Prises de position - Prese di posizione - Toma de posición - Statements

Superdemokratický italský buržoazní stát s „nejdokonalejší ústavou na světě“ nemá žádný problém nechat ve vězení shnít ty, kteří se vzepřou jeho zavedenému řádu. Jedním z příkladů je případ anarchistů Alfredo Cospito a Anna Beniamino

Alfredo Cospito a Anna Beniamino, dva anarchisté obvinění z toho, že v roce 2005 nastražili dvě výbušná zařízení nevelké intenzity poblíž bývalé kadetní školy karabiniérů ve Fossanu (provincie Cuneo), jsou již deset let ve vězení. Jejich akce byla zcela demonstrativní; byla provedena uprostřed noci a neměla za cíl nikoho zranit nebo dokonce zabít, ani způsobit zvláštní škodu na budově. V soudním procesu, který se konal v Turíně, byl Alfredo odsouzen na doživotí a uvězněn ve věznici Bancali (Sassari) a Anna na 27 let a jeden měsíc do věznice Rebibbia.

Od 5. května 2022 byl Alfredo převezen do věznice s tvrdým režimem (dle článku označovaného jako „41-bis“, který se obvykle uplatňuje na členy mafie, kteří se dopustili hromadného vraždění), proti čemuž byla podána stížnost. Ale v červenci 2022 „došlo k přeformulování trestného činu na ‚hromadné vraždění namířené proti státu‘ (předtím se jednalo o ‚teroristické záměry‘), což je nejzávažnější trestný čin v našem právním systému, který stanoví možnost doživotního trestu odnětí svobody i za neexistence obětí“, tedy na trestný čin, který zároveň stanovuje doživotní trest odnětí svobody s nemožností přezkumu, tj. na „nikdy neskončí trest“! (1). Proti této faktické justiční zběsilosti drží Alfredo Cospito již více než dva měsíce hladovku; a od 7. listopadu drží na znamení solidarity hladovku také Anna Beniamino (9. prosince její advokátka Caterina Calia po setkání s ní prohlásila, že „je nyní kost a kůže“) a i tak na znamení dalšího protestu odmítla hospitalizaci (2).

Alfredo Cospito je prvním anarchistou, který byl odsouzen na základě článku 41-bis, aniž by kohokoli zabil. I v tomto případě je evidentní msta státu vůči těm, kteří se opováží násilím demonstrovat proti útlaku a násilí, přímému i nepřímému, ze strany jeho pořádkových sil (stačí si vzpomenout na velmi dlouhou řadu zabitých, zmlácených, týraných a mučených demonstrantů, od Portella delle Ginestre 1. května 1947 přes červen–červenec 1960, G8 v Janově v roce 2001 až po Stefana Cucchiho v roce 2009).

Na znamení solidarity s Alfredem a Annou proběhlo několik anarchistických demonstrací: 5. prosince v Turíně, v den, kdy se konalo odvolací jednání, na němž generální prokuratura znovu požadovala doživotní vězení a uložení dvanáctiměsíční samovazby; 19. prosince v Cagliari, kdy dozorčí soud v Cagliari potvrdil tvrdý vězeňský režim pro Alfreda Cospita; a znovu 29. prosince v Miláně, kde se konala nepovolená demonstrace, jíž se však zúčastnilo 400 lidí, kteří patřili nejen k anarchistům, ale také k různým odborovým a společenským skupinám.

Ale může buržoazní stát – který za sto šedesát let svého života nikdy nedokázal zvítězit nad korupcí, deviacemi a násilím ve svých aparátech, nad zneužíváním pravomocí, nad organizovaným zločinem a který vždy najde způsob, jak ze zločinců udělat vážené osoby jedná-li se o miliardáře nebo mocné politiky – systematicky aplikovat ony slavné principy „rovnosti“, kterými se ohání zleva i zprava, ony slavné principy, které jsou základem občanských a lidských práv a které hlásají, že před jeho zákony jsou si „všichni rovni“? Samozřejmě, že ne! Konkrétně se ukazuje, že od státu a jeho institucí nelze očekávat nic jiného než obranu zájmů buržoazní vládnoucí třídy; a tato obrana předpokládá, že ochrana všeobecných zájmů vládnoucí třídy si čas od času vynutí, aby byli vyšetřováni, souzeni a odsouzeni i členové institucí, jsou-li přistiženi při činu, ale především aby byli systematicky trestáni a zavíráni do vězeňských cel příslušníci proletářské třídy, kteří se jen o vlásek odchýlí od posvátných zákonů státu.

V době, jako je ta současná, kdy vládnoucí buržoazní třída přitvrzuje svou společenskou kontrolu natolik, že je schopna vyrovnat se s mezinárodní konkurencí a krizí nadvýroby, do níž se cyklicky bohaté kapitalistické země znovu propadají, aniž by musela rovněž čelit silnému společenskému napětí, které zhoršující se životní podmínky velké části obyvatelstva nevyhnutelně vyvolávají; v době, kdy vládnoucí buržoazní třída musí z důvodu obrany svých zisků stále tvrději útočit na životní podmínky velkých skupin proletariátu, je jen přirozené, že přijímá obzvláště tvrdá opatření proti těm, kteří se nejen nepodřizují zavedenému řádu, ale kteří se bouří a mohli by být příkladem pro mnohé další. V době, jako je ta stávající, kdy byla epidemie pandemie Sars-CoV2 využita jako záminka k dalšímu oklešťování obyvatelstva a zejména proletariátu – prostřednictvím lockdownů, povinných masek, „green passů“ a očkování, a to až do té míry, že všichni pracovníci, kteří se odmítli nechat očkovat, byli vyloučeni z práce a zbaveni mzdy - přičemž zároveň byli nuceni se podřídit požadavkům výroby, a to i v případě, že pracovní prostředí nebylo zdravotně nezávadné; tedy v době, kdy se buržoazie obává, že zhoršující se životní podmínky širokých mas vyvolají nenadálé společenské exploze, se vláda, která nastoupila do úřadu před více než dvěma měsíci – v naprosté kontinuitě s předchozími vládami – ujala úkolu zasáhnout do všech těch společenských projevů, které se doposud mohly zdát nedostatečně pod kontrolou. Úder byl zasazen mase nezaměstnaných, kterým předchozí vlády přidělily „občanský příjem“ (garantovaný minimální příjem), mase migrantů, kterým se na útěku před válkou, represemi a extrémní chudobou podařilo dostat na italské území - pokud nezemřeli na moři, při přechodu pouště nebo hladem a zimou v horách na hranicích s jinými státy – a společensko-politickým skupinám, jako jsou anarchisté, kteří již dlouho znepříjemňují policii život ve Val di Susa a v některých městech. Současně ekonomický tlak dopadá i na kategorie zaměstnanců, které jsou považovány za nejvíce vystavené možnému sociálnímu pnutí, jako jsou zaměstnanci ve zdravotnictví a veřejném školství, a očekává se, že dopadne i na sektor veřejné dopravy, přičemž zaměstnanci v těchto odvětvích, kteří jsou běžně v kontaktu se všemi společenskými vrstvami obyvatelstva, budou sloužit coby vykonavatelé předpisů vynucených vládními opatřeními. Není náhodou, že mnohé noviny hovoří o manévrech vlády, při nichž potečou slzy a krev…

Jaký význam má tedy vyměřit anarchistovi, jako je Alfredo Cospito, který se opovážil přihlásit se k demonstrativní akci, za niž je mu kladena odpovědnost, a vyzdvihl tento postoj jako „věc cti“ (3 ), nejvyšší a nejpřísnější trest, jaký stávající trestní systém stanoví, například doživotí, přestože obě výbušná zařízení nezpůsobila ani smrt, ani zranění, ani vážné škody? Znamená to, že nejenže hrozí, že činy tohoto druhu budou považovány za „hromadné vraždění namířené proti bezpečnosti státu“, ale že výhledově mohou být i mnohé další demonstrativní činy boje proti státní represi považovány za trestné činy namířené proti bezpečnosti státu.

Revoluční komunisté jsou na hony vzdáleni anarchistickému pojetí státu a společnosti a jejich pojetí třídního a revolučního boje je zcela odlišné od individualistických a iluzorních představ, které jsou základem anarchistické ideologie použití násilí. Dějiny dostatečně prokázaly, že boj za osvobození proletariátu se neuskutečňuje prostřednictvím spikleneckých skupin, které se ujímají úkolu „probouzet uvědomění“ k nejvyšším politickým cílům, ale cestou dlouhého procesu přípravy proletářských mas na vzdorovitý boj proti kapitálu, obrany vlastních podmínek odboje na ekonomickém a bezprostředním terénu a stejně dlouhou a trpělivou prací třídní a revoluční přípravy ze strany revoluční komunistické strany v řadách proletářů, jak to například činila bolševická strana za Lenina tehdy v Rusku, zemi ekonomicky a společensky mnohem zaostalejší než západní kapitalistické země.

Navzdory tomu je třeba projevit uznání anarchistům, jako jsou Alfredo a Anna, kterým vyjadřujeme naši solidaritu, že měli odvahu a dokonce i čest neskrývat své činy a přihlásit se k nim tváří v tvář buržoaznímu nepříteli, ačkoli dobře věděli, že riskují pomalé a systematické mučení, které představuje izolace a desítky let vězení. A je třeba naproti tomu zdůraznit mstivý a podlý postup státu, který – ve službách třídy, jež se zrodila a stojí na útlaku většiny svých tolik milovaných „občanů“ doma i v ekonomicky slabších zemích, ve službách třídy, která má ve své DNA pohrdání životy námezdně pracujících a masakry válek – neváhá použít jakýchkoli represivních prostředků s jediným cílem udržet kapitalistickou moc nad společností. Buržoazii nikdy skutečně nedojímají mrtví a zranění při útocích; prokázala to již tisíckrát, jako když například v roce 1921 byla nucena čelit obětem anarchistického bombového útoku v milánském Kursaal Diana nebo v roce 1980 při masakru v Bologni spáchaném fašisty: obvyklé teatrální projevy proti „terorismu“ jsou vždy doprovázeny propagandou na obranu občanského soužití a sociálního smíru, za níž se skrývá skutečný buržoazní zájem, platný včera i dnes a zítra, a to honba za ziskem, kvůli němuž „buržoazie, místo aby se vytratila z dějin, žádá si všeobecnou zkázu lidské společnosti“ (4).

Proletariát, který dnes stále podléhá iluzím demokracie, mírumilovného soužití tříd a národní jednoty, má z hlediska dějin úkol, který dosud žádná jiná společenská třída neměla: skoncovat s třídním rozdělením společnosti, revolučně rozvrátit buržoazní společnost odshora dolů zničením její politické moci a jejího hospodářství založeného výhradně na obchodě a vykořisťování člověka člověkem; transformovat tedy výrobu pro trh na výrobu pro životní potřeby člověka. K této beztřídní společnosti, kterou již více než dvě stě let nazýváme komunismem a kterou rádi nazýváme společenstvím lidského druhu, dospějeme pouze prostřednictvím proletářské a komunistické revoluce, a to na mezinárodní úrovni a pod vedením revoluční komunistické strany. Historicky prvními příklady této revoluce byly Pařížská komuna v roce 1871 a ruská revoluce v roce 1917; v té době se evropský a americký proletariát neukázal být připraven na mezinárodní revoluci, neboť přestože komunistická strana existovala, nebyla ještě natolik pevná a silná v mezinárodním měřítku, aby mohla zajistit vítězství revoluci ve světovém měřítku.

Dějiny se neřídí vůlí ani spikleneckých skupin, ani revolučních stran. Objektivní faktory (hospodářský a politický vývoj společnosti a rozvoj nezávislého proletářského hnutí) a subjektivní faktory (rozvoj třídní strany) musí být v určitém okamžiku oba přítomny a jednat. Stejně jako buržoazní třída od prvních historických příkladů kapitalismu v Itálii 15. století a poté v Anglii 17. století musela dospět až do konce 18. století ve Francii, aby si vynutila svůj historický revoluční „skok“ od feudalismu ke kapitalismu, tak i proletářská třída se bude muset zreorganizovat - navzdory porážkám, které za 175 let své existence jako společenská a politická třída nashromáždila, ze kterých však vyvodila všechna potřebná historická poučení – nezávisle na buržoazním aparátu tím, že se uzná za třídu, která má svůj výlučný úkol v dějinách, který nesdílí a ani nemůže sdílet s žádnou jinou třídou. Tento historický úkol ve skutečnosti reprezentuje třídní strana, revoluční komunistická strana, a to již od Marxova a Engelsova „Komunistického manifestu“ z roku 1848. Proto je to komunistická strana, která „čeká“ na třídní dospění proletariátu a která má za úkol v tomto mezidobí připravovat předvoje, a ne obráceně; ostatně dějiny prokázaly, že přejde-li proletariát na revoluční kolbiště, zatímco třídní strana není připravena jej vést k revolučnímu dobytí politické moci – jako se to stalo v letech 1919–1920 v hospodářsky rozvinutém Německu –, v tom případě proletářská revoluce nezvítězí v mezinárodním měřítku.

Cesta, kterou se proletáři, vědomi si historických úkolů své třídy, musí ubírat, není cesta individuálního a blíže nedefinovaného násilí ve falešném přesvědčení, že „stačí jít příkladem“, aby se mohlo probudit „uvědomění“. Cestou vpřed je boj za znovudobytí třídního terénu, v němž požadavky pracujících nejsou závislé na „možnosti či nemožnosti“ kapitalistů nebo státu je uspokojit a které nejsou společné se šéfy, firmami nebo státem, protože zájmem kapitálu je co nejvíce a co nejdéle vykořisťovat námezdní pracovní sílu: v tom spočívá tolik vládami a kapitalisty milovaný „ekonomický růst“ a tolik milovaná produktivita práce.

Stejně jako v minulosti to budou objektivní síly rozporů kapitalismu, které dotlačí proletářské masy ke střetu s organizovanými silami buržoazního státu a silami oportunismu a mezitřídního kolaborantství, které jej podporují, a ke snaze bránit se i na základních úrovních třídní organizace na půdě bezprostředního boje. Tento boj bude nesmírně tvrdý, protože buržoazní třída nenechá kámen na kameni, aby si udržela moc, a žádná individualistická, avanturistická zkratka či ta představovaná ideologií ozbrojeného boje nebude schopna urychlit tento historický proces zrání třídního boje. Rozporuplné materiální faktory, které kapitalismus neustále rozvíjí, jsou podstatou třídních nesmiřitelných protikladů, a tedy i boje mezi třídami: buržoazní vládnoucí třída to na základě historických zkušeností dobře ví a nikdy nepřestává pracovat na tom, aby k dějinnému střetnutí s proletářskou revolucí došlo pokud možno co nejpozději. Jak jsme však řekli, dějiny rozvoje výrobních sil a třídního boje si nedají diktovat chod ani subverzivními skupinkami, ani buržoazní vládnoucí třídou. Stejně jako v letech 1871 a 1917 proletářská revoluce nevyhnutelně překvapí buržoazní vládnoucí třídu svou nezadržitelnou silou. Co nesmí chybět, je vedení revoluční komunistickou stranou, stranou, která se nemůže zrodit až v samotné revoluci, ale bude muset být přítomna a činná již dlouho před ní. Právě za tuto stranu bojujeme a dlouhodobě se jí bráníme.

V roce 1848, tváří v tvář revolučním pokusům proletariátu v Berlíně, Vídni, Paříži, Miláně, Praze a kontrarevoluční reakci absolutismu a buržoazie, které se spojily proti proletariátu, Marx napsal: „Nikdy jsme se tím netajili. Nestojíme na půdě práva, stojíme na půdě revoluce. I vláda se nyní vzdala pokrytectví právní půdy. Postavila se na revoluční půdu, neboť i kontrarevoluční půda je revoluční.“ (5).

A tak opět nastane - jako v letech 1919-1920 tváří v tvář fašismu – okamžik, kdy buržoazní vláda tváří v tvář proletariátu jednajícímu na půdě třídního a revolučního boje opustí pokrytectví terénu zákonných prostředků a bude otevřeně jednat na terénu kontrarevolučního násilí; kontrarevoluční terén je dialekticky také revolučním terénem. Dnes se stále nacházíme uprostřed dlouhého období těžkého úpadku proletářského třídního hnutí, ale faktory krize kapitalismu objektivně pracují na způsobech východiska ze všeobecné krize kapitalismu prostřednictvím budoucího rozpoutání války, tedy i na objektivním nástupu třídního boje, avšak v prostředí preventivní kontrarevoluce. To je prostředí, na němž musí vzniknout a posílit třídní strana, a nezáleží na tom, zda ji reprezentuje hrstka militantů, neboť zásadní a nezbytná je teoreticko-programová kontinuita s marxismem, jež umožní – až se třídní proletářské hnutí znovu vzchopí a zreorganizuje se na terénu své třídní nezávislosti – těsný kontakt mezi třídní stranou a proletářskými masami, které v ní najdou své vedení, jak jej nalezly v Leninově bolševické straně nejen v Rusku, ale na celém světě.

(1) Viz https:// www.rainews.it/ articoli/ 2022/ 12/ alfredo-cospito- ricorso-in- cassazione-e ntro-41-bis- dda1bed1- 5f87-4285- b704- 3a01b2cac90.html - a https://www.milanotoday.it/cronaca/manifestazione-anarchica-alfredo.html ze dne 29. prosince 2022.

(2) Viz https:// torino.correire.it/ notizie/ cronaca/22_dicembre_09/ processo-agli- anarchici- anna-beniamino- rifiuta-il- ricovero- e-in- sciopero- della-fame-da-un-mese-2e3a4d37-88ac-457b-a35f-793931fc3xlk.shtml.

(3) Viz https://www. radiondadurto.org/ 2022/ 12/ 05/ torino- giornata-di-lotta-c ontro-il- carcere-e- solidarietà- ad-alfredo- cospito-e- anna-beniamino.

(4) Viz „Per i funerali delle vittime del ‚Diana‘“, v „Il Comunista“, 30. března 1921, v „Manifesti ed altri documenti politici, 21 gennaio–31 dicembre 1921“, Partito Comunista d’Italia, Reprint Feltrinelli .

(5) Viz Marx K., Buržoazie a kontrarevoluce („Neue Rheinische Zeitung“, č. 165 z 10. prosince 1848), Marx & Engels, Spisy, Sv. 6, SNLP, 1959.

Mezinárodní komunistická strana

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program