Bangladéš

Z BUDOVY RANA PLAZA ...

V textu z 20. května 2013 (1) o zřícení budovy-továrny „Rana Plaza“ – 8 pater vysoké a oproti původnímu plánu navýšené o 3 patra – způsobeném přetížením a nerespektováním nejzákladnějších norem statiky stavby, v jehož důsledku bezprostředně během několika sekund zahynulo nejméně 1 140 dělníků a tisíce dalších utrpěly zranění, všichni pracovali pro západní globální módní a konfekční firmy, jsme zdůraznili, že ani buržoazní pokání těchto oděvních magnátů, ani předstírané právní kroky a sliby bangladéšských úřadů, „věci změní“, že nijak do budoucna nezmění bestiální pracovní a životní podmínky bangladéšských proletářů.

Od této tragédie se stát a zaměstnavatelé setrvale dopouštějí nejhoršího vykořisťování proletářů, kteří jsou doslova jako otroci kapitálu spoutáni svými podmínkami, a to ve všech odvětvích činnosti, včetně textilního průmyslu. Mezi opatřeními k přikrášlování skutečnosti ze strany vlády, která měla uklidnit nálady a demonstrovat určité vnější „dekorum“, bylo i jmenování nové „komise pro otázky mezd“ sdružující politiky a šéfy, pověřené stanovit předpokládané minimální mzdy na dobu pěti let, přičemž k těmto ujednáním byla připojena doložka o valorizaci mezd o inflaci (2). Tato strategie měla státu a šéfům umožnit „usměrnit“ výši mezd, smést tak touto smlouvou ze stolu protesty proletářů proti trvalému ožebračování, kterému jsou vystaveni, a zabránit tak dělnickým bojům, stávkám, sabotážím v továrnách a násilným demonstracím.

Co se tohoto tématu týče, v roce 2010 cynismus tehdejší vládní a zaměstnavatelské komise pro otázky mezd odkrývá ve své ryzí podobě, čím proletářská pracovní síla je: zbožím, jehož hodnota se odvíjí od její reprodukce, tj. od základních životních potřeb umožňujících proletářům alespoň se nasytit. To se měří v kaloriích, a teprve pak se přepočítává na bangladéšskou taku (místní měnu)! Předseda zmíněné komise, soudce Ikteder Ahmed, prohlásil, že pro výpočet mzdy dělníka je třeba vycházet z počtu kalorií, které jej udrží naživu: „3200 kalorií denně, tedy asi 27 eur (670 Kč) měsíčně“, při desetihodinovém pracovním dni a šesti pracovních dnech v týdnu (3). Tato velkorysá a odborná komise pak navrhla zvýšení platu z 1800 Tk (tehdy 471 Kč) na 3000 Tk (810 Kč)! Problém s nízkými mzdami podle ekonoma Mustafizura Rahmana „…spočívá v tom, že pokud se mzdy zvýší, továrny budou nakupovat stroje a zaměstnávat méně lidí“ (4)! Ještě větší vyděračství!

Není snadné se dozvědět o všech bojích a bouřích, které se od tragédie v Rana Plaza odehrály, přesto uveďme několik příkladů souvisejících s výší mezd, jež rodinám nedovoluje pokrýt ani minimální životní potřeby, čímž jsou často nuceny posílat své děti do práce za ještě nuznějších poměrů a pracovat nad rámec zákonem stanovené pracovní doby, i kdyby to znamenalo vynechat oběd.

V lednu 2019 bylo kvůli nemožnosti pracujících pokrýt své životní potřeby a náklady na nájemné zastaveno 52 textilních továren stávkou, která požadovala vyšší mzdy. Aby pokryli své potřeby, nemají proletáři jiný prostředek než si půjčovat peníze od bezohledných lichvářů, kteří si, zneužívajíce jejich nouze, účtují velmi vysoké úroky. Průměrný dluh bangladéšského proletáře nyní činí 70 000 Tk (14 615 Kč). Potlačení této stávky bylo obzvláště tvrdé a šéfové se do něj zapojili se svými gorilami po boku policie. Tato represe byla doprovázena umírněnými akcemi odborových svazů. Odborový tajemník Babul Akhter prohlásil: „Dělníci by ji [mzdovou dohodu] neměli odmítat a měli by se v klidu vrátit do práce“ (5).

V Bangladéši není na nohou jen dělnictvo textilního průmyslu. V srpnu 2022 stávkovalo 150 000 zaměstnanců čajového průmyslu, jejichž mzdy jsou ještě nižší než v textilním průmyslu, a požadovali 150% zvýšení mezd, přičemž horní hranice jejich mzdy byla tehdy 1 dolar denně. Pracovníci čajového průmyslu jsou hinduistického původu z nižších kast, což dává šéfům ještě větší prostor k tomu, aby je vykořisťovali jak zvěř.

A konečně v listopadu 2021 vypukla v Dháce (16,8milionovém hlavním městě) stávka v dopravě proti závratnému zvýšení cen pohonných hmot a proti tomu, že vláda odmítla toto zvýšení kompenzovat dotacemi.

…KE STÁVKÁM V ROCE 2023

Vrátíme-li se k proletářům (žen i mužů) v textilním průmyslu, v roce 2018 byla v převládající míře stanovena mzda ve výši 8 000 Tk (dnes cca 1 657 Kč) na pětileté smluvní období, tj. do roku 2023. Tedy na pět let, během nichž málokdy kompenzovaná inflace – ale také obvyklé nedodržování mzdových dohod, zejména a systematicky u subdodavatelů firem majících smlouvu se západními oděvními giganty – do značné míry umořila již tak mizivou „kupní sílu“ proletářů, kterou by bylo přesnější nazvat „silou k přežití“. Co například zůstávalo proletářům, když nájemné představovalo 5 000 až 6 000 Tk (1 035 až 1 243 Kč), na to, aby se nakrmili, oblékli a postarali se o sebe? Krize vyvolaná Covidem a následně prohloubená ukrajinsko-ruskou válkou vyvolala v Bangladéši vysokou inflaci. Roku 2022 není stát sto zajistit dodávky energií a je nucen omezovat dodávky elektřiny. Rovněž je nucen zvýšit potravinovou pomoc obyvatelstvu, aby nedocházelo k nejhoršímu. Monetární opatření, které přijal, znamenala devalvaci bangladéšské taka o 25 %, což jistě napomohlo průmyslovému exportu, který se tak stal levnějším – opatření ve prospěch hlavních exportérů, ale nikoliv proletářů. Během tohoto období zmrazení mezd inflace oficiálně vzrostla o 31,86 %, což vysvětluje vážnost ekonomické situace bangladéšského proletariátu.

Na konci října 2023 navrhla Bangladéšská asociace výrobců a vývozců oděvů (BGMEA) za účelem navýšení mzdových kontraktů zvýšení mezd o pouhých 25 %, tedy asi o 2 000 Tk (414 Kč), čímž by mzda dosáhla přibližně 10 000 Tk (2 071 Kč), což je skutečná almužna. Dne 7. listopadu pod tlakem demonstrací a rostoucího hněvu pracujících Rada pro mzdy předložila konečnou nabídku ve výši 12 500 Tk (2 589 Kč), což je stále mnohem méně, než kolik je potřeba k pokrytí základních potřeb pracujících. Textilní dělníci přitom od začátku roku požadovali mzdu ve výši 23 000 Tk (4 765 Kč), která by jim umožnila střídmé, ale důstojnější živobytí.

V reakci na to vyšli pracující v textilním průmyslu začátkem listopadu nejprve do ulic, poté zahájili stávkové hnutí, zablokovali továrny a postavili barikády, přičemž se svorně postavili za tento požadavek mzdy 23 000 Tk. Stávka skončila 15. prosince po třech týdnech intenzivního boje. Jako obvykle museli pracující čelit nejtvrdším represím: čtyři pracovníci byli zabiti, jeden odborář byl zlynčován a zabit gorilami šéfů, nemluvě o velkém počtu zatčených – celkem 140 – a 10 000 stávkujících, kteří byly stíháni za násilí a mnozí z nich budou odsouzeni k trestu odnětí svobody, stejně jako tomu již bylo v jiných bojích, zejména v roce 2019. Dochází také k krokům odplaty zaměstnavatelů, které zahrnují četná propouštění a systematický hon na nejbojovnější pracující.

Stávka se rychle rozšířila do 150 podniků, ale aby zabránili jejímu dalšímu šíření a rozdělili pracující tím, že přimějí nestávkující postavit se silou proti podporovatelům stávky, zavedli šéfové v 600 podnicích výluku.

OTÁZKA ODBORŮ

Systém začlenění odborů do demokratických mechanismů třídní spolupráce není zdaleka tak rozvinutý jako na Západě, takže hrubá síla zůstává hlavním prostředkem k pokoření proletářů v boji, u nichž je rovněž málo pravděpodobné, že by důvěřovali byrokratickým kompromisům, které jsou pro ně vždy velmi nevýhodné. Odborové organizace (6), pokud se nejedná o „firemní odbory“, tj. založené v podnicích přímo z popudu šéfů, usilují nicméně o to se spolupodílet na udržování a nastolování rovnováhy společenského řádu a zapojování proletářů do společenského dialogu a sociálního smíru. Politické a byrokratické překážky, které klade stát a šéfové, nadále velmi ztěžují zakládání odborů. Pro reformismus a oportunismus však tyto obtíže vytvářejí živnou půdu pro využívání proletářského boje k získání politického uznání ze strany státu za jejich roli zodpovědných subjektů vůči společenského řádu, a to tím, že staví do kontrastu pro kapitál nevýhody nekontrolovatelných stávek a výhody zákonného kolektivního vyjednávání jakožto nezbytného prostředku pro protesty pracujících.

Taslima Akhter, předsedkyně Bangladesh Garment Workers Solidarity (BGWS), vyjádřila tuto snahu o uznání odborů státem a zaměstnavateli jako odpovědných sociálních partnerů, kteří se starají o „obecný zájem“, tj. o kapitalistický zájem, následujícím způsobem: „Hněv pracujících vyvolávají rostoucí životní náklady, kdy se základní potraviny stávají nedostupnými, přičemž k projevům násilí dochází o to snadněji, o co více jsou odborové organizace povoleny pouze na papíře a jsou ovládány majiteli továren.“ (7). Z tohoto úhlu pohledu je úlohou odborů pomáhat předcházet násilí v proletářských bojích, jejichž prvním stupněm je stávka, která přímo útočí na zisky zaměstnavatelů.

VLÁDNE POUZE ZISK!

Bangladéš přežívá jen díky svému textilnímu průmyslu, ale je to odvětví, v němž panuje tvrdá mezinárodní konkurence, zejména v Asii, kde hlavní výrobci – Čína, Bangladéš, Vietnam, Indie, Hongkong a Indonésie – vedou nekonečnou, nemilosrdnou cenovou válku. V tomto odvětví, organizovaném na základě výrobních linek, závisí výrobní náklady především na výši mezd, takže proletáři jsou ždímáni do poslední kapky svého potu. Všichni západní nákupčí mlčí tváří v tvář otrockým životním podmínkám, které jsou určeny bangladéšským textilním proletářům – a proletářům v dalších asijských zemích -, a když už jejich ústa zdá se promluví, je to jen pár konejšivých slov o jejich velké lidskosti a zájmu o blaho dělníků, a aby zakryli svou chamtivost po zisku za kodexy slušného zacházení, jejichž znění odsunuli na poslední stranu dodatků svých obchodních smluv, které bangladéšští průmyslníci nikdy nebudou respektovat, neboť jejich subdodavatelé již nemusí dodržovat minimální mzdu a kontroly jsou prováděny shovívavě v zájmu obou smluvních stran. Na druhou stranu bangladéšští šéfové se navíc snaží získat zpět svou pověst, když si stěžují na tyto západní šarlatány, kteří je poučují o tom, jak mají zvýšit mzdy svým dělníkům, ale kteří jim v žádném případě nechtějí za zboží zaplatit ani o chlup víc, a vyhrožují jim, že odejdou za lepší cenami jinam ( jako třeba do Mongolska nebo dokonce do Afghánistánu)! To je kapitalismus, to je „mravnost“ kapitalismu!

*

Stávka v loňském roce nedokázala přivést šéfy a stát na kolena, ale nebyla to porážka. Všichni proletáři dosáhli vítězství tím, že dále posílili svou organizaci, schopnost boje, obětavosti, jednoty a solidarity – jinými slovy, že zesílili na základních pilířích boje třídního charakteru, aniž by se přitom odchýlili od jeho materiálních cílů. Dnes je však třeba boj rozšířit i na obranu pracujících, kteří byli propuštěni, uvězněni nebo stále čekají na soud. Bangladéšští proletáři musí také konat tak, aby jejich jednota nebyla nikdy narušena ideologickým vlivem klanů buržoazie spočívajících na národnostních nebo náboženských společenstvech. V budoucnu musí bránit svou třídní jednotu vně kast a náboženského vyznání a neupadnout do náruče právě mezitřídní náboženské pospolitosti, která se v této části světa neustále prosazuje a šíří svůj jed.

(1) https://www.pcint.org/07_TP/010/010-bangladesh.htm

(2) Vláda již v roce 2013 zavedla 5% klauzuli o každoročním zvyšování platů za účelem vyrovnání inflace. V praxi je však toto pravidlo téměř vždy obcházeno různými způsoby, legálními i nelegálními. Dnes odbory požadují, aby kromě 23 000 Tk byla tato valorizace inflace zvýšena na 10 %. V posledních několika desetiletích se mzda vyvíjela následovně: 1983: 627 Tk ; 1994: 940 Tk; 2006: 1662 Tk; 2010: Tk; 2018: 8000 Tk.

(3) Viz „Le Monde“, 18. 8. 2010

(4) Tamtéž

(5) Viz „Le Monde“, 14. 1. 2019

(6) Mezi hlavní odborové organizace patří: BGIWF (Bangladesh Garment Industrial Workers Federation) ; NGWF (National Garment Workers Federation) ; BGWUC (Bangladesh Garment Workers Unity Council) ; BGWS (Bangladesh Garment Workers Solidarity).

(7) Viz. „Le Monde“, 17. 11. 2023

(8) Tamtéž