O stávce přístavních dělníků v Terstu a Monfalcone (CLPT) proti povinnosti zelené karty pro dělníky

21. září se stal zlomovým okamžikem ve vztazích, které vláda v Římě zamýšlela uvalit na italské pracující: právě v tento den se zákonným dekretem 127 prosazuje tvrdé opatření proti všem pracujícím, kteří se provinili konkrétně tím, že nemají zelenou kartu, tedy oprávnění nastupovat do zaměstnání.

Toto tvrdé opatření spočívá v: okamžitém vyřazení ze zaměstnání, okamžitém pozastavení mzdy (a tudíž všech jejích příspěvků), zrušení dovolené, nemocenské, odstupného, odchodného a jiných odpovídajících náhrad atd., které by příslušely po celou dobu vyřazení ze zaměstnání. Jedná se o jedinou mimo trestní položku platnou po celé „nouzové“ období, které vyprší 31. prosince 2021: pracující bez zelené karty jsou připraveni o svou práci, ale nejsou propuštěni, což však ponechává otevřené dveře pro „legální“ propouštění v následujícím období…

Proti tomuto hanebnému vydírání, které vláda poté, co jej zavedla vůči pracujícím ve zdravotnictví a školství, rozšířila na všechny zaměstnance ve veřejném i soukromém sektoru, se postavilo mnoho pracujících, kteří demonstrovali a stávkovali, ale v podmínkách naprosté izolace a nucené roztříštěnosti. Třídně kolaborantské odbory, věrné své odporné kolaboraci se šéfy a buržoazní vládnoucí třídou a co nejúčinnější sabotáži dělnických bojů, nemohly nerealizovat zadání, které jim buržoazie uložila: rozdělit proletářskou masu na ty, kteří se z přesvědčení nebo z nutnosti podrobili očkování podle vládních plánů, a na ty, kteří se očkovat nehodlali, ať už ze strachu z dlouhodobých následků či z vlastního přesvědčení, a kteří se nemínili podřídit tomuto dodatečnému opatření represe a společenské kontroly. Proti povinné zelené kartě opravňující vstup na pracoviště, kterou prosazují také třídně kolaborantské odbory CGIL, CISL a UIL, se zmobilizovalo grassroot odborové hnutí, které samo sebe definuje termínem „konfliktní“ (1), aby se odlišilo od vyjednávajícího a kompromisního odborářství, které charakterizuje tradiční kolaborantské odbory. Aktivní byla také Italská federace meziprofesních odborových svazů (Fisi) (2), na kterou se odvolávala Koordinace přístavních dělníků Terstu a která se vyznačovala tím, že vyhlásila a zahájila stávku od 15. do 20. října s úmyslem zablokovat přístav Terst a požadovala zrušení zelené karty nejen pro terstské přístavní dělníky, ale pro všechny italské dělníky. O této stávce informovala všechna média a my se k ní vrátíme později.

Jestliže vláda přistoupila k tak tvrdému represivnímu opatření vůči těmto 5 nebo 6 milionům dělníků, kteří se nechtěli nechat očkovat, je to proto, že hodlala donutit tuto velkou masu „neposlušných“ pracujících podřídit se ustanovením dohodnutým mezi vládou, zaměstnavatelskými svazy a kolaborantskými odbory, aby se po prudkém poklesu kapitalistických zisků v roce 2020, který byl nejkritičtějším rokem pandemie, obnovila výroba na plné obrátky a znovunastolila důležitá procenta růstu. Copak se těmto pracovníkům nedostalo přesvědčení o nutnosti očkování? Přesvědčíme je tím, že jim vybílíme výplatní pásky! Uvidíme, jak dlouho budou vzdorovat vládním nařízením…

Poslední údaje ohledně „ekonomického oživení“ z posledních čtvrtletí naznačují, že podle výpočtů buržoazních statistických úřadů by italská ekonomika mohla letos zaznamenat více než 6% nárůst oproti loňskému roku. Tento šanci si italský kapitalismus nehodlá nechat proklouznout mezi prsty, zvláště v době, kdy konkurenční boj na mezinárodních trzích ještě více zesílil, a jelikož Itálie není pouze zpracovatelskou zemí, ale také významnou exportní zemí. Veškerá aktivita Draghiho vlády je zaměřena na oživení ekonomiky, pro něž na druhou stranu sama Evropská unie od loňského roku vynaložila celkem 2 364 miliard (včetně půjček za zvýhodněné sazby a bezúplatných dotací) za účelem podpory této obnovy pro všechny členské země, mezi nimiž je Itálie zemí, které je přidělena největší část (191,5 miliardy eur); jak již všichni vědí, jedná se o takzvaný PNRR, Národní plán obnovy a odolnosti (3), oltář, na němž jsou obětovány životy, mzdy a důstojnost námezdně pracujících.

Útok vlády na pracující, kteří se nechtěli nechat naočkovat, je ve skutečnosti útokem na celou pracující třídu: za prvé proto, že diskriminuje a rozděluje pracující na ty, kteří se tomuto vládnímu vydírání podřídili, a na ty, kteří mu vzdorují; za druhé proto, že připravuje o mzdu pracující, kteří dnes nekývli na obzvlášť odporné represivní opatření proti těm, kteří se nechtějí nechat naočkovat; zítra by to však mohlo být opatření proti těm, co odmítají něco jiného na jiném poli; za třetí proto, že je součástí všeobecného programu společenské kontroly a represivních opatření, který vládnoucí buržoazie hodlá zrealizovat během několika let, aby si zajistila masu proletářských oveček a mohla ji použít jako obrannou hradbu proti zahraniční konkurenci a jako povolnou pracovní sílu, která je ochotna přinést jakoukoli oběť pro záchranu národního hospodářství a jeho zisků.

Tento útok, na němž se vláda a Confindustria (svaz italského zpracovatelského průmyslu) zcela shodly, byl usnadněn desetiletí trvající prací kompromisnických odborových svazů, které si vzaly za úkol prosazovat všechny požadavky kapitalismu jakožto všeobecného systému a každého podniku jakožto výrobní jednotky na úkor výhradně proletářských zájmů a systematicky je sabotovaly pokaždé, když bylo třeba volit mezi obhajobou zájmů podniků a zájmů proletářů. V tomto všeobecném klimatu a díky superosvědčeným praktikám mezitřídní kolaborace se proletáři rok od roku ocitali více a více bezbranní, méně a méně bráněni, více a více obětováni vykořisťování, které ani náznakem nepolevovalo, naopak s každou krizí narůstalo. Každoročně to dokazují pracovní úrazy a úmrtí na pracovišti, stejně jako nárůst nejistoty zaměstnání, nezaměstnanosti a práce načerno.

Kapitalistická buržoazie má zájem na tom, aby měla k dispozici velké množství proletářů, z nichž může čas od času rekrutovat ty, kteří jsou užiteční pro produkci zisku, pro zhodnocování investovaného kapitálu, a z nichž může odvrhnout ty, kteří již nejsou potřební nebo kteří stojí příliš mnoho ve srovnání s ostatními.

Terst, ale nejen ten.

Všechna opatření, která je buržoazie ochotna přijmout, aby nějakým způsobem zmírnila nejžalostnější situace, do nichž se proletáři dostali - a tentokrát jde o miliardy eur -, jsou opatření, jejichž cílem je utišit rány, které proletariát zakouší ve válce, která není jeho vlastní, ale je válkou buržoazie: konkurenční válkou se zahraničními buržoaziemi.

V této konkurenční válce má tedy i stávka, tím spíše, je-li vedena „až do konce“, jako ta, kterou zahájili přístavní dělníci v Terstu a Monfalcone, hlubší význam jak pro vládu a buržoazii, tak pro jejich nejbližší spojence jako jsou parlamentní strany a kolaborantské odbory, tak pro proletáře, samozřejmě se zcela odlišnými motivacemi mezi nimi a všemi ostatními „součástmi“ společnosti.

V přístavu v Terstu pracuje 950 přístavních dělníků a přibližně 40 % z nich není očkováno (je jich asi 350); v přístavu v Monfalcone pracuje 300 přístavních dělníků a 30 až 50 % z nich není očkováno. Od roku 2013 se přístav Terst stal co do objemu přepravovaného zboží (především ropných produktů) jedničkou mezi italskými přístavy a předstihl tak Janov. V roce 2019 odbavila 61 997 000 tun zboží, zatímco Janov 52 750 000 tun. Agitace, která začala v přístavu Terst, se měla rozšířit do dalších přístavů, Janov, Ancona, Civitavecchia atd., což se také stalo. Je proto pochopitelné, proč od vlády až po poslední společnost, která má v přístavu obchodní aktivity, se bije na poplach: pokud by byl přístav na neurčito zablokován, ztráty by byly značné. Zelená karta zviditelnila další problém: mnoho kamionů, které denně přijíždějí do terstského přístavu z východní Evropy, řídí řidiči kamionů, kteří byli očkováni vakcínou Sputnik, kterou Ema a Aifa (evropská a italská agentura pro léčiva) neuznávají, tudíž od 15. října nemohou vjet do přístavu, protože nemají zelenou kartu.

Koordinace pracujících Přístavu Terst (CLPT), jak bylo oznámeno v předchozích dnech, zahájila stávku v pátek 15. října 2021 od 6.00 hodin ráno. Postoj CLPT byl od počátku, co se týče stávky jejích stoupenců, neústupný, ale mimořádně pacifistický a od počátku deklaroval, že kdo chce jít do práce, může tak učinit. Skupina přístavních dělníků, která stála u vchodu do bran 1 a 4, tedy ve skutečnosti nebyla dělnickým piketem, ale pokojným shromážděním. Po získání podpory mnoha lidí mimo přístav zablokovala 15. října několikatisícová masa lidí vjezd u brány č. 4. Není třeba dodávat, že stávka vyhlášená CLPT byla okamžitě prohlášena za „nezákonnou“, což znamená, že účastníci riskují odsouzení za maření veřejné služby a za obsazení komunikace. Agitace však přesto pokračuje, a to navzdory nátlaku a hrozbám ze všech stran. Podle prefektury, správy přístavu a společností, které se podílejí na přepravě zboží, by měly být rozhodujícími dny pondělí 18. a úterý 19. září. Ale už od soboty 16. října se celá záležitost začala vyvíjet úplně jinak. Konflikty vznikly i uvnitř samotné CLPT, zejména proti „vedení“ nastolenému jejím mluvčím (S. Puzzer), který zjevně nevěděl, jak stávku „vést“, aby byla jasně odlišena od extrémně heterogenního „solidárního“ hnutí, které nakonec iniciativu dělníků zadusilo tím, že ji přeměnilo na všeobecně „protiočkovací“ demonstraci. V pondělí 18. října vyhlásil mluvčí CLPT „vítězství“ z prostého důvodu, že stávkující dosáhli - neví se přesně, na přímluvu které konkrétní osoby z orgánů státu - schůzky na 30. října v Římě v senátu, kde se mělo „diskutovat“ o zelené kartě potřebné pro vstup na pracoviště, a vyhlásil konec stávky, která měla podle původních záměrů trvat „až do konce“ nebo alespoň do 20. října, jak Fisi uvedla ve svém komuniké z 18. října adresovaném všem vládním institucím, ministerstvům a všem zaměstnavatelským svazům ve veřejném i soukromém sektoru.

Rozkol v CLPT byl nevyhnutelný, stávka během několika dní ztratila svůj hlavní rys, impulz dělnického boje. Mohl to být příklad, který by mohli následovat dělníci mnoha dalších podniků, ale kontaminace „solidaritou“ ze strany maloburžoazie nemohla proletářskému boji přinést nic pozitivního, protože místo toho měla za cíl využít dělnickou agitaci k politickým účelům zcela neslučitelným s bojem, který přístavní dělníci v Terstu – očkovaní i neočkovaní – vedli společně za zrušení povinnosti zelené karty umožňující vstup na pracoviště a tudíž i z toho vyplývající pozastavení vyplácení mezd.

Tento druh třídní solidarita mezi očkovanými a neočkovanými dělníky se netýkal jen terstských přístavních dělníků; 15. října proběhly podobné stávky v Elettroluxu v Suseganě (TV), DHL v Liscate (MI), Camstu a Interportu v Bologni, v oblasti Caserty a v mnoha dalších továrnách.

Terstští přístavní dělníci a s nimi i janovští přístavní dělníci (kteří se pokusili zablokovat bránu Ethiopia) se ocitli nejen tváří v tvář policii – které se 18. června po celodenním používání vodních děl a rozhánění slzným plynem podařilo „osvobodit“ bránu č. 4 terstského přístavu –, nejen nátlaku a hrozbám přístavní správy a soudů, nejen víceméně tiché a zbabělé sabotáži kolaborantských odborů (4); museli také čelit působení nesourodého, zmateného, ale zároveň arogantního principiálně protičokovacího hnutí a těm krajně pravicovým proudům, které zneužívají sociální nespokojenosti a proletářské nevole tím, že se bezostyšně ohánějí republikánskou ústavou a v ní zakotvenými „právy“, volají po „přímé“ demokracii proti parlamentní demokracii a blábolí o „samosprávném rozhodování lidu“, zkrátka hnutí, které by rádo etablovalo jako „antisystémové“, ale které stejně jako všechna předchozí – jako například Hnutí 5 hvězd – usiluje o získání velkého množství příznivců, aby mohlo dříve či později usednout do lavic orgánů moci…

Na začátku chtěli přístavní dělníci z Terstu zrušit povinnost zelené karty pro vstup na pracoviště nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní pracovníky, a odmítali zavedení testování i v případě, že by bylo poskytováno zdarma (zatímco v přístavu Janov, přístavní dělníci z odborů USB, ačkoli byli proti zelené kartě potřebné pro vstup na pracoviště, pouze požadovali, aby byly testy poskytovány zdarma i těm pracovníkům, kteří se nehodlají očkovat).

Jaké škody způsobila stávka v přístavu?

Podle všech úřadů nedošlo k žádným škodám. Jen několika zdržení při nakládce a vykládce. Stávka tedy selhala ve všech ohledech, nejen proto, že nebyla celoplošná, jak bylo původně deklarováno, nejen proto, že se její vedení během dvou dnů rozpadlo, nejen proto, že byla izolována a všemožně sabotována odborovými konfederacemi, ale především proto, že nepoškodila dopravu zboží. Přesně to si přáli všichni, státní orgány i soukromé společnosti, politici i zrádcovští odboráři, a využili k tomu všech dostupných prostředků; samozřejmě poté, co bylo rozhodnuto o bezplatném poskytnutí testů všem neočkovaným přístavním dělníkům, sešláply odborové svazy plynový pedál a hlásaly, že nyní už není důvod pokračovat v protestech a že stávka musí být okamžitě ukončena, protože je třeba odvrátit nebezpečí škod na ekonomické činnosti přístavu…, i kdyby šlo třeba jen o zpomalení provozu.

Ve skutečnosti to byl sám CLPT, kdo svým prohlášením, že stávka jeho členů nezastaví žádnou činnost v přístavu, dostal svůj vlastní boj do slepé uličky bezmocnosti. Pokud dělnický boj nijak nepoškozuje kapitalistické aktivity, což je jediný způsob, jak být vyslyšen a získat zadostiučinění nebo alespoň představovat sílu, která se později může stát rozhodující, proč tedy stávkovat? Proč bojovat, když hlavní požadavek, kvůli němuž byla stávka vyhlášena – zrušení povinné zelené karty pro vstup na pracoviště, a tedy zrušení pozastavení mezd nejen pro přístavní dělníky, ale pro všechny zaměstnance - byl od počátku zasazen do mantinelů, které jej svazují a způsobují, že tento požadavek je marný a tento boj bezmocný?

V našem stanovisku ze dne 13. října jsme napsali:

„Příklad terstských přístavních dělníků je příznačný: Koordinace terstských přístavních dělníků (CLPT) vyhlásila, že od 15. října bude stávkovat až do konce, pokud nebude zrušena povinnost zelené karty nejen pro pracující v terstském přístavu, ale pro všechny pracující. Právě tento rozhodně třídní přístup je přiměl prohlásit, že nepřijmou ani bezplatné testování, které firmy slíbily pouze jim, pokud budou chodit do práce: ‚Nejsme na prodej!‘, zní pokřik, který spojuje všechny přístavní dělníky v Terstu, jak ty, kteří byli očkováni, tak ty, kteří očkováni být nechtěli.

Toto by měli proletáři dělat ve všech podnicích, v jakémkoli odvětví, po vzoru terstských přístavních dělníků.“(5)

Stávka přístavních dělníků v Terstu a Monfalcone však podle toho, co víme, od prvního okamžiku trpěla negativními důsledky kolaborantské politiky, kterou odborové konfederace praktikovaly více než sedmdesát let: CLPT nebyla schopna použít prostředky třídního boje, které jediné mohly uvést do praxe vyhlášení boje, jež verbálně odstartovala vlna hněvu, kterou vyvolalo vládní nařízení o pozastavení mezd všem dělníkům, kteří nebyli očkováni. Zjevné rozpory tohoto nařízení jasně odsoudil terstský CLPT, který ve svém komuniké z 16. října zdůraznil, že byl zahájen boj, „aby se zabránilo uplatňování zločinného a vyděračského nařízení o zelené kartě, které nemá nic společného se zdravotní bezpečností a bojem proti Covidu-19, ale jehož cílem je rozdělit dělníky a donutit část z nich platit za to, že mohou pracovat. To vše po téměř dvou letech, kdy pracovali v podmínkách bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou řečeno jemně, směšné“; a že odpovědí byla „nabídka bezplatného testování pro přístavní dělníky v Terstu a Monfalcone, ale ne pro všechny (…), další diskriminace v diskriminaci“; a zdůraznil, že stávková iniciativa „vzbudila vlnu solidarity z celé Itálie, která nás překvapila, ale také nám umožnila pochopit, že nejsme sami“, a zároveň odsoudil to, že podniky, „aby se vyrovnaly se stávkou“, zaměstnávají „pracující bez zelené karty, což je v rozporu s vládním nařízením“.

CLPT poté, co otevřeně prohlásil, že všichni dělníci, kteří chtějí vstoupit do přístavu a pracovat, tak mohou bez obav učinit, místo aby se spoléhal na jednotu a sílu dělnického boje jako takového – kompaktnost a sílu, která se však nerodí z ničeho, nýbrž je výsledkem dlouho předtím vykonané práce –, opíral se o demonstrace odpůrců očkování a o „solidaritu“ tisíců lidí, kteří do Terstu spěchali za cíli, jež s bojem přístavních dělníků neměly nic společného, kteří naproti tomu tento boj (a jeho objektivně získanou publicitu, protože blokáda terstského přístavu, pokud by k ní skutečně došlo, by jistě způsobila škody nejen samotnému přístavu, ale i národní ekonomice) využili k posílení „protisystémového“ populistického hnutí.

CLPT učinila průběh stávky závislým na tomto hnutí, což je zřejmé ze samotných vět napsaných v komuniké z 16. října, v němž odsuzuje skutečnost, že se instituce „snažily zabránit demokratickému projevu vůle velké části obyvatelstva pohrůžkami a lží“, a z toho všeho vyvozuje potřebu „udělat krok vpřed společně s tisíci lidí a skupin, s nimiž jsme v posledních dnech přišli do styku“. V čem tento krok vpřed spočíval? „Od zítřka se vracíme do práce – ti, kteří mohou - (pro přístavní dělníky z první směny 17. 10. 2021), ale nepolevujeme. První krok se uskuteční 30. října, kdy budou v Senátu v Římě přijaty zástupci přístavních dělníků z Terstu a Monfalcone a dalších italských přístavů, policejních složek, zdravotníků, novinářů a dalších oborů z celé Itálie, aby přednesli argumenty těch, kteří žádají zrušení zelené karty potřebné k práci“ (6).

Přístavní dělníci z Terstu - a dalších přístavů - vstoupili 15. října do stávky, protože vládní nařízení postihlo neočkované na mzdách; žádali zrušení zelené karty opravňující pracovat nejen pro sebe, ale pro všechny dělníky. Nechali se však omámit heterogenním hnutím těch „proti zelené kartě“ s domněním, že jejich mobilizace „solidarity“ posílí dělnický protest; a nejen to, nechali se ošálit i tím, že slib setkání na půdě Senátu v Římě se zástupci „policejních složek, zdravotníků, novinářů a dalších oborů z celé Itálie“ povede k pozitivnímu výsledku jejich protestu. Ve skutečnosti – a to píšeme dnes, 22. října, před osudovou schůzkou 30. října – byla stávka poražena ještě dříve, než měla šanci stát se praktickým příkladem boje pracujících; tento boj, obestřený maloburžoazním rámcem populistického hnutí „proti zelené kartě“, se ukázal být zbraní bez jakéhokoli účinku. Kapitalistická „protistrana“ to měla snadné, když se již 17. října počet přístavních dělníků přítomných shromážděných u brány 4 snížil na zhruba 70 osob. Předseda terstského přístavního úřadu D’Agostino si mohl mnout ruce a tvrdit, že „přístav nikdy nepřestal fungovat, byť pomaleji“, brány „nebyly zablokovány, kdo chtěl vstoupit, mohl pracovat“, a dospěl k závěru, když viděl, že terstští přístavní dělníci přístav nezablokovali, že konečně „pochopili, že se dostali do absurdní situace, která je větší než oni sami a nemá východiska“ (7). Ano, vystihl situaci tak, jak se vyvinula: bez možnosti dalšího pokračování boje přístavních dělníků; zatímco CLPT oznamovala „vítězství“ stávky, poté co obdržela solidaritu přístavních aktivistů „proti zelené kartě“ a příslib setkání v Římě, jeden z nejvýznamnějších představitelů lokální a národní ekonomiky se radoval z porážky – tentokrát skutečné – jejich boje.

Ve výše uvedeném dokumentu vyjadřujícím naše stanovisko ze dne 13. října jsme v závěru položili otázku:

„Uvidíme, co se bude dít v Terstu 15. října: přístavní dělníci prohlásili, že z blokády přístavu neustoupí ani o píď. Zasáhne policie silou, aby uvolnila přístup do přístavu? Zdá se, že i mnozí řidiči kamionů, kteří musí zajet do přístavu, nemají zelenou kartu, zejména ti, kteří přijíždějí ze zahraničí a kteří byli očkováni ruským Sputnikem, který Itálie neakceptuje. Je jisté, že v posledním období se napětí stupňuje a že vláda stojí na rozcestí: potlačit silou terstské dokaře, aby nedocházelo k blokádě přístavu, který patří k nejdůležitějším v Itálii, nebo ustoupit a vymyslet jako obvykle nějakou kličku pro tuto výjimečnou situaci?“ (8).

Co se stalo, jsme nyní napsali, i když stručně. K žádné blokádě přístavu nedošlo a ve skutečnosti ani nebyla zamýšlena. Policie, přestože akce přístavních dělníků probíhala pokojně, pod záminkou shromáždění demonstrantů „proti zelené kartě“ na prostranství před bránou č. 4, zasáhla silou a uvolnila přístup přes tuto bránu do přístavu, která rozhodně nebyla jedinou, kudy mohly vjíždět a vyjíždět kamiony. Vláda se slovy samotného ministra vnitra Lamorgese rozhodla zasáhnout silou, protože taková lekce by byla pro proletáře, kteří se odvážili postavit proti vládním příkazům, byť pokojně a bez použití faktické blokády, dostatečně tvrdá a protože mohli by byť jen na jeden den přerušit dopravu zboží a její zisky, a hlavně dát příklad pro boj v jiných přístavech a v jiných oblastech. Navíc skutečnost, že do Terstu přitáhly tisíce demonstrantů proti „zelené kartě“, byla dalším faktorem, aby potlačení jejich demonstrací bylo dalším varováním vůči všem, kteří se hodlali vymanit z úzkých mantinelů, do nichž je nyní jakýkoli projev nesouhlasu fakticky uvržen. Bylo to také varování pro všechny, kteří spontánně cítili, že chtějí podpořit boj přístavních dělníků svou přítomností, aby byl tento boj rozhodnější a necítili se izolovaní.

Pro oživení ekonomiky, ať už v jakémkoli veřejném nebo soukromém sektoru, hodlá vláda odstranit všechny možné překážky a je jí jedno, že při zásahu v tomto smyslu jde a půjde stále více proti „svobodám jednotlivce“ a proti „právům“ stanoveným ústavou. Dnes je výjimečný stav Covid-19 stále skvělou záminkou pro přijetí „mimořádných“ opatření, která navíc zákony zohledňují; v budoucnu bude jiný výjimečný stav, záminka k potlačení a zabránění dělnickému boji, aby se projevil v celé své síle, jistě nebude chybět. Na to vše se tedy proletariát musí ideologicky i prakticky připravit.

Ze zkušeností boje přístavních dělníků, a to nejen v Terstu, stejně jako z boje logistických dělníků, rozvozců, z bojů v nadnárodních společnostech, které propouštějí dělníky s mimořádnou lehkostí, a ze všech situací, kdy jsou dělníci ve jménu oživení ekonomiky, produktivity, konkurenceschopnosti vykořisťováni ještě bestiálněji než dříve, je třeba vyvodit poučení, které platí pro všechny proletáře.

1) Je třeba se organizovat nezávisle nejen na státním a institucionálním aparátu, ale také nezávisle na aparátech kolaborantských odborů a kolaborantské politiky, na platformách boje, které hájí výhradně bezprostřední proletářské zájmy. To znamená směřování k proletářským ekonomickým sdružením, která nerozlišují mezi proletáři domácími a imigrantskými, mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými, a která mezi své požadavky zahrnují ty, které jsou především sjednocující pro všechny námezdně pracující, jako je drastické zkrácení denní pracovní doby, zvýšení mezd nejhůře placených kategorií a plné mzdy pro ty na podpoře, propuštěné a zcela bez práce.

2) Prostředky boje na obranu pracovních podmínek a života proletariátu musí nepochybně odpovídat skutečné proletářské síle, která je mobilizována, ale musí se stavět nad a proti požadavkům ekonomické činnosti podniků; boj proti škodlivému prostředí, zvyšování tempa práce, zvyšování počtu vykonávaných úkolů, přesčasy, boj za bezpečnostní opatření musí být součástí základních požadavků proletariátu; boj proti stávkokazectví je součástí proletářského třídního boje, protože stávkokazi jsou další zbraní kapitalistů proti dělnickému boji. Shromáždění pracujících se musí znovu stát hlavním prostředkem přímé účasti všech proletářů na obraně jejich zájmů, jehož prostřednictvím budou rozhodovat o cílech a prostředcích boje. „Právo na stávku“, pokud není podpořeno silou boje, nemá žádnou cenu, jak ukázala stávka přístavních dělníků v Terstu; vyjednávání a „rozhovory“ s tzv. „sociálními partnery“! musí být tlačeny vpřed faktickým bojem. A abychom nezůstávali v izolaci, v požadavcích svého podniku a celkovém zapomnění, je nutné přenést boj mimo vlastní pracoviště, k proletářům jiných podniků, do demonstrací v ulicích.

3) Dělnický boj je třeba bránit nejen proti práci a činnosti kolaborantských odborových a politických organizací, jejichž úkolem je prohlubovat konkurenci mezi dělníky, ale také proti všem projevům solidarity, které mají ve skutečnosti za úkol oslabit boj na obranu pracovních podmínek dělníků a dělnický boj obecně a odvést jej k mezitřídním, a tedy vlastně protiproletářským politickým cílům. Proletářská solidarita je třídní solidaritou, pokud plně a bezvýhradně sdílí požadavky obrany proletariátu; je to falešná, zrádná, ohlupující solidarita, kterou je třeba si v každém případě držet od těla a izolovat ji od proletářského boje, pokud jejím cílem není jej posílit, ale využít váhu a sílu proletářského boje k posílení maloburžoazních zájmů toho či onoho lidového hnutí.

(1) Organizací, které tvoří součást tohoto konfliktního odborářství, je mnoho; nejznámější: ADL Cobas, Cib Unicobas, Clap, Confederazione Cobas, Cobas Sanità Università e Ricerca, Cobas Scuola, Cub, Fuori Mercato, SGB, Si Cobas, Sial Cobas, Slai Cobas S.C., ISB, Usi Cit . Tyto odbory společně podepsaly výzvu ke generální stávce na 11. října.

(2) Fisi Nazionale je nedávno vzniklá „politicko-odborová“ organizace, která se roku 2020 dostala do povědomí svými postoji proti očkování Covid-19 a takzvanému „zdravotnickému diktátu“, jímž vláda výrazně omezila „svobodu jednotlivce“. Mezi jejími zakladateli jsou lidé z krajní pravice (CasaPound). V roce 2020 také založili blog „The Heretic“, který je velmi přítomný na sociálních sítích.

(3) PNRR, Národní plán obnovy a odolnosti, je právě tím hospodářsko-sociálním plánem, který se probírá na úrovni Evropské unie, aby každá členská země dostala podporu v podobě miliardových investic na oživení ekonomiky; oživení navržené na evropské úrovni - jako kdyby Evropská unie byla jednotným ekonomicko-politickým subjektem - s řadou národních kritérií nutných pro přístup k poskytnutým prostředkům. Základní podmínka je zřejmá: předložit investiční projekt týkající se podpory podnikání, digitalizace, zahájení zelené ekonomiky, zjednodušení byrokracie a zefektivnění právních předpisů, aby podniky mohly urychlit svou činnost a expandovat, aniž by je zdržovala byrokratická spleť, která je charakteristická pro téměř všechny evropské země, a zejména pro Itálii. Itálie získala větší podíl finančních prostředků než ostatní země: Evropská komise se zaměřila především na skutečnost, že byla pandemií silně postižena a že její hospodářské oživení by jako druhé evropské zpracovatelské zemi po Německu přineslo prospěch celé Evropské unii, a to nejen z hlediska vnitroevropského obchodu, ale také z hlediska celosvětové konkurence.

(4) Ve společném komuniké Cgil, Cisl a Uil zdůraznily „silné pouto mezi přístavem, jeho pracujícími a městem“, které „nemůže a nesmí být ohroženo lidmi, kteří nemají s přístavem nic společného“ a kteří „zabraňují tomu, aby přístav a město nadále vytvářely příjmy“ (www.huffingtonpost.it, 17. 10. 2021). Tato slova jsou v naprostém souladu se slovy předsedy terstského přístavního úřadu, který prohlásil, že situace je „již neúnosná“, protože některé lodě původně směřující do Terstu změnily kurz a přistály jinde. Ohledně zásahu policie s vodními děly a slzným plynem viz https://telequattro.medinordest.it/13447/trieste-sgombero-del-porto-la-polizia-interviene-con-idranti-e-laxcrimogeni, 18. 10. 2021.

(5) Viz Contro il green pass obbligatorio per tutti i lavoratori!, (13. října 2021, www.pcint.org).

(6) Text prohlášení CLPT ze dne 16. října 2021 je k dispozici na adrese https://www. triestecafe.it/en/news/ cronaca/CLPT-da-dopmani-torniamo-al-lavoro.html.

(7) Viz https:// www. open.online/ 2021/10/17/trieste-president-porto.d-agostino-porto-aperto/17/10/2021.

(8) Viz poznámka pod čarou 5.

22. října 2021