Dnešní teroristické činy Hamásu, stejně jako včerejší činy Fatahu nebo jiných palestinských guerillových organizací, nepřinesou konec izraelského útlaku Palestinců v Gaze a na Západním břehu Jordánu.

Budoucnost palestinského proletariátu, stejně jako proletářů na celém Blízkém východě, v Evropě a ve světě, je v nezávislém třídním boji a proletářské třídní solidaritě všech zemí!

Palestinská buržoazie, dnes rozdělená na dvě hlavní frakce – Hamás a Palestinskou národní správu (PNS) – se pohybuje po třech hlavních liniích: 1) udržovat co nejužší vztahy s různými a protichůdnými regionálními a mezinárodními mocnostmi, které mají zájem na jejich podpoře; 2) bránit se ekonomickému, politickému, společenskému a vojenskému útlaku především ze strany Izraele, ale i ostatních arabských států v regionu; a 3) udržovat v područí palestinský proletariát, nad nímž obě hlavní frakce uplatňují svou omezenou moc jak proto, aby dosáhly patřičné úrovně vykořisťování, jež jim zaručuje výsady, které z této moci plynou, tak proto, aby jej využívaly jako trumf při vyjednávání s regionálními a mezinárodními mocnostmi, s nimiž udržují své vztahy.

Palestinský proletariát, po desetiletí využívaný jako úderná síla ve prospěch různých frakcí, na něž byla palestinská buržoazie rozdělena, a různých buržoazií ostatních arabských států, byl vždy předurčen k tomu být současně vysoce vykořisťovanou pracovní silou ze strany každé buržoazie, pod jejíž nadvládou měl tu smůlu se nacházet nebo hledat zastání, i potravou pro děla jak ve střetech, jejichž prostřednictvím se snažil bránit před každým útokem – ať už v Palestině nebo v „uprchlických táborech“ v Egyptě, Jordánsku, Libanonu, Sýrii –, tak i v konfliktech Izraele se zeměmi, v nichž našel útočiště.

Palestina: proletariát a lid odsouzený k masakru. Izrael: stát zrozený z útlaku palestinského lidu a židovský proletariát coby zajatec bezprostředních výhod tohoto útlaku a jeho spoluviník.

Útlak, který by neměl takovou sílu a netrval by tak dlouho, kdyby jej nepodporovaly, nesponzorovaly a nepřiživovaly západní imperialistické mocnosti, které z Izraele vytvořily jakousi obrannou baštu na Blízkém východě podle svých představ a způsobů a jako hegemon využívají jeho úzkých vztahů s americkými a evropskými židovskými komunitami k tomu, aby i nadále prosazovaly imperialistické zájmy navzdory specifickým a „národním“ zájmům izraelské buržoazie.

Útlak, který západní demokratické mocnosti musí vydávat za „nutnost přežití“ židovského národa, při jehož vyhlazování nacisty-fašisty v minulosti byly spoluviníky a kterému dnes coby státu Izrael – tohoto četníka západních imperialistických zájmů – splácí historický dluh ve prospěch taktéž i „národní“ buržoazie, které umožňují za velmi nízké náklady vykořisťovat palestinské proletářské masy a potlačovat násilnými metodami, považovanými za nejúčinnější, jakýkoli pokus o boj, byť i jen na poli ekonomické a bezprostřední obrany.

Útlak, jehož dopad a trvání je dáno také všeobecnou pasivitou evropských a amerických proletářů, kteří již po desetiletí rezignují na boj třídního charakteru a jsou, jako již po celé generace, prodchnuti iluzemi o demokracii a spolupráci mezi třídami.

Jakkoli se třídní boj proletariátu v západních zemích jeví jako něco vzdáleného, je to jediný způsob, jak může proletářská třída imperialistických zemí Západu i Východu, jež podporují izraelskou i palestinskou buržoazii, dojít ke svému zadostiučinění a to tím, že se konečně pustí do neúprosného boje proti skutečným třídním nepřátelům: imperialistům, největším silám útlaku každého národa, každé národnosti.

Palestinský proletariát se nikdy sám nebude schopen zbavit své vlastní buržoazie, natož pak izraelské buržoazie. V této situaci se ocitl od roku 1948, kdy se stát Izrael vnutil násilím a nadále násilně okupoval území Palestinců, již několikrát. Boje, které různé ozbrojené palestinské buržoazní formace vedly od 60. let 20. století, se již tehdy rodily pod vlivem nacionalismu zaprodaného cizím mocnostem; nacionalismu, který dostával podporu a instrukce od oněch mocností a který neměl nic společného s charakterem a úsilím o „národně-revoluční“ nezávislost, jimiž se vyznačovaly boje proti národnostnímu útlaku v Alžírsku, Kongu a později v Angole a Mosambiku a které po dlouhou dobu určovaly povahu spontánního povstání palestinského proletariátu. V plánech vítězných imperialistů druhé světové války, zejména Velké Británie, Sovětského svazu a později USA, nabyla celá oblast Blízkého východu – oplývající ropou a strategickými komunikačními trasami, jako je Suezský průplav, Rudé moře a Perský záliv – nevyhnutelně zásadního významu pro světový kapitalismus. Arabské obyvatelstvo žijící v této rozsáhlé oblasti, pokud by mělo sílu vzbouřit se proti Britům a Francouzům, jako se vzbouřilo proti Osmanské říši během první světové války, by mohlo způsobit vážné potíže zájmům britského a francouzského imperialismu a výhledově i ruskému a americkému imperialismu, které samozřejmě neměly v úmyslu zůstat v této oblasti stranou.

„Právě imperialismus,“ psali jsme v roce 1958, „objevením a využitím ropných polí v Arábii a zapojením arabských států zrozených z rozpadu Osmanské říše do velké sítě obchodního styku, zejména s ropou, vytvořil „sud střelného prachu“, který dnes [1958, pozn. red.] tu a tam exploduje. Imperialismus tím, že Arabům nasliboval nezávislost, aby je měl za spojence proti Turkům nebo Němcům, a Židům vlast v Palestině, aby si zajistil podporu velkokapitálu a chudých, ale rozmáhajících se židovských minorit v západních zemích, vytvořil předpoklady pro napětí, které zmítá Blízkým východem, a je o to vážnější, že mezitím arabské státy ekonomicky zesílily a Izrael se stal velkým centrem vysoce výkonného průmyslu a zemědělství“ (1).

Nuže, toto napětí, kterým byl Blízký východ dlouho zmítán, nikdy nepolevilo, ba naopak, stalo se ještě výraznějším. Toho, čeho se imperialisté v té době obávali, byla možnost boje arabských národů a dosažení panarabského sjednocení a nadnárodního státu, což existovalo v představách Sýrie a Egypta; ale k tomuto sjednocení nedošlo v důsledku mnoha historických a specifických faktorů, včetně tradiční rivality mezi kmeny a šejky, která postupem času zesílila a nezmenšila se právě v důsledku nalezení ropy, angažmá mezi sebou soupeřících imperialistických mocností, jejich znalostí pouští a v důsledku vykořisťování vykořeněných a proletarizovaných mas nejen z rozlehlého oblasti Blízkého východu, ale i ze střední Asie a Dálného východu.

Boj za sebeurčení palestinského lidu mohl být součástí velkého cyklu protikoloniálních bojů, který započal po skončení druhé světové imperialistické války, zejména v druhé polovině šedesátých let 20. století; ale gigantický třídní potenciál, který představoval palestinský proletariát a proletarizované masy, se sice projevil jejich nezdolným a ozbrojeným bojem v Palestině, Libanonu, Sýrii a Jordánsku, ale nevyjádřil nezávislý, třídní politický program, který by mohl vést národní hnutí. Tento revoluční, třídní politický program neexistoval a nepůsobil v podobě proletářské a komunistické internacionály, která byla tehdy již čtyřicet let zničena a zapomenuta. Na druhé straně „levicové“ politické síly, které tvořily „palestinský odboj“ a které se prohlašovaly za „marxistické“, byly nadto ještě natolik prolezlé oportunismem stalinské provenience, že nemohly než vyjadřovat deviantní politické programy a směrnice, které palestinské „osvobozenecké hnutí“ stále více zaplétaly do reakčních her arabských oligarchií a imperialistických zemí. Nejenže se rychle rozplynula velká touha po sjednocení arabských zemí od Atlantického oceánu po Rudé moře, ale také iluze o osvobození Palestinců od útlaku ze strany Izraele, Západu a arabských států prostřednictvím „odbojového“ boje režírovaného zájmy zkorumpované palestinské buržoazie zaprodané tomu, kdo nabídne nejvíce, tu podporované blokem imperialistů, tu zase jejich rivaly, zákonitě došlo k té nejtragičtější porážce.

Tentýž oportunismus stalinistické provenience silně ovlivňoval i západní proletáře, a zejména ty evropské, kteří jediní mohli být spolehlivými spojenci v boji proti témuž nepříteli, tj. buržoazním vládnoucím třídám, ať už izraelským, arabským, francouzským, britským, americkým nebo ruským. Pasivita, kterou evropští proletáři projevovali vůči boji palestinského proletariátu, se neprojevovala pouze tím, že jej ponechávali svému osudu a současně si zachovávali úzké vztahy s každou svou národní buržoazií ve snaze ochraňovat ty poměry, které, ve srovnání s těmi, v nichž přežívali palestinští proletáři, mohly být považovány za ekonomické a politické vymoženosti, jež si v průběhu let vydobyli; projevovala se také tím, že prostřednictvím mnoha rádoby „komunistických“ politických sil podněcovala iluzi, že řešením „palestinské otázky“ je ustanovit prostřednictvím OSN a různých dohod mezi imperialistickými gangstery existenci dvou států na stejném území.

„Palestinský odpor“, na který se stále odvolávají samozvaní komunističtí revolucionáři, v současnosti představovaný především Hamásem v Gaze a PNS na Západním břehu Jordánu, dnes více než včera slouží ke klamání a paralyzování proletářských a proletarizovaných palestinských mas nejen v Palestině, ale také v Jordánsku, Libanonu, Sýrii, kde našly útočiště v proslulých „uprchlických táborech“, a všude jinde na světě, kde jsou v exilu, aby se jejich reakce na neustálé masakry, jimž jsou vystaveni, nakonec neobrátila k třídnímu boji, jedinému boji, který by je postavil nejen do nezávislé a autonomní pozice vůči všem ostatním buržoazním a kolaborantským silám, ale který by jim rovněž otevřel možnost rozvinout třídní solidaritu s proletáři ostatních arabských států, s izraelským proletariátem a s proletariátem imperialistických zemí, především těch evropských.

Cesta třídního boje je dlouhá a vzdálená, to je jisté, ale je to jediná perspektiva, v níž materiální skutečnosti, které jsou základem nesmiřitelného protikladu mezi proletářskými masami a buržoazií ve všech zemích, historicky nutně ústí v řešení každého útlaku, každého vykořisťování a každé války prostřednictvím revolučního třídního boje.

Demonstrace v různých západních hlavních městech, které lze pozorovat od chvíle, kdy izraelská vojska vtrhla do pásma Gazy, srovnala se zemí města na severu, samotné město Gaza a stejným způsobem postupovala i na jihu pásma, do kterého sám Izrael donutil více než 1,5 milionu Palestinců se ze severu přesídlit, opěvují „palestinský odpor“, mávajíce palestinskou vlajkou a volajíce po humanitární pomoci a ukončení války, nepředstavují než již x-tý projev pokrytecké solidarity s národem, jehož nesčetný masakr byl umožněn, organizován a prováděn jedinou demokratickou zemí na Blízkém východě, zaštiťovanou, podporovanou a vydržovanou velkými západními demokraciemi, a tou americkou zejména!

Mezi Izraelem a Gazou, či spíše mezi Izraelem a Palestinci, to není první válka, která vypukla. Gaza kráčí ve stopách táboru Tall-el-Zaatar, kdy byl tamní palestinský uprchlický tábor tohoto jména nacházející se na předměstí libanonského Bejrútu a jeho obyvatelé v roce 1976 zmasakrováni s nebývalou krutostí. Gaza ovšem řídí a kontroluje Hamás a stala se těžištěm vlivu Íránu v této enklávě uvnitř hranic Izraele, což je neúnosné pro jakoukoli vládu v Tel Avivu, ať už je to Netanjahu, či nikoli. Proto kromě toho, že Netanjahua a jeho vládu překvapil smrtící útok ze 7. října, při němž milice Hamásu a jeho džihádističtí spojenci během jediného dne zmasakrovali více než 1 200 obyvatel kibuců, většinou izraelských proletářů a jen velmi málo vojáků, a zajali více než 200 rukojmích, a odhlédneme-li od obvinění z korupce, kterým se Netanjahu chce vyhnout, faktem zůstává, že izraelská reakce – kterou váleční štvá

i ve Washingtonu označili za „nepřiměřenou“ – slepým bombardováním hustě obydlených palestinských měst a zabitím více než 25 000 civilistů, většinou žen, dětí a starců, odpovídá železné logice války, v níž „nepřítelem“ není jen ozbrojený bojovník, ale celý národ, k němuž tento bojovník přísluší. Je to železná logika fašistických a nacistických masakrů, masakrů zelených baretů ve Vietnamu a Kambodži, nemluvě o atomových bombách svržených na Hirošimu a Nagasaki, která ukazuje, že válka, kterou buržoazie vede proti obyvatelstvu, jež považuje za nepřítele, je válkou totální.

V takovýchto válkách je vlastně hlavním cílem proletariát, neboť každá buržoazní třída si je vědoma toho, že pokud existuje společenská síla, která je schopna se jí rozhodně postavit a má vážnou šanci ji porazit, je to třída proletariátu, zejména pokud je vedena třídní stranou, jako tomu bylo v Rusku v roce 1917. A nestojí-li v čele proletariátu třídní strana, ale strany prosazující spolupráci mezi třídami, a tak je tomu i v palestinském případě, dosáhla buržoazní vládnoucí třída do značné míry svého cíle – přesměrovat třídní energii proletariátu na pro ni výhodnější terén, aniž by ji musela systematicky potlačovat. V případě Palestinců je to však nezdolná touha po vzpouře proti útlaku a represím ze strany Izraele, která naopak žene sionistický stát ke stále brutálnějším a násilnějším represím, represím, které žádný teroristický útok nemůže zastavit, neb takový je apetit po půdě a absolutní moci, který izraelská buržoazie projevuje od svého znovuusídlení v Palestině po druhé světové válce. Imperialistické, zprvu francouzsko-britské a poté hlavně americké tahy vedly k vytvoření Státu Izrael, oddaného četníka a kata na arabské půdě, v regionu strategicky důležitém pro světový kapitalismus.

Současná izraelská válka proti Gaze a Palestincům, namířená jako vždy také proti Libanonu a Sýrii, je však rozpoutána v mezinárodní situaci, která je již tak extrémně napjatá kvůli ruské válce na Ukrajině, a v situaci, kdy se světová ekonomika ocitá na pokraji velké krize spojené s ekonomickou recesí. Takto střet, který se zdá být omezený na Izrael a dobře organizované teroristické milice podporované nepřáteli Izraele, nevyhnutelně nabývá zcela jiného rozměru, rozměru, v němž do hry razantně vstupují velké trusty nejen v oblasti ropy a plynu, ale i ve zbrojení.

Jak jako marxisté víme, nejsou to státy, které si podmaňují kapitál, ale je to kapitál, který si podmaňuje státy, a to tím spíše v imperialistické fázi, v níž vládne finanční kapitalismus. Prvořadým zájmem finančního kapitálu je nejen využít každé situace, v níž může spekulovat, aby zvýšil svou původní hodnotu, ale také vytvářet co nejpříznivější situace pro tuto spekulaci. Co může být lepšího než válka, která byla nebo má být rozpoutána a rozvíjet se v čase a prostoru, aby se zisky točily stále větší rychlostí, vezmeme-li v úvahu, že ve válce je jakákoli zbraň, zbraňový systém, prostředky, vybavení a infrastruktura předurčena k rychlému upotřebení, aby mohla být neustále nahrazována další výzbrojí, vybavením atd., na což jsou zapotřebí obrovské investice, a tedy obrovský kapitál?

Propojení kapitálových zájmů velkých světových finančních korporací, zájmů velkých nadnárodních společností, které se věnují výrobě všeho, co se rychle a v nadměrném množství spotřebovává (např. léky na epidemie a války, výzbroj, suroviny pro výrobu energie, špičkové technologie atd.), a politických zájmů velkých imperialistických států daleko přebíjí jakoukoli snahu drobného kapitálu a malých států uniknout ničivému vlivu velkého kapitálu tím, že se učiní „autonomními“. Mezi těmito zájmy však musíme vzít v úvahu i další faktor, a to námezdní práci, která je na základě jejího vykořisťování skutečným zdrojem zhodnocování kapitálu. V zájmu kapitalismu totiž je, aby proletariát ve všech zemích světa zůstal třídou podrobenou námezdní práci, třídou pro kapitál, jak říkal Marx, a všechny ekonomické, ideologické, politické, společenské, náboženské a represivní prostředky, které vládnoucí třídy považují za nutné použít, aby proletariát neunikl svému bídnému osudu, jsou oprávněné. Na jedné straně jsou vybízeni k volbám, na druhé straně jsou zabíjeni za to, že se bouří, a jsou zabíjeni, pokud se odváží organizovat a odpovídat na násilí násilím.

Dějiny nás však učí, že proletariát, ať už je jakékoli národnosti a barvy pleti, v jakékoli části světa, může svou společenskou sílu, nezbytnou pro kapitalismus v kterékoli zemi, přeměnit ze zhodnocovatele kapitálu – což znamená jeho věčné vykořisťování – na hrobaře kapitálu, na společenskou sílu, která zničí kapitalistický společenský systém a spolu s ním i buržoazní třídu, která je reprezentantem jeho zájmů, a otevře tak lidstvu konečně budoucnost společnosti bez tříd, bez vykořisťování člověka člověkem, bez útlaku, bez války.

Třídní boj proletariátu není bojem za demokracii a mezitřídní spolupráci mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli: je to boj o život proti buržoazní třídě v každé zemi, proti námezdnímu útlaku, na němž buržoazie zakládá svou moc, proti všem formám útlaku, ekonomickému, politickému, národnostnímu, genderovému, které všechny vládnoucí třídy – ať už se objevují v obleku a kravatě, tunice a turbanu, koruně nebo vojenské uniformě – páchají na proletariátu a vyvlastněných a proletarizovaných masách v každé zemi světa. Podřízení lidských mas kapitálu je mezinárodním fenoménem, třídní boj proti kapitálu a buržoazním třídám, které organizují jeho moc, je taktéž internacionálním fenoménem.

(1) Viz „Mondo coloniale in fermento“ (Koloniální svět ve varu), „Il programma comunista“, č. 10/1958.