„Revoluční komunistická internacionála“: ani komunistická, ani revoluční!

Před rokem byla v Itálii založena „Revoluční komunistická internacionála“, která se prezentuje jako „světová strana revolučního komunismu“. Tomuto založení předcházela v různých zemích, kde má tato organizace působnost, marketingová kampaň s názvem „Jsi komunista?“. Jeden z jejích vůdců prohlásil v závěrečném projevu na zakládající konferenci RKI: „Jsme revoluční organizace, vždy jsme jí byli a vždy jí zůstaneme!“ (1).

Ukážeme, že za těmito nadutými prohlášeními se skrývá velmi podvodný produkt…

ENTRISMUS

RKI je převtělením „International Marxist Tendency“ (ITM), která sama navazuje na „Militant Tendency“ (MT), trockistickou organizaci sídlící ve Velké Británii, která praktikovala „entrismus“ do britské Labour Party. Entrismus byla taktika doporučovaná Trockým ve třicátých letech dvacátého století k rychlému navýšení počtu revolučních militantů: spočívala v vstupování do socialistických stran s cílem verbovat mezi jejich levými křídly při využití jejich vnitrostranických pravidel fungování umožňujících existenci frakcí. Po válce se „entrismus“ stal charakteristickou praktikou trockistů – neváhali se převlékat za sociálnědemokratické reformisty nebo stalinisty, jen se aby tato taktika úspěšně dařila.

Tato praxe je ve skutečnosti známkou oportunistické degenerace trockistického hnutí: převléká-li se někdo za reformistu a jedná-li jako reformista, stane se taktéž reformistou, bez ohledu na to, jaké výhrady nebo myšlenky v sobě skrývá. Proletářskou politiku nelze vést bezzásadovými manévry, přetvářkou a zastíráním: proletáři, kteří musí bojovat proti světu lží a zmatků, potřebují především jasnost. Sám Trockij výstižně formulovat otázku taktických manévrů: „Nejdůležitější, nejpevněji ustálené a zcela nezvratné pravidlo, které platí pro každý taktický manévr, zní: nikdy se nesmíte odvážit spojit, smísit nebo jakkoli sloučit svou stranickou organizaci s organizací cizí – byť by se ta v daném okamžiku tvářila sebevíc ‚sympaticky‘. Nepodnikejte žádné kroky, které by přímo či nepřímo, otevřeně nebo zastřeně vedly k podřízení vaší strany jiným stranám či organizacím jiných tříd, které by omezovaly svobodu vaší vlastní agitace, nebo vás činily – byť jen částečně – odpovědnými za politickou linii jiných stran. Nesmíte zaměnit svůj prapor s jejich – a už vůbec ne pokleknout před cizím praporem“.

„(…) Základní vlastností bolševismu nebyla – a ani dnes nesmí být – přizpůsobivost, nýbrž neochvějná pevnost. Právě na tuto vlastnost, již mu jeho nepřátelé a odpůrci vyčítali, byl bolševismus vždy oprávněně hrdý. Ne blažený „optimismus“, ale neústupnost, bdělost, revoluční nedůvěra a boj o každou píď nezávislosti – to jsou zásadní rysy bolševismu.“ (2). To je odsouzení „pružných“ manévrů, které Internacionála nadiktovala komunistickým stranám – a tím spíše i entrismu… (byť na to o několik let později sám Trockij zapomněl).

ITM a MT byly bezkonkurečními šampiony entrismu – a to jak do britské Labouristické strany, tak i do dalších reformistických stran na mezinárodní úrovni (například Podemos ve Španělsku, Syryza v Řecku, Nepodrobená Francie ve Francii, Rifondazione comunista v Itálii atd.), včetně stran čistě buržoazních, jako je Pákistánská lidová strana (PPP) rodinného klanu Bhuttových. Desítky let pevného přilnutí k Labouristické straně – jedné ze dvou hlavních stran britského imperialismu spolu s Konzervativní stranou (Tory) – nemohly nezanechat stopy na politické orientaci této skupiny. Například během války o Falklandy kterou v létě 1982 vedla Velká Británie proti Argentině za podpory Labouristické strany, podpořila britský imperialismus a kritizovala údajnou neschopnost vlády Margaret Thatcherové, neboť: „Za použití socialistických metod by mohla labouristická vláda rychle porazit [argentinskou, pozn. red.] diktaturu“ (3)!

Na teoreticko-programové úrovni se například otevřeně hlásila ke své víře v demokratismus slovy: „(…) Konzervativní strana (Tory) by měla v socialistické Velké Británii více práv než má dnes Labouristická strana (…). Konzervativní strana by měla právo plně existovat v socialistické Velké Británii.“ A poté, co prohlásila, že „to vždy byli kapitalisté – nikoli dělnická třída nebo marxisté – kdo se pokoušel násilím zvrátit výsledky voleb, pokud ohrožovaly jejich postavení“, dospěla k závěru: „Přesto všechny intriky a spiknutí kapitalistů nemohou uspět tváří v tvář odvážné socialistické politice opřené o masovou mobilizaci dělnického hnutí. Plně pokojná socialistická přeměna společnosti je ve Velké Británii možná.“ (4)

Ze stovek možných marxistických citací nám postačí jediná – od Lenina, z díla Stát a revoluce: „Nutnost soustavně masám vštěpovat takovýto a jedině takovýto názor na násilnou revoluce je základem veškerého Marxova a Engelsova učení. A zrada, jíž se na tomto učení dopouštějí nynější sociálšovinistické a kautskistické proudy, se zvlášť výrazně projevuje v tom, že jedni i druzí právě takovouto propagandu a agitaci ignorují. Nahradit buržoazní stát státem proletářským není možné bez násilné revoluce“ (5). Šířením myšlenky „transformace“ (sic! toto slovo zní stravitelněji než „revoluce“) společnosti nenásilnou cestou MT jen odhalila svou zradu celé marxistické doktríny – svůj oportunistický, reformistický, nikoli revoluční charakter.

V roce 1994, když se většina MT rozhodla opustit Labouristickou stranu (a založit Socialist Party), zbytek členů vytvořil IMT a pokračoval dál v činnosti uvnitř Labouristické strany – aniž by samozřejmě změnil svou politickou orientaci. Alan Woods, vůdce IMT (a dnes RCI), tehdy napsal: „Nenásilná přeměna společnosti by byla naprosto možná, kdyby byli reformističtí a odboroví předáci ochotni využít kolosální moc, kterou mají ve svých rukou, ke změně společnosti (…). Proti buržoům a reformistům, kteří se snaží dělníky neustále strašit přízrakem násilí a občanské války, a proti sektám, které při každé příležitosti vystavují na odiv své nadšení pro ‚krvavou revoluci‘ – a tím prokazují buržoazii a reformistům nemalou službu – zdůrazňujeme, že hájíme nenásilnou přeměnu společnosti (…). Výslovně prohlašujeme, že jsme pro nenásilnou přeměnu společnosti a že jsme připraveni o takovou přeměnu bojovat“ (6).

Samozřejmě, přiznává, že to není to, co píše Lenin ve Státu a revoluci; ten tehdy sice měl pravdu, ale jeho postoj byl prý „konkrétní a dialektický, nikoli formalistický a abstraktní“. Ostatně – Lenin i Trockij si prý ve skutečnosti přáli v Rusku revoluci nenásilnou! Neexistují žádné pevné poučky; konkrétní podoby a fáze revoluce – a tím méně specifická taktika, jež se má dodržovat – se prý nedají naučit nazpaměť jako z kuchařky revoluce: „Taková příručka neexistuje, a kdyby existovala, způsobila by víc škody než užitku těm, kdo by ji chtěli použít. Podmínky revoluce se liší země od země, období od období.“ (7) Člověku až vytane otázka, proč Komunistická internacionála vůbec vydávala závazné taktické směrnice a podmínky pro své strany – když mimo jiné stanovila, že „třídní boj (…) se nevyhnutelně mění v občanskou válku“ (8)!

Ve skutečnosti vůdce IMT přebírá klasickou argumentaci nejen stalinistů s jejich „národními cestami k socialismu“, které jim umožňovaly zcela se zříci poučení z ruské revoluce, ale i celého reformistického proudu, označovaného jako „oportunistický“ právě proto, že opouštěl marxistické principy ve snaze přizpůsobit se tlaku buržoazie. Tato linie začíná už německým socialistou Bernsteinem, jenž na konci 19. století prohlašoval, že pozice Marxe a Engelse jsou překonané: podle něj bylo třeba opustit jejich protidemokratické postoje ohledně diktatury proletariátu a násilného uchopení moci – neboť tyto postoje prý odpovídaly již překonané historické etapě.

Stejně tak Woods vysvětluje, že pojem „diktatura proletariátu“, který Marx používal k označení přechodného státu mezi kapitalismem a socialismem, „vyvolal značné nedorozumění (…). Pro Marxe slovo diktatura pocházelo z Římské republiky, kde označovalo situaci, kdy byly v době války běžná pravidla dočasně pozastavena (…). Ve skutečnosti je ‚diktatura proletariátu‘ u Marxe jednoduše jiný výraz pro politickou moc dělnické třídy – neboli dělnickou demokracii“ (9).

Woods se sice nemůže hlásit k „revizionistovi“ Bernsteinovi, jehož teze byly odmítnuty všemi marxisty, ani ke stalinismu (sám se označuje za trockistu), ale jeho organizace zcela zapadá do této linie. Není proto divu, že neměla sebemenší problém nadšeně podpořit takzvanou „bolívarovskou revoluci“ ve Venezuele – a že si Alan Woods činil ambice vystupovat jako Chávezův poradce (10).

„REVOLUČNÍ KOMUNISTICKÁ INTERNACIONÁLA“

Po celá desetiletí MT a poté IMT opakovaly svou kritiku „sektářů“, kteří prý „nechápou, že masy dělnické třídy se dávají do pohybu skrze své tradiční masové organizace. (…) Navzdory zbankrotovanému vedení Labouristické strany dělnická třída ve Velké Británii své organizace neodhazuje jako špinavé prádlo. Tyto organizace byly bolestně budovány po generace a nebudou opuštěny ze dne na den. Dělnická třída není hloupá a chápe, že je mnohem snazší změnit již existující masovou organizaci – byť by byla sebevíc zbyrokratizovaná – než vytvářet novou. To jsou poučení z dějin posledních sta let (…). Labouristická strana byla v podstatě vytvořena odbory, aby zastupovala zájmy organizovaných pracujících v parlamentu. Ve skutečnosti – navzdory svému reformistickému vedení a programu – představovala politický výraz britských odborů“ (11).

Mimochodem, podle této logiky by Lenin patřil mezi ony „sektáře“ – přestože hájil dočasné členství v Labouristické straně, zároveň výslovně odmítal tvrzení, že by tato strana byla „politickým výrazem odborového hnutí“. Podle něj šlo o „stranu veskrze buržoazní, neboť i když se skládá z dělníků, je vedena reakcionáři – těmi nejhoršími reakcionáři, kteří jednají zcela v duchu buržoazie. Je to organizace buržoazie a jako taková existuje proto, aby (…) systematicky klamala dělníky“ (12). Pro MT a IMT je to ale právě dělnická třída, kdo může své masové organizace přetvořit a zatlačit je doleva, jakmile se boje zostří: „Když se dělnická třída dá do pohybu, nevyhnutelně se obrátí ke svým tradičním organizacím. To potvrzuje historická zkušenost posledních dvou set let ve Velké Británii – i jinde“ (13). A právě to prý odůvodňuje nutnost setrvávat a bojovat uvnitř těchto organizací.

IMT se však postupně rozhodla tuto údajnou historickou zkušenost opustit, učinit konec svému entrismu, s cílem se přeměnit v Revoluční komunistickou internacionálu. Podle „Manifestu Revoluční komunistické internacionály“ (14) došlo ke „změně vědomí“ mas – jako důkaz se přitom uvádí průzkum veřejného mínění ve Velké Británii (!). „Změna je nejviditelnější na tendenci mládeže směřovat ke komunismu. Tito mladí lidé se nazývají komunisty, byť mnoho z nich nikdy nečetlo Komunistický manifest, a nemají žádné znalosti o vědeckém socialismu. (…) [Ti] nejpokrokovější (…) [z nich] říkají‚Chceme komunismus. Jen to a nic míň než to‘ “.

Někteří prý mluví o „obratu doleva“. Slovník se prý skutečně proměnil – zatímco dříve bylo slovo „komunista“ v jejich tisku tabu, dnes se jím to prý jen hemží. Dozvídáme se dokonce, že prý spontánně přibývá komunistů. Zní to působivě – ale co to má vlastně znamenat? V jejich „Manifestu...“ čteme: „Jsme skuteční komunisté, bolševici-leninisté, které Stalin byrokraticky vyloučil z řad komunistického hnutí. Vždy jsme bojovali za zachování rudého praporu Října a skutečného leninismu. Nyní musíme znovu získat své právoplatné místo jako neoddělitelná součást světového komunistického hnutí. Nastal čas otevřít v hnutí upřímnou diskusi o minulosti…“.

Pro RCI jsou potomci stalinismu – tedy obhájci kapitalistického řádu, jejichž kontrarevoluční role je historicky prokázána – prý skuteční komunisté!!! Hlásit se ke stejnému „hnutí“ jako tyto strany znamená ve skutečnosti jen přiznat, že jste od skutečného komunismu stejně vzdáleni jako ony.

Změna slovníku a opuštění (prozatímní?) entrismu není provázena žádnou změnou politické orientace, která tento proud charakterizuje od jeho počátku; nikde nenajdeme sebemenší náznak kritického přehodnocení. „Manifest…“, tedy „zakládající dokument“ RCI, k tomu mlčí. Co však při čtení tohoto textu bije do očí, je skutečnost, že vůbec nic neříká o jejich pojetí revoluce – a samotné slovo revoluce se v nehistorických pasážích vyskytuje jen několikrát, navíc jen okrajově.

Toto mlčení není nevinné – zvláště ne u organizace, která ještě nedávno hájila myšlenku nenásilné revoluce. Manifest sice zdůrazňuje „vyvlastnění bankéřů a kapitalistů“, ale nijak nevysvětluje, zda je toto vyvlastnění rozhodujícím faktorem změny společnosti – jak to tvrdily MT a IMT – a zda k němu může dojít vítězstvím ve volbách, jak rovněž hlásaly. Neosvětlení tohoto klíčového bodu je jen pokrytecký způsob, jak potvrdit svou zcela reformistickou perspektivu, kterou navzdory novému „komunistickému“ slovníku nikdy neopustily. RCI se sice tváří, že se jde „zpět k Leninovi“ – ale jen proto, aby o to důkladněji pošlapala vše, co Lenin učil!

Ve skutečnosti – jak jsme ukázali na několika příkladech – tito lidé nejsou komunisté ani revolucionáři, nikdy jimi nebyli a nikdy jimi nebudou!

(1) The Revolutionary Communist International has arrived!, dostupné z: https://communism.ie/the-revolutionary-communist-international-has-arrived/

(2) Trockij, Lev. The Third International After Lenin. 1929. [Vlastní překlad z angličtiny.]

(3) Militant International Review, červen 1982. Dostupné z: https://socialismtoday.org/archive/108/falklands.html

(4) What We Stand For. Brožura Militant, 1981, s. 25.

(5) Lenin, V. I. Stát a revoluce. Sebrané spisy, sv. 33, s. 53–54. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987.

(6) Woods, Alan. Marxism and the State. 2008. Zdůrazněno v textu. Podrobně vysvětluje, že taková nenásilná revoluce začala ve Francii v roce 1968, ale byla zrazena stalinisty, kteří se odmítli chopit moci. Dostupné z: https://marxist.com/marxism-and-the-state-part-one.htm

(7) Tamtéž.

(8) Teze o roli komunistické strany v proletářské revoluci. Přijaty II. kongresem Komunistické internacionály (1920). Dostupné z: https://pcint.org/09_Tcheque/textes/1920_these-role-party-IC.htm

(9) Woods, Alan. The Role of the State and Social Democracy. Červenec 2017. Zvýrazněno v textu. Dostupné z: https://marxist.com/role-state-and-social-democracy.htm. Marx sám napsal: „Můj přínos spočívá v tom, že jsem 1. dokázal, že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti.“ Viz dopis J. Weydemeyerovi, 5. března 1852.

(10) Woods, Alan. Where Is the Venezuelan Revolution Going? A Contribution to the Discussion on Property and the Tasks of the Revolution. Říjen 2010. Překlad vlastní. Dostupné z: https://marxist.com/where-is-the-venezuelan-revolution-going.htm

(11) Sectarianism Is No Way Forward for the British Left. Květen 2007. Překlad vlastní. Dostupné z: https://communist.red/sectarianism-british-left-socialism-local-elections-campaign-new-workers-party-workers-movement

(12) Lenin, V. I. Projev o vstupu do britské Labouristické strany, 6. srpna 1920. Sebrané spisy, sv. 41, s. 297. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988.

(13) Viz „Sectarianism…“, op. cit.

(14) Manifest Komunistické revoluční internacionály. Dostupné z: https://www.marxist.com/manifest-revolucni-komunisticke-internacionaly.htm