Zrovnoprávnění žen se nikdy neuskuteční v kapitalistické společnosti: bude výsledkem boje proletářů a proletářek spojených v rámci jednoho třídně orientovaného hnutí a revolučního hnutí za komunismus

Nejvyspělejší demokratické republiky se kromě toho, že se chlubí stále rostoucím pokrokem v ekonomické a sociální oblasti, jakož i v oblasti technické a vědecké, chlubí také tím, že dosáhly takové úrovně civilizace, jaké nedosáhla žádná předchozí společnost, a že disponují tím jediným politickým a společenským systémem – totiž systémem demokracie celkově –, který je schopen zajistit překonání každého rozporu, každé nerovnosti, každého společenského střetu, a to na podkladě ideologického rámce, v jehož středu stojí plná svoboda a rovnost každého jednotlivce, a to jak mezi muži a ženami, tak i mezi národy.

Každá republikánská ústava opěvuje ideologické, politické a společenské hodnoty, které ospravedlňují jakýkoli boj, jakoukoli válku za odstranění ideologických, politických a společenských překážek reprezentovaných pozůstatky předešlých společností, obvykle klasifikovaných jakožto totalitní, autoritářské režimy, fašismy, které nám minulé i současné dějiny daly poznat a které dodnes existují v různých částech světa.

Dnešní buržoazie, stejně jako ta tehdejší a budoucí, přikládá nesmírně velkou historickou hodnotu křečovité honbě za ziskem, za ziskem, který není ničím jiným než ekonomickým a společenským vyústěním stále intenzivnějšího a bestiálnějšího vykořisťování námezdní práce, a to nejen na úrovni pracovišť či států, ale celosvětově. Rozdíl mezi 21. stoletím a 19. stoletím tkví pouze v zesilujícím rozvoji kapitalismu na světové úrovni: rozvoji, který neznamenal pouze hospodářský a průmyslový pokrok, ale který s sebou nevyhnutelně přinesl nerovnosti, útlak, násilí a války, jež charakterizovaly právě tento rozvoj – a umocnil jejich nejhorší dopady.

Buržoazie velebí lid, ale lid se ve skutečnosti skládá ze společenských tříd, které jsou ve vzájemném nesmiřitelně protikladném vztahu: třídy vlastníků, která vlastní všechno – půdu, průmysl, obchod, dopravu a vše, co se vyrábí – a která brání soukromé vlastnictví prostřednictvím centrálního státu, a proletářské třídy, třídy námezdně pracujících, lidí bez rezerv, kteří nic nevlastní a jejichž život výlučně spočívá ve vykořisťování jejich pracovní síly třídou vlastníků, třídou kapitalistů. To jsou hlavní třídy moderní společnosti, třídy, které mají specifické dějinné cíle: buržoazní třída, kdysi revoluční, která transformovala feudální společnost ve společnost vyšší úrovně zásluhou sdružené a námezdní práce a průmyslového rozvoje, a proletářská třída, tj. třída dělníků a všech pracujících, kteří žijí výhradně ze své mzdy a kteří svou prací vytvářejí veškeré bohatství každého národa. Mezi těmito dvěma hlavními třídami se nacházejí tzv. mezitřídy, vrstvy drobné buržoazie (maloburžoazie), které dosud představují malovýrobu, maloobchod, drobné pozemkové vlastnictví a které zastávají všechny funkce a úkoly, jež vyžaduje podniková a veřejná správa; mezitřídy, které s rozvojem průmyslového a finančního kapitalismu zcela nezanikly, ale které naopak, zejména v době ekonomických krizí, představují důležitou společenskou základnu pro obnovu kapitalistické ekonomiky.

Jakýkoli odkaz na lid je tedy ve skutečnosti zastíráním společenské reality, která spočívá právě v nesmiřitelném protikladu mezi buržoazní vládnoucí třídou a proletářskou třídou. Tento třídní nesmiřitelný protiklad není výmyslem marxismu, je naopak dějinným produktem rozdělení společnosti v třídy, díky němuž vládnoucí třídy, obdobně jako kdysi utiskovaly všechny podřízené třídy (rolníky, řemeslníky, městskou maloburžoazii), tak utiskují i dnes v buržoazní společnosti pracující třídu. Proč potřebuje vládnoucí třída utiskovat pracující třídu? Protože vládnoucí třída, třebaže tvoří menšinu, může uskutečňovat své panství nad celou společností pouze za podmínky, že násilím podrobí svým požadavkům právě ty třídy, z nichž vykořisťováním čerpá nadhodnotu, tedy v podstatě zisk. Útlak, který dnes buržoazní třída uplatňuje vůči proletářské třídě, však není jediným existujícím útlakem. Buržoazie, jakmile se buržoazie etablovala na národní úrovni jako vládnoucí třída a uvolnila cestu konkurenčnímu boji, právě proto, že usiluje o dominanci na trhu (který je nezbytným odbytištěm jejího zboží), brání režim soukromého vlastnictví a své ekonomické, společenské, a tedy i politické panství a dostává se do střetu s ostatními společenskými třídami, které si buržoazie podrobuje podle svých specifických třídních zájmů. V rámci tohoto ústředního režimu útlaku se odvíjejí i všechny ostatní formy útlaku, které jsou charakteristické pro každou třídně rozdělenou společnost, především pak útlak žen a slabších národů.

Pokrok buržoazie v oblasti občanských práv, průmyslu a kultury v žádném případě nevedl k překonání útlaku starších společenských formací, nýbrž naopak jej ještě umocnil a rozšířil po celém světě. K útlaku žen a slabších národů, známému již ve starších společnostech, tak moderní buržoazie přidala námezdní útlak.

S rozvojem průmyslové technologie, s rozvojem obchodu a trhu vzrostla potřeba vyrábět více, produkovat více věcí, distribuovat je na více trhů na národní a stále více na mezinárodní úrovni. K vykořisťování námezdní práce, do něhož byli uvrženi proletářští muži, se v určitém okamžiku přidalo vykořisťování dětské a ženské práce: kapitalistickému vykořisťování tímto byla podrobena celá proletářská rodina. Nerovnost ve výši mezd, která byla již dříve nastolena pro různé průmyslové specializace, se rozšířila a akcentovala tyto rozdíly i v oblasti dětské a ženské práce. Na ženy, které již trpěly útlakem, který buržoazní společnost zdědila ze dřívějších společností, tak dopadl další útlak, a to ten námezdní. Je očividné, že tyto útlaky nejvíce doléhají na proletářské ženy, na ženy z řad obyčejných mas a chudého rolnictva, zatímco na ženy, které jsou příslušnicemi buržoazní vládnoucí třídy, dopadají mnohem méně.

Buržoazní společnost se vším svým hospodářským a společenským pokrokem, se vší svou moderní civilizací, se všemi svými hodnotami svobody a rovnosti, demokracie, není ani dvě a půl století po Velké francouzské buržoazní revoluci s to překonat útlak, který byl příznačný pro staré feudální a patriarchální společnosti, proti kterým se nicméně bojovalo a které byly nakonec poraženy.

Svoboda a rovnost zůstaly slovy napsanými na praporech a v ústavách, ale nikdy nenašly své uplatnění ve skutečnosti; a to nikoli díky zlovůli buržujů, kteří coby tehdejší revolucionáři skutečně věřili, že je mohou prosadit, ale ze zcela konkrétních a nezvratných materiálních důvodů: Kapitalistický způsob výroby, který buržoazie po zničení vlády dřívějších vládnoucích tříd velmi silně rozvíjela, nepřipouštěl jinou svobodu než svobodu kapitalisty vykořisťovat námezdní pracovní sílu k posílení své ekonomické a společenské moci, svobodu jednání kapitalisty v konkurenčním boji s ostatními kapitalisty; nepřipouštěl žádnou rovnost než rovnost, která by vyplývala výhradně z dočasných ekonomických zájmů sdílených s ostatními kapitalisty. Ona svoboda a rovnost, které vládnoucí buržoazie ponechala a vyhrazuje vykořisťovaným a zbídačeným masám, byly vždy jen falešnými lákadly: verbálními a i písemnými přísliby, které se ve skutečnosti nikdy nedodržují a neprosazují, a jimiž jsou vykořisťované a zbídačelé masy obelhávány.

A třebaže buržoazie přistoupí na prosazení určitých zákonů (ohledně manželství, rodinného práva, rozvodů, potratů, vzdělávání dětí, veřejného zdravotnictví atd.) pod tlakem demonstrací a ekonomických a politických bojů, které mobilizují velké masy demokraticky požadující uplatňování nebo přiznání alespoň některých práv přislíbených nebo zakotvených v ústavách, v jejichž sepsání se vládnoucí třídy samy angažovaly, činí tak se snahou tyto ústupky co nejvíce limitovat a vždy jsou připraveny je v následných obdobích odvolat nebo je prostě učinit obzvláště nerealizovatelnými (jako je tomu například u svobody interrupce apod.).

To svědčí o tom, že demokracie, spolupráce mezi třídami, „společenský dialog“, parlamentní debaty, petice, sbírání podpisů atd., tj. celá nekonečná řada forem tlaku, které buržoazní demokracie umožňuje, k dosažení přiznání práv považovaných za základní pro moderní civilizovanou společnost, naprosto nepřispívají k tomu, aby tato práva zůstala skutečně a trvale přiznána. Ústavní listiny zakotvují právo na důstojný život v naprostém bezpečí, svobodu projevu a myšlení a tisíce dalších „práv“, která buržoazní justice reálně neuznává, ledaže by se jednalo o prospěch příslušníků velké buržoazie.

A co právo žen nebýt vystaveny násilí ani doma, ani na pracovišti, ani na ulici či v místech volného času a zábavy? A co tisíce forem násilí, kterému jsou ženy vystaveny od útlého věku v týchž rodinách, kde jsou vychovávány k podřízenosti mužům, k závislosti na mužích a k tomu, aby se plně věnovaly domácím pracím a péči o děti? Co ženy, které přicházejí o práci, protože se odmítají podvolit obtěžování a sexuálnímu násilí ze strany šéfů a nadřízených? Co ženy, které se zcela svobodně a podle svých pocitů rozhodnou opustit muže, s nímž navázaly vztah, a jsou jím zabity, jako by byly jeho majetkem, a který neakceptuje, že by připadla jinému? Co ženy, které jsou bity a mučeny, protože špatně nosí závoj nebo protože se nepodvolily dohodnutému manželství či sexuálním touhám svého partnera?

Útlak žen v moderní kapitalistické společnosti je maskován tisíci způsoby; ženy jsou tlačeny ke kariérismu v pracovním životě, dobře se majetkově zabezpečit v rodinném kruhu, vydělávat peníze bez ohledu na cokoli, a v případě, jsou-li ponechány napospas osudu a bez práce, zároveň k „nejstaršímu řemeslu na světě“, tj. k prostituci. Politici všech proudů diskutují o „genderových kvótách“ pro kandidující ve volbách, a naopak politicky „disentní“ intelektuálové poukazují na to, že je velmi málo žen ve vedení podniků, zejména ve veřejném sektoru, velmi málo kancléřek a předsedkyň vlád, téměř žádné prezidentky republik, natož generálky nebo náčelnice generálního štábu… Buržujové nejsou schopni vidět realitu své společnosti, jak jsou omámeni svými vlastními lžemi. To nic neubírá na skutečnosti, že mají osobitou vnímavost instinktivně vycítit nebezpečí společenského hnutí, které vstupuje na terén třeba i tvrdého střetu s politickou mocí, jakým mohly být nedávné mobilizace ohledně důchodů ve Francii. Jejich obavy jsou v podstatě stále tytéž: že společenská hnutí vyjadřující všeobecnou nespokojenost se současnými poměry, v nichž přežívají proletářské a poloproletářské masy, překročí a prolomí politické a policejní mantinely zbudované speciálně na obranu zavedeného řádu a vyjdou vstříc zkušenostem boje třídního charakteru, které mohou položit základ nikoli demokratickému boji, ale znovuobnovení třídního boje.

Dokud totiž otázky, které se týkají výslovně útlaku žen, budou zůstávat v oblasti tzv. „ženské otázky“ a budou zajímat pouze ženy, veškeré boje, které ohledně těchto otázek vzniknou, budou zůstávat okleštěné, nevyhnutelně jalové, jak tomu ostatně bylo doposud. Útlak žen nelze oddělit od celkového útlaku, který buržoazie uplatňuje na celou společnost a zejména na proletářskou třídu. Proletářská třída se skládá z proletářů a proletářek, skládá se z pracujících mužů a žen, kteří jsou ždímáni do poslední kapky potu a krve, ekonomickým a společenským systémem, který nemůže přežít sám o sobě jinak než jako obrovský upír, obrovská kanibalistická mašinérie, která žije nejen z vykořisťování většiny lidstva, ale i ze systematického smrtí na pracovištích, na ulicích, v domácnostech, ve věznicích, ve válkách.

K emancipaci žen, zdůrazňoval Lenin, může dojít pouze s osvobozením se proletariátu od kapitalismu. Právě ve společném boji proletářů a proletářek proti kapitalistům, proti kapitalistickému ekonomickému a společenskému systému, proti buržoazní moci a jejímu státu může útlak žen najít jedinou skutečnou odezvu k jeho překonání: odezvu třídní. Dokud bude existovat kapitalismus, a tedy buržoazní moc, žádná forma útlaku této společnosti nebude překonána.

Především proletářky jsou, a to více než ženy obecně, nuceny postavit se na půdu boje třídního charakteru, protože jsou ve všech ohledech nejvíce zasaženy a protože zažívají dvojí útlak – doma a na poli mezd –, z něhož se, nespojí-li se s proletářskými muži ve společném protikapitalistickém boji, nikdy nebudou moci osvobodit. Rovněž proletáři-muži se musejí školit v antikapitalistickém boji překonáváním protikladu mezi oběma pohlavími, jenž buržoazní společnost systematicky přiživuje. Proletářští muži netrpí dvojím útlakem, kterému jsou vystaveny proletářské ženy. Zvykli si zacházet se ženami stejně jako buržoazie, jsou ovlivněni mužsky šovinistickou a patriarchální kulturou, která je typická pro buržoazii. V rámci boje třídního charakteru proti námezdnímu útlaku však stojí po boku pracujících žen, které zažívají stejné podmínky útlaku, a právě v tomto jednotném a bratrském třídním boji nacházejí proletáři a proletářky základnu pro širší boj proti buržoazní a kapitalistické společnosti, jak se to stalo v Rusku v říjnu 1917.

Emancipace žen v té době, za diktatury proletariátu, začala zrušením všech zákonů, které diskriminovaly ženy, a především zahájením boje proti otroctví žen v domácnosti a proti prostituci, vytvořením veřejných jídelen a veřejných mateřských škol a zapojením žen do produktivní práce. Pokořující a ponižující drobná domácí práce byla první překážkou emancipace žen, kterou bylo třeba prolomit: zde započala proletářská moc. Do proletářské komunistické revoluce zbývá ujít ještě dlouhou cestu, stejně jako při přípravě proletariátu na třídní boj. Dějiny však zastavit nelze, stejně jako nebylo možné zastavit buržoazní revoluci, která se rozběhla v polovině sedmnáctého století v Anglii a dosáhla konce osmnáctého století ve Francii a od poloviny devatenáctého století v Evropě a poté na celém světě. Je to samotný kapitalismus se svými neřešitelnými rozpory, který připravuje půdu pro znovuobnovení třídního a revolučního boje. Pro komunisty víra v dějiny nikdy neumírá, a proto houževnatě pokračujeme v našem boji!

6. března 2024