Španělsko: Cádiz – cesta třídního boje

Stávka v kovozpracujícím průmyslu v provincii Cádiz, která zasáhla všechny podniky, zejména ty zabývající se stavbou a opravami lodí, ve městech San Fernando, Cádiz, Puerto Real a Jerez, nabrala takovou sílu, která se zdála nemožná vzhledem k sérii porážek a kapitulací odborů, které nedávno ukončily podobné stávky v jiných provinciích.

Souhrnně lze sled událostí popsat takto: čtyři roky po podpisu poslední kolektivní smlouvy v odvětví (kterou CCOO a UGT podepsaly na poslední chvíli proti vůli velké části pracovníků, kteří ji otevřeně odmítli) napětí v továrnách narůstalo, a to právě kvůli této poslední kolektivní smlouvě, zavedení systému přerušovaných smluv na dobu určitou jako prostředku rychlého propouštění atd.

V rámci příprav na vyjednávání vyhlásily hlavní odborové svazy (nejprve UGT, poté CCOO a CGT) dvoudenní stávku. Cíl byl jasný: umožnit pracujícím, zejména těm, kteří se v posledních letech radikalizovali a přidali se k CGT, Coordinadora de Trabajadores del Metal (CTM) nebo v některých případech k Sindacato Andaluso de Trabajadores (SAT), aby uvolnili část svého potlačovaného hněvu – jako by šlo o dva dny boje určené pouze k upuštění napětí.

Po této částečné stávce, předem ohlášené a pečlivě přizpůsobené potřebám zaměstnavatelů, mělo podle předem připraveného scénáře následovat fraškovité vyjednávání: UGT – odborová organizace, která vyhlásila stávku jako první – měla vést „napjatá vyjednávání“ s podnikatelskými svazy zastupujícími firmy v tomto odvětví (velké podniky, jako například Navantia, mají vlastní kolektivní smlouvu a z vyjednávání jsou vyňaty).

Jako součást tohoto divadla byla v neděli brzy ráno podepsána předběžná dohoda a v pondělí ráno předložena pracujícím s cílem přimět je, aby v ten samý den nastoupili do práce. V tomto okamžiku se však situace obrátila: většina pracujících (podle buržoazního tisku ti, kteří pracovali v zálivu Cádiz) předběžnou dohodu odmítla a rozhodla se pokračovat ve stávce, pod právním krytím CGT – jejíž kovozpracující sekce odmítla stávku odvolat –; pracující tedy pokračovali ve stávkách, tentokrát na dobu neurčitou, aniž by si šéfové nebo vláda byli jisti, zda je budou schopni podle libosti zastavit tak, jak tomu bylo vždy díky spolupráci velkých odborových svazů.

Požadavky kovodělníků na počátku byly následující:

• Plné dodržování kolektivní smlouvy pro všechny pracovníky a pracovnice v odvětví

• Řádná regulace pracovních smluv typu „fijo discontinuo“ (přerušované pracovní poměry na dobu určitou)

• Zákaz pracovat v továrnách na základě jiných smluv, než které platí pro kovoprůmysl

• Konec neustálých prodlev s výplatami mezd.

• Zmírnění krácení důchodu při předčasném odchodu do důchodu

• Kontrola a zákaz tzv. černých listin „problémových pracovníků“

Abychom plně pochopili jeho význam, je třeba mít na paměti, že kovoprůmysl v Cádizu tvoří nesčetné množství malých a středních podniků, které poskytují služby velkým hráčům v tomto odvětví (Navantia, Airbus, Dragados Ofshore atd.). Tato fragmentace takzvaných „pomocných podniků“ je důsledkem postupné dekapitalizace, kterou kovozpracující průmysl nastoupil před čtyřiceti lety, kdy se ještě opíral o velké státní podniky.

Proces privatizace byl doprovázen fenoménem outsourcingu, kdy se hlavní podniky vzdaly pracovní síly a kapitálu potřebného k vykonávání prací, které mohly být zadány subdodavatelům v závislosti na aktuálním objemu prací.

Takto dnes ve stejné loděnici, kde se staví jedna loď, může současně pracovat několik podniků, z nichž každý má skupinu dělníků, kteří vykonávají specifické úkoly.

To v praxi vedlo k stratifikaci proletářských mas, které byly dříve zaměstnány v jednom podniku, a k profesní specializaci v rámci odvětví.

Problém pro dělníky se ještě zhoršil tím, že mnoho podniků, s cílem snížit mzdy, používá kolektivní smlouvy odlišné od těch, které jsou určeny pro kovoprůmysl (pod záminkou, že to vyžaduje specifická povaha jejich činnosti).

Tak nejenže tu máme různé pracující z různých podniků, ale i jeden stavební projekt může být z právního hlediska zcela rozdělen podle průmyslových odvětví.

Po celá desetiletí to byla velká síla buržoazie. Tváří v tvář dlouhotrvající krizi v kovozpracujícím průmyslu (která začala v 80. letech a vedla v následujících dvou desetiletích k hluboké restrukturalizaci průmyslu, pracovních metod atd., přičemž dělníci byli neustále stavěni před hrozbu přesunu výroby do zahraničí, konkurence z Koreje či jakékoli jiné formy vydírání) byla strategie vždy stejná: snižovat mzdové náklady prostřednictvím rozdělení a následného oslabení kdysi silné a bojovné dělnické třídy.

V první řadě toho bylo dosaženo rozdělením dělníků na mladé a starší, kdy byli ti druzí motivováni k odchodu díky výhodným předčasným důchodům, zatímco těm prvním byly vnuceny mnohem horší pracovní podmínky, nebo byli rovnou propuštěni.

Pak přišlo rozdělení podle podniků: na ty, které zůstaly ve státních rukou (zcela nebo částečně vlastněné SEPI z důvodu státní strategické kontroly), a na ty privatizované.

Další ranou bylo rozbití velkých podniků a převedení pracovních zakázek na pomocné podniky, kde jsou pracovní podmínky výrazně horší než ve větších firmách.

A konečně posledním velkým trumfem zaměstnavatelů a státu bylo zavedení takzvané smlouvy „fijo discontinuo“ (přerušovaná pracovní smlouva na dobu určitou), kterou v roce 2022 rozšířila ministryně práce Yolanda Díaz za levicový blok SUMAR (nástupce levicové aliance Unidas Podemos, který je aktuálně se Španělskou socialistickou dělnickou stranou součástí třetí vlády Pedra Sáncheze) v rámci pracovní reformy.

Díky tomuto typu smlouvy mohou podniky dělníky připoutat a držet si je k dispozici, aniž by musely nést náklady na propouštění, opětovné najímání apod., a navíc mají k dispozici zásobárnu pracovní síly, kterou mohou využívat podle svých aktuálních potřeb.

Tento popis situace v Cádizu lze vztáhnout na jakýkoli místní segment kovozpracujícího průmyslu, který bychom se rozhodli zkoumat: Ferrol, Vigo, Baskicko, Valladolid, Valencie… všude byla dynamika stejná a výsledek tedy téměř identický: rozdělený proletariát, a to jak z hlediska právního, tak z hlediska pracovních podmínek; a zaměstnavatelské svazy, které s pomocí třídně kolaborantských odborových organizací, jež tuto situaci v průběhu let zpečetily, spoléhají na relativní sociální smír nastolený mezi zaměstnanci hlavních podniků (tedy těmi, kteří mají o něco méně špatné podmínky), aby mohly proletářům v pomocných firmách vnucovat brutální vykořisťování.

Situace v Cádizu je však obzvláště těžká. Mimo kovoprůmysl je provincie Cádiz doslova pouští, pokud jde o pracovní příležitosti: patří mezi provincie s nejvyšší mírou nezaměstnanosti ve Španělsku, s chudobou převyšující španělský průměr a prakticky neexistujícím průmyslovým sektorem. Není náhodou, že v celém regionu vznikla kriminální síť zabývající se pašováním drog z Maroka, která zaměstnává stovky mladých lidí, kteří by jinak poznali jen hlad.

V Cádizu, vedle lidových čtvrtí, které tleskají stávkujícím vyjadřujícím i jejich vlastní nespokojenost, existují také chudinské čtvrti a vesnice, kde obyvatelé chrání členy kriminálních klanů před Guardia Civil, protože díky mafii mají alespoň co jíst.

Tato situace vystavila ještě většímu tlaku kovodělníky, zejména zaměstnance pomocných podniků, kteří přecházejí mezi nezaměstnaností (nyní v režimu „fijo discontinuo“) a prací, a kteří jsou neustále ohrožováni zařazením na černou listinu – protože odmítli pracovat za určitých podmínek, nebyli dostatečně poslušní, nebo jen z rozmaru vedoucího směny.

Tato „průmyslová rezervní armáda“, kterou buržoazní třída využívá k dalšímu tlaku na proletariát – dočasně nebo trvale – představuje prvotřídní nástroj pořádku a pacifikace, a v rukou buržoazní třídy vždy slouží k disciplinování proletářů, kteří žijí pod hrozbou hladu pro sebe i své rodiny.

Tato situace vedla ke vzniku seznamu požadavků, které vznesli kovodělníci jak na shromážděních, která svolala stávku, tak v obou odborových svazech, které ji umožnily – CGT a CTM. Tyto požadavky nastolují zásadní otázku, která je však pro zaměstnavatele, ať už veřejné nebo státní, nepřijatelná: jednotu, tedy rovnost pracovních podmínek, konec fragmentace práce, NE diskriminaci a NE represi.

V posledních letech se v kovoprůmyslu v Cádizu zformovala proletářská vrstva ochotná bojovat a prosazovat požadavky, které tento boj přináší. Již v roce 2021, kdy byla podepsána předchozí kolektivní smlouva za nemalé pomoci zásahové policie (pod vedením PSOE a Podemos), hrozilo, že boj zrazený odbory CC.OO. a UGT se vymkne kontrole – a to jak kvůli odmítnutí části dělníků přijmout dohody, tak díky jejich úsilí rozšířit konflikt mimo továrny a mobilizovat celou dělnickou třídu v Cádizu.

Tehdy neznámé odbory CTM stály v čele protestů a pokusů prolomit sociální smír vnucený třídně kolaborantistickými odbory. Ty nakonec však s podporou celého spektra parlamentní levice prosadily návrat do práce za otřesných podmínek.

O čtyři roky později se situace natolik zhoršila, že menšina, která byla dříve snadno potlačitelná a propustitelná, strhla na svou stranu tisíce proletářů, prosadila pokračování stávky a odmítla politiku třídní spolupráce podporovanou UGT a CC.OO. A nejen to – učinili tak s výslovnou výzvou k jednotě a solidaritě s proletáři, kteří se nacházejí v nejhorších podmínkách, a výslovně odmítli – tak jako to učinil zástupce CGT na shromáždění v pondělí 23. června – jakýkoli dvojí model zaměstnávání a pracovních vztahů, přičemž tyto požadavky prosazovali prostřednictvím pokračujících stávek a mobilizací.

UGT, která předsedala stávkovému výboru, podepsala předběžnou dohodu, která nasadila pracujícím novou oprátku na krk: počínaje „smlouvou pro mladé“, která by umožnila podnikům platit novým zaměstnancům o 25 % méně, poté zavedením příplatku za zdravotní riziko, který by se vyplácel po dobu sedmi let, a konče zvýšením mezd, které nepokrývá reálný pokles mezd v posledních letech…

Jak pro UGT (nebo CC.OO., které předstírají, že dohodu nepřijímají, aby mohly hrát kartu radikalismu a udržet si tak pozici „hodnotného partnera pro vyjednávání“), tak pro zaměstnavatele jde o to zajistit sociální smír, který umožní firmám bez problémů zvládnout očekávaný nárůst pracovní zátěže v příštích letech.

Není náhodou, že kolektivní smlouva, kterou se snaží prosadit, by měla platit až do roku 2032!

V turbulentním ekonomickém a politickém kontextu, který se rýsuje, s rozsáhlým plánem zbrojení velkých imperialistických mocností, který je již ve fázi příprav, vidí šéfové kovoprůmyslu a jejich oportunističtí spojenci obchodní příležitost, kterou by žádný buržoa neodmítl. A aby z toho mohli těžit, musí si zajistit poslušnou pracovní sílu, která jim umožní dosáhnout takových zisků, aby se nezbytné investice vyplatily.

Pro kovodělníky v Cádizu je cesta pro jednou jasná: pouze prostředky a metody boje třídního charakteru mohou vést k vítězství v boji, který je nevyhnutelně nutné vést proti buržoazii. Vydírání, rozšířené v posledních desetiletích (pracovní zakázky výměnou za horší pracovní podmínky), které se vždy promítalo do smířlivé odborové politiky „bránit především pracovní místa“, se ukázalo být pastí, která uvrhla dělníky do bezprecedentní nejistoty.

A právě z této perspektivy vzešla jejich odpověď: vědomi si velké příležitosti, na které by se buržoazní třída mohla na jejich úkor napakovat, s tak slibnými podnikatelskými vyhlídkami... odmítli přijmout obvyklou pohrůžku a vyhlásili neomezenou stávku až do vítězství.

A nejen to – prosadili ji metodami typickými pro proletářský boj: stávkovými hlídkami, stávkami, společnými shromážděními otevřenými i dalším dělnickým sektorům, nelegálními demonstracemi s cílem spojit s sebou ostatní pracující obyvatelstvo města, solidaritou se zatčenými atd.

Prozatím jim jejich schopnost přerušit vazby s UGT a CCOO., což jsou brzdící orgány, které buržoazie obvykle používá jako první linii obrany proti dělnickému boji, dodala sílu přimět šéfy alespoň částečně ustoupit jejich nejnaléhavějším požadavkům.

To však neznamená, že neexistují žádné překážky. Kromě velkých organizací politického a odborového oportunismu existují i jiné síly, které se snaží odvrátit proletariát od cesty třídního boje. V těchto sporech se také objevuje druhá linie obrany, tvořená klasickou krajní levicí, která se již objevuje na demonstracích a stávkových hlídkách ve snaze získat popularitu a tím i vliv, jakož i určitými sektory takzvaného „alternativního odborového hnutí“, které rovněž představuje protiproletářskou sílu, která bude nasazena, až nastane správný okamžik.

Příklad kovodělníků z Cádizu ukazuje nejen to, že (samozřejmě!) proletářská třída je živou silou, ale také to, že třídní boj vedený mimo legální aparát buržoazie, proti politice sociálního smíru, proti odborovému oportunismu atd., může a musí znovu ožít všude tam, kde se životní podmínky proletariátu nadále zhoršují v důsledku požadavků kapitalistické ekonomiky.

To je příklad, který tito dělníci ukázali: buržoazie a její stát budou vždy stát proti proletariátu a jediný způsob, jak vůbec pomýšlet na jejich porážku, je skrze praxi skutečného třídního boje – boje, který zohledňuje pouze potřeby proletářů, který se neobrací k vyjednávání bez boje, který neakceptuje sociální smír jako předpoklad dohody, a který čelí represi silou vycházející z jednoty třídy.

Za znovuobnovení stávky jako zbraně třídního boje proletariátu za bezprostřední i všeobecné požadavky!

Za třídní reorganizaci proletariátu!

Za nekompromisní obranu proletářského třídního boje!

24. června 2025