Zemědělci bojují proti národním státům, aby jakožto malí šéfové hájili své zájmy

Proletáři musí ve všech zemích vstoupit do boje proti šéfům a buržoazním státům!

Po patnácti dnech protestních akcí, které byly provázeny blokádami silnic, několika demonstracemi, hrozbou blokády Paříže, pokusem o obsazení velkoobchodního trhu v Rungis atd, bylo toto hnutí francouzských zemědělců ukončeno na výzvu hlavních odborových svazů: FNSEA – Fédération des Exploitants Agricoles – zastupující nejvlivnější agrární lobby (její předseda Arnaud Rousseau, velký vlastník půdy, stojí v čele velké francouzské zemědělsko-průmyslové skupiny „Avril“ se zhruba patnácti podniky) a svazu Coordination rurale (CR), blízké krajní pravici. Vláda z velké části vyhověla požadavkům těchto svazů, zejména zachování daňové úlevy na naftu pro zemědělské účely, zastavení plánu na omezení používání pesticidů způsobujících lidem otravu, odstranění ekologických a byrokratických restrikcí, rychlé vyplacení finančních náhrad po nedávných katastrofách a evropských dotací, regulace cen vyplácených velkými obchodními řetězci výrobcům, které jim mají zaručit pevné tržní ceny (zákon „Egalim“), atd. Třetí svaz, Confédération Paysanne (zkráceně „Conf’“), který se staví proti „agrobyznysu“ FNSEA a má blízko k „alterglobalizačním aktivistům“, se marně pokoušel hnutí dál udržet.

Kromě Francie tyto protesty zemědělců již zasáhly a nadále zasahují řadu evropských zemí: Holandsko, Polsko, Německo, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko, Řecko, Belgii, Švýcarsko, Itálii, Španělsko, Portugalsko, Slovensko. Ve všech těchto zemích se někdy objevují určitá specifika, všude však nacházíme témata spojená s růstem cen pohonných hmot a hnojiv v důsledku inflace, se závazky snížit (malinko) dopady na životní prostředí, přičemž rostoucí konkurence vede k tlaku na prodejní ceny, což snižuje ziskovost zemědělských podniků až do té míry, že to někdy ohrožuje jejich vlastní existenci.

Konkrétně od začátku rusko-ukrajinské války Evropská unie osvobodila ukrajinské zemědělské produkty od cel, protože zemědělský export je pro Kyjev hlavním zdrojem deviz: Ukrajina musí mít dostatek prostředků na zaplacení zbraní od západních zemí a na splácení „velkoryse“ poskytnutých půjček! Přitom, tato Ukrajina, kde zemědělskou výrobu pro export provozují obří společnosti s velmi nízkými výrobními náklady – přičemž většina zemědělců živoří na malých parcelách –, je v oblasti zemědělské výroby gigantem a boom jejího zemědělského vývozu do Evropy (+ 176 % objemu v letech 2021–2023) destabilizoval některá odvětví (zejména drůbežářství, výrobu medu a cukrovarnictví). Zemědělci si však stěžují i na konkurenci z jiných zemí mimo Evropu, což vysvětluje jejich odpor ke smlouvám o volném obchodu, a dokonce i z jiných evropských zemí!

Ve skutečnosti se v dobách ekonomických potíží konkurence zvyšuje a krize vede ke krachu slabších podniků: to je zákon kapitalismu, před kterým zemědělské podniky nemohou uniknout. Evropské zemědělství se díky dotacím, které dostává v rámci společné zemědělské politiky (SZP) nebo přímo od příslušných států, stalo jedním z největších a předních světových vývozců. Tyto dotace posílily kapitalistický rozvoj zemědělství tím, že podpořily koncentraci půdní držby a mechanizaci zemědělských podniků. Výsledkem je, že dnes v průměru 29 % zemědělských příjmů v EU pochází z dotací; toto číslo však dosahuje 45 % v Německu, 80 % ve Francii a až 93 % ve Finsku (mimo EU: 70 % ve Švýcarsku a 82 % v Norsku). Ve Francii může toto číslo v některých odvětvích, jako je chov skotu, dosáhnout až 100 %! Tyto masivní dotace, které obvykle udržují nad vodou nejméně ziskové farmy (a zároveň zajišťují šťavnaté zisky těm největším), přestávají stačit v případě ekonomické nebo klimatické krize, jako je dopad sucha ve Španělsku. Sdělovací prostředky hojně informují o potížích zemědělců dosáhnout přiměřeného příjmu, o jejich mizerných důchodech atd. (ve Francii žije čtvrtina zemědělců pod hranicí chudoby, v Rumunsku žijí miliony zemědělců v bídě na půdě příliš malé na to, aby mohli pobírat dotace v rámci SZP), ale nikdy se nezmiňují o situaci pracujících v zemědělství, kteří jsou často vystaveni brutálním vykořisťovatelským poměrům, zejména pokud jde o sezónní pracovníky z řad migrantů.

Stejně jako proletáři jsou i rolníci postiženi ekonomickou krizí a jsou oběťmi výkyvů kapitalismu; jako „zemědělští podnikatelé“ však proti kapitalismu nevystupují; mohou pouze hájit své podnikatelské zájmy (snížení „sociálních odvodů“ apod.), dožadovat se státních podpor, uzavření hranic a zvýšení cen svých produktů – což jsou všechno protiproletářské požadavky. V nejlepším případě někteří z nich hájí perspektivu „jiného“, „nerůstového“, ekologického a zdravotně nezávadného zemědělství – perspektivu stejně bláhovou jako je představa společnosti „s lidskou tváří“ v kapitalismu, tj. dokud nebude zničen!

Před více než sto lety Lenin napsal: „Rolník musí vynakládat v práci větší námahu než námezdní dělník. (…) Kapitalismus odsuzuje rolníky k nesmírnému živoření a k záhubě. Není pro ně jiná záchrana než připojit se k třídnímu boji námezdních dělníků. Ale než rolník dospěje k tomuto závěru, bude muset prožít dlouhá léta, aby vystřízlivěl z klamných buržoazních hesel“ (1).

A zemědělec to bude schopen pochopit jen tehdy, pokud proletáři skutečně vstoupí do boje na obranu svých třídních zájmů proti kapitalismu a proti všem buržoazním státům, aniž by se nechali svést na scestí stoupenci mezitřídních a nacionalistických odborových svazů, za nastolení společnosti bez tříd a trhů, bez hranic a států: tedy komunismu!

(1) Lenin, V. I. Práce dětí v rolnickém hospodářství, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 23, Praha: Svoboda, 1985, str. 311.

9. února 2024