Back

Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements                


 

Írán. Od demonstrací za chléb až po tvrdé protesty po smrti 22leté dívky, kterou náboženská policie zatkla, zmlátila a zabila, protože nenosila závoj „podle pravidel“

 

 

Mahsa Aminiová, 22letá kurdská dívka, byla 13. září během dovolené v Teheránu se svou rodinou zatčena před zastávkou metra náboženskou policií (Gasht-e Ershad) za „nesprávně nošený závoj“. Byla převezena do vazební věznice na "převýchovnou lekci" a po dvou hodinách byla v kómatu urgentně převezena do nemocnice Karsa (v Teheránu), kde 16. září zemřela. Policie samozřejmě popírá, že by ji mučila, a tvrdí, že dívka zemřela na „náhlý infarkt“, ale „záběry dívky upoutané na lůžko, s nateklýma černýma očima a skvrnami od krve z uší“ nenechávají nikoho na pochybách  o tom jakému surovému bití byla vystavena (1).

To vyvolalo protesty ve všech velkých íránských městech a vedlo k více než 50 mrtvým a tisícům zatčených, které začaly v Kurdistánu: Sakéz (město Mahsovy rodiny), Sanandaj (hlavní město kurdského regionu), Baneh a Marivan. V sobotu 17. září již během pohřbu v Sakézu začaly protesty, při nichž si skupina kurdských žen sundala závoje, a posléze se odehrály v Sanandaji, kde pořádkové síly zasáhly slzným plynem, vodními děly a zbraněmi nabitými gumovými projektily, což si vyžádalo více než třicet zraněných. V neděli 18. září se protesty rozšířily na Teheránskou univerzitu a poté do Šírázu, Mašhadu, Kazvínu, Garmsaru, Raštu, Bukanu, Karadže, Divandarehu a Isfahánu. Na protest bylo v několika městech íránského Kurdistánu a západního Ázerbájdžánu uzavřeno mnoho obchodů.

Írán prochází obdobím velkých hospodářských potíží a vláda, jak už to v takových případech bývá, stupňuje společenskou kontrolu, a tedy i represi, která vzhledem ke režimu vedeném šíitským duchovenstvem zavedenému takzvanou „islámskou revolucí“ v roce 1978 nabývá nejodpornějších náboženských forem.

Již mezi listopadem 2019 a lednem 2020 vypukly ve všech velkých městech demonstrace kvůli zvýšení cen pohonných hmot o 50 % až 200 %, a tím i základních životních potřeb; začaly jako pokojné protesty a rychle se změnily v nepokoje proti vládě, která potom, co po celé zemi zablokovala přístup k internetu, odpověděla střelbou na protestující ze střech budov, z vrtulníků a z bezprostřední blízkosti ze samopalů (2), což podle CNN a NBC si vyžádalo 1 500 obětí. Navzdory krveprolití protesty zdaleka neskončily. Podle dalších zpráv CNN a NBC vedly násilné reakce protestujících ke zničení 731 poboček vládních bank včetně íránské centrální banky, devíti islámských náboženských center a soch nejvyššího vůdce Alího Chameneího, jakož i k útoku na 50 vládních vojenských základen (3).

Již 43 let vládne v Íránu buržoazně-islámský režim; vláda, která po pádu šáha Rezy Pahlavího od samého počátku usilovala o kompromis mezi kapitalistickým způsobem výroby, který v mezinárodním měřítku tlačil na svůj rychlý rozvoj i v Íránu, a společenskou formací zakořeněnou ve feudální a náboženské tradici. Kompromis, který se hroutí jednak kvůli relativní mezinárodní izolaci režimu v Íránu, jednak proto, že rozvoj národního kapitalismu přivodil vytvoření početných proletářských mas a rozvoj komunikací na domácí i mezinárodní úrovni, jež kapitál ze své podstaty nezbytně potřebuje. Ideologický, byrokratický a policejní tlak, jímž se nejprve Chomejního a poté Chameneího režim vždy snažil a stále snaží potlačit objektivní nápory ze strany íránské společnosti o překonání náboženských formalismů, jimiž přetrvává dvojí útlak žen – který existuje dokonce i v plně rozvinutém kapitalismu –, jsou zbraněmi buržoazní moci jak k rozvoji národního kapitalismu, tak k nastolení velmi přísné společenské kontroly, jejímž cílem je především zastrašit proletářské masy, z jejichž třídní vzpoury má každý buržoazní režim strach.

Útlak žen obecně je součástí oné specifické společenské kontroly, kterou má buržoazní režim snahu zaměřit proti ženám – vyzdvižené jako symbol vnitřního zla, zkaženosti těla a ducha – pnutí, které ve skutečnosti vyvolává buržoazní společnost, jejím způsobem výroby založeným na nesmiřitelným protikladu mezi vládnoucí třídou a třídou proletářů, která je podrobena systematickému vykořisťování své pracovní síly ve výlučný prospěch privilegií vládnoucí třídy, a to bez ohledu na to, zda ji reprezentují malí mužíčci v oblecích nebo černé sutany.

Náboženský extremismus, v tomto případě islámský extremismus, nutí ženy zahalovat se od hlavy až k patě a podřizovat se obzvlášť ponižujícímu chování, čímž je degraduje do role otrokyň mezi čtyřmi stěnami. I když ženy mohou vycházet z domu, doprovázet své děti do školy nebo navštěvovat školu, jsou stále považovány za soukromý majetek svých otců, manželů, bratrů, zkrátka mužů v rodině, a prostřednictvím logického přenesení „rodičovské autority“ za soukromý majetek náboženského státu, který nejen vydává zákony, ale také potlačuje jakékoli chování považované za „neslušné“, „provokativní“, „nesprávné“.

Na demonstracích z minulého týdne jsme byli svědky mobilizace mnoha žen, které odvážně čelily policii, střetům a kulkám; tato odvaha by však měla získat solidaritu právě u proletářských mas, mužů i žen, protože pouze jejich společenská síla se může postavit tvrdým represím vlády a zastavit je. Současný střet se jeví jako střet ústřední moci se ženami, které nerespektují stávající zákony a pravidla; není pochyb o tom, že velká část íránských mužů smýšlí podobně jako islámské duchovenstvo a věří, že čest a důstojnost rodiny musí být chráněna podle tradice a stávajících náboženských pravidel. Ale respektovat a podřizovat se této tradici a těmto pravidlům znamená jednoduše sehrávat roli tichých otroků odsouzených žít a zemřít jako otroci; znamená to trpět a nereagovat na každé příkoří, každé útisky, každou svévoli ze strany zavedené moci. V podstatě to pro dělnickou třídu, pro třídu výrobců bohatství země, z jehož bohatství si užívá pouhé drobky, které se buržoazní moc rozhodla rozdat, znamená tvrdě pracovat a umírat jen proto, aby ona menšina buržoazie, která je pánem všeho, dokonce i života každého člověka, mohla žít ve výsadách, bohatství a přepychu.

Mahsa Amini zaplatila za všechny ostatní ženy, které chtějí ze sebe setřást restrikce, jejichž jediným účelem je udržovat starobylý společenský útlak, který je velmi výhodný i pro moderní kapitalistickou společnost. Jak se stalo a stále děje ve všech zemích světa, dokonce i v těch nejdemokratičtějších a nejliberálnějších, policejní síly, podněcované k potlačování těch projevů chování, které se podle jejich „nezpochybnitelného“ úsudku jeví jako podezřelé nebo nerespektující zákony – USA, kde jsou lidé jako George Floyd bezmocně dušeni na zemi policisty ve službě, masakr během zasedání G8 ve škole Diaz a v janovských kasárnách Bolzaneto v roce 2001, lidé jako italský doktorand Guilo Regeni, kteří jsou mučeni a zabíjeni jako psi v Egyptě, protože narušovali zavedený pořádek, atd. jsou toho důkazem –, mají za úkol především bránit buržoazní moc, a tím i zavedený řád, a protože nemohou být přítomni v každém koutě země, mají v každém případě za úkol čas od času někoho „exemplárně“ zasáhnout, aby masy věděly, co se stane, pokud se nebudou držet kurzu.

Buržoazní moc může změnit svůj způsob řízení společnosti, pokud dojde – jako tomu bylo v případě proslulého „arabského jara“ – k tak mohutné mobilizaci mas, že to ohrozí její pozici; ale neprovede svou proměnu, aniž by okusila všechny formy represe, i ty nejkrvavější, které má k dispozici; v každém případě bude mít vždy tendenci svrhnout z pomyslného trůnu onu figuru, která již nemá charisma minulých let, aby ji nahradila jinými představiteli, třeba demokraticky zvolenými, a provedla tak určitou výměnu stráží, a udržela si tak politickou, ekonomickou a společenskou moc. Důkazem toho je nejprve Mubarakův a později Al Sísího Egypt.

Čeká nás období, v němž budou stále více narůstat ekonomické potíže, zejména pro velké masy proletářů, a to znamená, že bude narůstat společenské napětí, protože mzdy nebudou stačit na obstarání obědu a večeře, protože nezaměstnanost uvrhne do bídy stále více proletářů, protože nevyhnutelně poroste společenská represe a pak už nebude záminkou „nevhodně“ nošený závoj, ale stávka, boj, který uvede hospodářství země do potíží; pak budou muži a ženy z řad proletariátu obviněni ze sabotáže „vlasti“, z toho, že jsou silou v žoldu nepřátelských cizích zemí… Boj pak získá podobu střetu mezi třídami a buržoazie konečně ukáže svůj skutečný zájem a svou pravou tvář: udržet se u moci jakýmikoliv prostředky, dusíce a potlačujíce naprostou většinu obyvatelstva.

Právě v této perspektivě musí íránští proletáři, kteří dnes jistě vyjadřují největší hněv nad tak hrůzným zavražděním Mahsy Aminiho, připravit svůj boj na obranu svých výlučných třídních zájmů, mimo všechny demokratické iluze a oportunistické kompromisy. Ve výhledu to bude dlouhá a obtížná cesta, ale jediná možná směřující ke znovuobnovení třídního boje!

 


 

(1) Viz. www. tempi.it/ iran-in- piazza- generazione- regime/;  www. repubblica.it/ esteri/ 2022/ 09/ 16 /news/ iran_ ragazza_ morta_ velo_ fermata_ polizia-365995416/; www. ilfattoquotidiano.it/ 2022/ 09/ 23/i ran- dalle- proteste- per- pane-e- liberta- alla- rabbia- dilagante- per- mahsa- amini- lostilita- contro- il- regime- degli- oppressi/ 6814271/ ; www. agenzianova.com/ news/ iran- proteste- studentesche- per- la- morte- di-mahsa- am; www. agenzianova.com /news /iran- proteste- studentesche- per-la- morte- di- mahsa- amini- uccisa- perche- indossava-male-il-velo

(2) Srov. Amnesty International uvedla, že při protestech v Íránu bylo zabito nejméně 208 lidí, zveřejněno na aljazeera.com; Iran protests deaths, v The New York Times, 1. prosince 2019; U.S. says Iran may have killed up to 1,000 protesters, na NBC News.

(3) Viz 2019–2020 Iranian protests, wikipedia.

 

 

Mezinárodní komunistická strana  (il comunista, le prolétaire, el proletario, Proletarian)

25. září 2022

www.pcint.org

 

Top

Back to Statements

Back to Archives

Back to texts in czech