyžaduje především jasnost a důslednost.

RCA ve svém článku Deset tezí o minnesotské generální stávce roku 2026 (The 2026 Minnesota General Strike: A Historic Turning Point) (1) z 26. ledna 2026 píší, že „Minneapolis se opět stal epicentrem třídního boje ve Spojených státech“ a že „následné každodenní protesty a rozsáhlý odpor civilního obyvatelstva proti ICE vyvrcholily faktickou generální stávkou“, při níž „stovky tisíc obyčejných obyvatel Minnesoty [měly] pocit, že jejich město je okupováno federálními agenty, a protože demokraté nenabízejí žádné skutečné řešení, obyčejní lidé vzali věci do svých rukou“, „že 23. leden 2026 bude zapamatován jako zlomový bod v historii amerického třídního boje. (…) Bylo to poprvé za 80 let, co se v USA stalo něco podobného, od vlny stávek v roce 1946, kdy došlo k generálním stávkám v Oaklandu, Rochesteru a dalších městech. Navíc se v podstatě jednalo o politickou generální stávku. Nešlo o ekonomickou akci za mzdy a benefity, ale o otevřeně politický akt, který byl přímo namířen proti represivnímu aparátu národní vlády. Byla vyvolána na obranu pracovníků, kteří byli nespravedlivě pronásledováni, protože nevlastnili určitý kus papíru, a na protest proti bezostyšnému zabíjení amerických občanů za to, že uplatňovali svá ústavní práva. V ní lze jasně rozeznat zárodek vznikajícího třídního vědomí. Stávka se organicky rozšířila i přes nedostatek militantního vedení třídního boje, a to v nemalé míře díky samoorganizaci dělnické třídy, k níž docházelo na sousedských schůzkách a v chatech Signal v obou městech“. RCA dále píší, že „komunisté musí tyto události pečlivě studovat a vyvodit závěry“. Tak tedy…

Zatímco RCA i další média buržoazní levice (Jacobin, Monthly Review, In These Times…) mluví o generální stávce a vychází z počtu demonstrantů, mediálních titulků a emocionální atmosféry, skutečný marxismus musí své závěry těžit z materiálních vztahů, z výrobního procesu, z třídní pozice. Nelze popřít, že protesty proti ICE 23. ledna byly masové, ale problém je jinde: nejde o slovíčkaření, ale o faktický obsah a váhu zbraní pracující třídy, o skutečný stávkový proces, třídní polarizaci.

Tzv. občanská společnost, široká koalice komunitních organizátorů, náboženských vůdců a nevládních aktivistů v Minnesotě „vyzvala k celostátní generální stávce, kterou účastníci často popisovali jako ‚ekonomický blackout‘ nebo ‚Den pravdy a svobody‘“ (Wikipedia). Avšak politice spolupráce mezi třídami oddané odborové svazy odmítly vyhlásit stávku: národní AFL-CIO neposkytla podporu stávce, místní odbory akci verbálně podpořily, ale upozorňovaly na nelegálnost přímé akce, upozorňovaly na možnou ztrátu zaměstnání, oháněly se rámcem použití stávky pouze pro kolektivního vyjednávání (tzv. „klauzule proti stávce“), nevyzývaly k zastavení práce, a v klíčových ekonomických odvětvích ani to. Vystupování odborových předáků byla čista symbolická, někde se ani nehlasovalo o stávce (jaká to forma dělnického boje!); v nemocnicích se oháněli morální povinností pečovat o nemocné a UAW, se svými 1.1 miliony členů, neudělala o jejich mobilizaci nic, pouze nastínění generální stávky až na rok 2028!

Neproběhlo tedy kolektivní koordinované zastavení práce samotnými dělníky ve strategických odvětvích průmyslu, paralyzování logistiky, zastavení dodávek energie centrům moci výroby, financí a státní represe. Velcí zaměstnavatelé (Target, 3M, UnitedHealth, Xcel Energy), na kterých stojí zisky buržoazie, produkovali jako obvykle. Účast pracujících na této akci probíhala převážně formou čerpání dovolené, nahlášení nemoci či individuální absence… Při vědomí toho všeho, nelze mluvit o generální stávce. Pracující neprosadili své „embryo třídní moci“, naopak to vše je potvrzením dominance politiky třídní spolupráce, jak vnucené vedením odborů, tak přítomné uvnitř dělnického hnutí samotného. V jistém smyslu jde říci, část menší buržoazie si mohla dovolit symbolicky uzavřít své provozy při minimální ztrátě zisku. To však není třídní akce proletariátu. Žádná generální stávka, ale masová demonstrace kombinovaná s „individuálními absencemi“.

RCA však místo analýzy objektivní reality dělnického hnutí – jeho slabosti – mluví o „nové epoše“. Jejich subjektivní dojem masovosti nahrazuje objektivní třídní kritéria marxismu.

Není proto překvapením, že RCA může napsat: „Téměř 800 malých podniků na jeden den zavřelo své brány, a to buď z důvodu skutečné politické solidarity s hnutím proti ICE, tlaku ze strany zaměstnanců, kteří se chtěli zapojit, nebo z důvodu kombinace obou těchto faktorů. (…) Zpočátku oznámilo uzavření pouze několik malých podniků, ale jak tlak na účast rostl, desítky a pak stovky malých podniků následovaly jako domino. Výsledkem byla lavina uzavírání malých podniků. (…) Uzavřeny byly také instituce jako Science Museum of MN, MN Institute of Art a Guthrie Theater“. Skutečné politické solidarity? Ze strany buržoů či vedení veřejných institucí? Jak mohou buržoové projevovat politickou, tedy třídní, solidaritu s imigrantskými proletáři?

Uzavření cca 800 malých podniků, zavření muzeí, škol apod. samotnými institucemi, „na znamení solidarity“ není stávka. Rozhodne-li obchodník o uzavření podniku, není to kolektivní stávková akce pracovní síly proti kapitálu. Stejně tak, zavřou-li se veřejné instituce „kvůli počasí“ (pokrytecky), není to stávka. RCA zde zaměňuje mezitřídní protestní akci za boj pracujících třídního charakteru strukturálně zasahující reprodukci kapitálu.

Ovšem i přes přehánění a fantazírování si z textu RCA lze vyčíst přesnější obrázek: „i když to nevedlo k úplnému zastavení klíčových pák místní ekonomiky, rozhodně to představovalo všeobecné zastavení práce, které toho dne výrazně narušilo ekonomickou aktivitu metropolitní oblasti. (…) Při demonstraci před minneapoliským letištěm dříve toho rána, která skončila zatčením 100 lidí policií, (…) se demonstraci nepodařilo letiště zcela uzavřít“. Demonstrace, nikoli akce na pracovišti, letišti! Klíčový průmysl, letiště fungovaly dále k radosti velkoburžoazie, ale RCA je schopna napsat, že šlo rozhodně o generální stávku!

RCA mluví o Signal chatech, sousedských sítích, komunitních schůzích, morálním pobouření, a zaměňuje to za třídně orientovanou organizaci. To je mezitřídní „politická“ mobilizace, aktivismus. Boj třídního charakteru se odehrává skrze polarizaci mezi proletáři, námezdními pracujícími, oněmi „lidmi bez rezerv“, a kapitalisty a jejich státem; v továrnách, skladech, nemocnicích, na ulicích… všude, kde dochází ke střetu mezi kapitalistickým výrobním způsobem a jeho ochranou a prosazováním pracovních a životních potřeb proletářů. Ne v hashtagových kampaních.

RCA říká, že „schopnost sebeorganizace, rychlé změny ve vědomí, třídní instinkt, který se dostává do popředí, a obrovský potenciál k dalšímu eskalaci hnutí jsou naprosto zřejmé. Stovky tisíc obyčejných obyvatel Minnesoty hledají cestu vpřed…“. Realita je však taková, že pracující nejsou s to prorazit dusivé mantinely tzv. „klauzule proti stávce“, ale i prosazovat další metody a prostředky třídně orientovaného boje; nedosahují úrovně toho, co kdysi Lenin nazval „odborářským vědomím“. Pro RCA tato strukturální slabost dělnického hnutí neexistuje: absence organizovaného zastavení výroby, podřízení omezením odborů, mezitřídní charakter akce, dominující obrana „ústavy“, absence třídní organizace (třídní organizace může existovat pouze jako organizace proti kapitalismu). To nejsou vedlejší nedostatky – to jsou strukturální limity dělnického hnutí. Pro ně je však jedinou slabinou, že „chybí hnutí jasně definované politické vedení“: tedy, absence revoluční strany. Ovšem, i taková revoluční strana nevytvoří stávku tam, kde není materiální základ.

Nazvat protesty proti ICE v Minneapolis „největším zlomem od roku 1946“ znamená znehodnotit skutečné historické generální stávky, rozmělnit význam pojmů, snižovat význam třídního boje. Inflace pojmů stávka, ba přímo generální stávka, třídní boj, vede k dezorientaci proletariátu a vážnosti potřeby jejich nasazení a vstoupení na terén skutečného boje třídního charakteru.

Když RCA prohlašuje masové demonstrace a povolenou „nepřítomnost v práci“ za stávku, a zde za generální stávku, vytváří se iluze síly, zakrývá se skutečné slabosti a obtíže, snižuje se laťka třídního boje. Proletariát potřebuje pravdu a správnou orientaci – nikoli mobilizační mýty a marketingové triky.

Skutečná stávka odděluje pracující od kapitalistických zaměstnavatelů, vyhrocuje antagonismus mezi třídami, odhaluje roli státu jako ochránce kapitálu, nutí kapitál reagovat represí (např. při generální stávce řidičů a skladníků v Minneapolis 1934 – 1934 Minneapolis Teamsters Strike –, k níž se v solidaritě přidalo až 35 tisíc stavebních dělníků, policie zastřelila dva stávkující a pohřbu se účastnilo 100 tisíc lidí a výsledkem bylo zlomení odporu šéfů).

Stávka učí pracující zkušenosti s konfrontací, disciplíně kolektivu, organizaci, vytváření stávkových výborů, bojovné síti koordinující podniky… Vlastním výsledkem jejich bojů, protože vítězí jen občas, jen přechodně, není bezprostřední úspěch, nýbrž stále více se šířící sjednocování dělníků, organizování v třídu, ostření vlastních zbraní, příprava na politický, revoluční boj, protože každý třídní boj je však boj politický.

Závěr? V Minnesotě došlo k významným protestům, momentům politické radikalizace, projevům hněvu. Avšak nebyla to generální stávka, ani cesta k ní, paralýza kapitálu z třídních pozic, přechod k vyšší formě třídní organizace (od „ekonomické“ k „politické“).

Úkolem skutečných komunistů není přehánět, ani demotivovat, ale zcela v duchu materialistické analýzy pojmenovat slabiny, být v kontaktu s dělnickou třídou a jejím každodenním bojem v opozici proti kapitalismu a buržoaznímu útlaku, podporovat jakýkoli proletářský boj, který se rozchází se sociálním smírem a odmítá podřízení se mezitřídnímu kolaborantismu, a podporovat veškeré úsilí o reorganizaci proletářské třídy na základě ekonomického sdružování s perspektivou rozsáhlého obnovení třídního boje, proletářského internacionalismu a revolučního antikapitalistického boje.

Tedy ukazovat cestu k reálné třídní organizaci s odmítnutím iluzorní mezitřídní solidarity, a pomáhat obnovit stávku – nikoli „den akce“, „ekonomický blackout“ či pacifistické masové průvody – jako skutečnou zbraň proletariátu.

(1) https://communistusa.org/the-2026-minnesota-general-strike-a-historic-turning-point/

14. dubna 2026