Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements                


 

Nepokoje na Kubě:

Ani na straně „demokratické opozice“, ani na straně Castrova režimu. Kubánský proletariát má jediné východisko: třídní boj!

 

 

Již několik dní dochází v hlavních kubánských městech, zejména v Havaně, k nepřetržitým střetům mezi demonstranty a policií. Podle informací mezinárodního tisku, který je vzhledem k jeho obvyklé zaujatosti vůči Kubě třeba brát vždy s rezervou, reagovala Diaz-Canelova vláda na demonstrace, které na ostrově probíhají od 11. července, posílením ozbrojených sil ve městech, neboť policie nebyla schopna nápor výtržníků zvládnout. Podle téhož tisku byla kubánská vláda nucena přiznat, že při nepokojích zemřel nejméně jeden člověk, který demonstroval před policejní stanicí na předměstí Havany. Zatímco represe, k nimž na svých sociálních sítích vyzval sám prezident Díaz-Canel, se pomocí obušků, slzného plynu a střelby snaží utlumit napětí, vláda zahájila sérii distribucí potravin v nejchudších čtvrtích Havany a Santiaga a také ukončila výpadky elektřiny, které protesty vyvolaly.

Kromě těchto skutečností je realitou pro většinu kubánského obyvatelstva to, že se jejich životní podmínky v posledních letech výrazně zhoršily. Dopady embarga, které Spojené státy zachovávají vůči veškerým obchodním aktivitám s Kubou, se ještě více prohloubily s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, neboť ten zvrátil veškerá opatření vedoucí k uvolnění vztahů, která zavedl jeho předchůdce Obama. Nic se nezměnilo ani po Bidenově volebním vítězství v listopadu loňského roku a důsledky restriktivní politiky se projevují v podobě nedostatku prakticky všech druhů základních životních potřeb.

Americké embargo je však pouze jednou z příčin situace, kterou kubánská ekonomika prochází. Je dobře známo, že existenčně je Kuba téměř výhradně závislá na cestovním ruchu. Krize Covid-19 ukončila turistické návštěvy ostrova, což vedlo ke ztrátě důležitého zdroje příjmů, neboť devizové prostředky z těchto turistických cest jsou využívány k financování nákupu velké části kapitálových statků, především zemědělských, které země potřebuje.

V neposlední řadě došlo také k drastickému omezení tradiční podpory ze strany Venezuely, která poskytovala ropu a další základní zboží za nízké ceny, což ještě zhoršilo nedostatek energetických zdrojů, který způsobil růst cen elektřiny a výpadky proudu, s nimiž se v posledních měsících potýkala velká města.

V lednu 2021 kubánská vláda reagovala na hospodářskou krizi sérií finančních opatření, která však situaci proletářské třídy pouze zhoršila: tradiční systém dvou měn (kubánské peso, běžně používané na ostrově, a konvertibilní peso, používané v mezinárodním obchodě) byl zrušen a bylo ponecháno pouze kubánské peso se stanoveným směnným kurzem 24 za dolar. To vedlo k devalvaci měny pro státní hospodářský sektor, který jako jediný mohl dovážet zboží nezbytné pro každodenní život na Kubě, a tudíž k drastickému zvýšení cen tohoto zboží. „Socialistická“ Díaz-Canelova vláda proto přistoupila ke zrušení státních subvencí na téměř všechny základní výrobky. Na oplátku vláda zvýšila platy a důchody až o 450 %…, což je zcela marné opatření, jestliže je zásadním problémem nedostatek zboží a služeb, a které proto nezlepšuje kupní sílu kubánského proletariátu.

Někteří zahraniční komentátoři tuto katastrofální situaci přirovnávají k tomu, co se z hospodářského hlediska odehrávalo během takzvaného „zvláštního období“, tj. dlouhého desetiletí po rozpadu východního bloku, kdy Kuba zůstala bez hlavního zdroje dodávek a hlavního odběratele na mezinárodním trhu. Nepokoje známé jako „maleconazo“ v roce 1994 (1) a krize „balseros“ (2) v následujících letech byly reakcí kubánského proletariátu na hospodářskou a společenskou krizi, kterou země tehdy zakoušela. Byla to zoufalá reakce, která vedla ke smrti desítek Kubánců, jež utonuli při překonávání vod Karibského moře, a která byla vnitřně rychle potlačena klasickou kombinací represivní síly a přesvědčování ze strany nejvyššího vládního vedení.

Dnešní realita je zcela odlišná od té tehdejší. Za prvé proto, že roky, které uplynuly od Castrovy revoluce v roce 1959 a od rozpadu východního bloku v roce 1991, prospěly k zeslabení silných iluzí v údajný „kubánský socialismus“: hospodářská, politická a sociální opatření, která vzešla z krize „zvláštního období“, značně oslabila přesvědčení, že kubánská vláda a proletariát kráčejí společně k socialismu nebo alespoň k porážce amerického imperialismu.

Za druhé tato opatření, která byla ještě zintenzivněna po nástupu Raúla Castra k moci a jejichž cílem bylo „otevřít“ kubánskou ekonomiku jak pro mezinárodní trhy (především pro cestovní ruch), tak pro drobné místní podnikatele cestou liberalizace některých komerčních aktivit, vedla právě k nárůstu sociální polarizace:

Na jedné straně je to kasta složená z armádního velení a vedoucích představitelů „komunistické“ strany, která má pod kontrolou národní podniky a která neustále dokladuje „neotřesitelnost“ moci, jež je nucena s tím, jak ztrácí svou nadvládu nad masami, reagovat vůči masám stále násilněji.

Dále pak malá, ale stálá vrstva střední třídy, maloburžoazie, která zbohatla díky otevření obchodu, čehož dokázala využít ke zlepšení svého ekonomického postavení prostřednictvím podniků, které nakupují a prodávají pouze v dolarech atd.

A konečně je tu masa proletářů na venkově a ve městech, tradičně zaměstnaná v tom či onom odvětví veřejného sektoru, která trpí ekonomickými vzestupy a pády bez vyhlídky na zlepšení, bez možnosti se odborově či politicky organizovat a samozřejmě bez možnosti dosáhnout na „výhody“ průrv volného obchodu, který se otevřel v posledních šesti letech.

Vzpoury posledních dnů rozhýbaly jak zmíněnou proletářskou třídu, tak i maloburžoazii. Ta byla také tvrdě zasažena finančními opatřeními z ledna loňského roku, což přispělo k pomalému dozrávání konfrontace s vládou prostřednictvím skupin umělců, názorových skupin atd. jako takzvané „hnutí San Isidro“ (vzniklé počínaje rokem 2018 proti cenzuře umění). Je to právě tato střední třída, která provolává heslo „demokracie“ a „svobody“ nebo heslo „vlast a život“ (v protikladu ke známému „vlast nebo smrt!“), jež je slyšet na demonstracích. Je v jejich zájmu využít sociální nespokojenosti, aby se jim podařilo získat převahu nad proletáři, kteří spontánně vycházejí do ulic, a prosadit tak své vlastní požadavky, které se samozřejmě politicky i ekonomicky liší od požadavků dělnické třídy. Tato maloburžoazie, která usiluje pouze o uznání svého ekonomického postavení částečným začleněním do organizačních struktur státu, což jí následně umožní toto své postavení upevnit, je současně zástupným motivem všech evropských a amerických imperialistických mocností, které mají zájem prosadit změnu vlády na Kubě.

Co se týče proletářské třídy, ta se v tomto boji prezentuje jako třída bez vlastní bojeschopnosti. Nejen proto, že se ocitla tváří v tvář policii a armádě beze zbraní, ale především proto, že je stále silně ovládána mýtem kubánského „národního socialismu“. Sevření více než šedesátileté vlády bratří Castrů, kdysi vůdců revoluce, a spojenectví s touto vládou a proti tlaku amerického imperialismu je stále schopen zabránit kubánským proletářům rozpoznat v tomto kapitalistickém režimu převlečeném za „socialismus“ a v této falešné „komunistické“ straně, v níž je organizován jejich třídní nepřítel, skutečného nepřítele, kterého je třeba porazit.

Proto jsou obtíže, s nimiž se kubánský proletariát kromě spontánních vzpour potýká při rozchodu s politikou třídní kolaborace, kterou obrana „socialistického státu“ znamená, nesmírné: ani v oblasti bezprostředního ekonomického boje, kde stát kontroluje všechny existující odborové organizace, ani v oblasti politického boje zatím není schopen dosáhnout žádného pokroku.

Ale každá z těchto sociálních explozí, a bude jich ještě mnoho, každá z těchto vzpour přispívá k tomu, aby se projevila tvrdá realita: na Kubě je kapitalismus; proto tam existuje proletářská třída a její třídní nepřátelé: kubánská vládnoucí buržoazní třída, jakkoli slabá, a vrstvy městské a venkovské maloburžoazie; ty poslední, které během Castrovy falešně socialistické politické nadvlády plnily funkci společenského pojiva, se po skončení pomoci Ruska a východních zemí, stejně jako chavismu, stále více obracejí k jinému ochránci, americkému imperialismu, jednomu z největších nepřátel proletářů všech zemí.  S tím, jak se tato skutečnost stává viditelnější, eroduje mýtus „kubánského socialismu“ a slábne ideologický a materiální tlak, který na proletáře vyvíjel.

Význam tohoto vývoje není pouze národní: mýtus „socialistické“ Kuby sahá daleko za její hranice. Především v Latinské Americe, kde tento mýtus tak či onak propagoval sám kubánský stát, aby hájil své národní zájmy, a kde vždy nacházel podporu mezi proletářskou třídou a lidovými masami. Za druhé ve zbytku světa, počínaje Španělskem, kde příklon ke Kubě, byť v „humanitárních“ termínech a proti americké blokádě, nadále představuje jeden z hlavních opěrných bodů pro místní síly politického a odborového oportunismu.

Přínos nepokojů z posledních dnů tedy spočívá v tom, že jsou výrazem společenské energie, která nevyhnutelně spěje k tomu, aby ukázala, že třídní boj proletariátu ve všech zemích a za všech okolností zůstává velkou výzvou buržoazního světa. Dokonce i tam, kde buržoazie musela svou moc zahalit rouškou falešného socialismu, má tato moc sklon k zániku, neboť potřeby buržoazní společnosti způsobující periodické krize a stále častější údobí bídy proletariátu znovu vracejí třídní boj na pořad dne.

 

Proti falešnému národnímu „socialismu“!

Proti demokratickým požadavkům maloburžoazie!

Za obnovení třídního boje proletariátu!

Za opětovné ustavení mezinárodní a internacionalistické komunistické strany!

 


 

(1) Maleconazo. Pochází z 8 km dlouhé třídy El Malecon podél pobřeží Havany, kde se 5. srpna 1994 konala velká protivládní demonstrace.

(2) Balseros: tak se říkalo Kubáncům, kteří v srpnu 1994 (a v následujících letech, včetně roku 2014) prchali z ostrova do Spojených států. „Balsoser“ byl provizorní člun, sestrojený z jakéhokoli předmětu, který mohl nějakým způsobem plavat, opatřený prostěradly imitujícími plachty a poháněný vesly vyrobenými rovněž z různých předmětů.

 

 

Mezinárodní komunistická strana  (Il comunista, Le prolétaire, El proletario, proletarian)

15. července 2021

www.pcint.org

 

Top

Back to Statements

Back to Archives

Back to texts in czech