Španělsko

Požáry a ekonomika katastrofy

Náhoda? Tragédie?

Ne, kapitalistický zisk a demokratická kontrola

V posledních dnech požáry ničí tisíce a tisíce hektarů v různých částech země. Tarifa v Andalusii, Jarilla v Extremaduře, Cofrentes ve Valencii… ale především León, Zamora a Galicie jsou doposud nejvíce postiženými oblastmi. Jak tomu v těchto situacích bývá, televizní zprávy a tisk denně přinášejí zprávy o chaosu, špatném řízení, o osočování mezi různými správními orgány – to vše na pozadí situace, která si už vyžádala čtyři lidské životy, zpustošila obrovské množství zemědělských ploch a zahubila stovky kusů dobytka.

Ve středomořském podnebí, jaké převládá na velké části Pyrenejského poloostrova – s výraznými obdobími horka a sucha a s lesním porostem, který se nezdá, že by se rok od roku nějak zmenšoval – by požáry měly být vcelku něčím běžným a pod kontrolou. Jenže každým rokem je situace horší. Stále větší zkáza a každé léto více mrtvých. Navíc nejde jen o strašlivou situaci způsobenou požáry, ale také o politickou a společenskou hru, která se rozehrává s cílem strašit obyvatelstvo – a využívat ji jako záminku k udržování permanentního stavu strachu a napětí, v němž buržoazie tak dobře vládne.

„Je třeba posílit prevenci“, „požáry se hasí v zimě“ nebo „nesmíme dopustit, aby se tato situace opakovala, musíme se zaměřit na příčiny“… to jsou věty, které jsme v posledních dnech slyšeli z úst politiků, vysokých představitelů ústřední a regionální správy a dokonce i šašků, kteří obvykle propůjčují svou image, aby posílili účinek těchto hloupostí.  Protože to hlouposti jsou: ani prevence, ani dennodenní práce, ani samozřejmě příčiny požárů nejsou pro buržoazii či její zástupce žádným důvodem ke starostem. Katastrofa – ať už v podobě požárů, povodní či dokonce války – je neodmyslitelnou součástí kapitalistického světa a buržoazie z ní dobře profituje.  V případě požárů je to zjevné: po desetiletí se snižovaly výdaje na jakoukoli preventivní politiku, přičemž se rozpočtové prostředky určené na opatření nezbytná k zvládnutí letních požárů snažili držet na nezbytném minimu (které, jak je vidět, nestačí). Ani ústřední stát, ani autonomní regiony, ani obce nevidí v nezbytných intervencích nic jiného než neúčelné výdaje, které pouze zatěžují jejich roční účetní bilanci. Avšak nejde jen o to, že tváří v tvář „katastrofě“ (zcela vyhnutelné, jak je vidět) se snižují výdaje na prevenci – samotný zisk, který z ní lze vytěžit, je tak značný, že eliminuje jakoukoli motivaci k jejímu předcházení. Výstavba nových domů na zpustošených pozemcích, dřevozpracující průmysl, samotné veřejné investice do postižených oblastí – to vše představuje velký kšeft, o který se ani velká, ani malá buržoazie, ani stavební firmy, ani malí vlastníci nechtějí připravit. Otázka, kolik požárů je založeno úmyslně, je již otřepaná. Ale kromě ní: kolik z nich je udržováno po dobu, která je nezbytná k tomu, aby naplnily svou ekonomickou funkci? Kolik z nich je „založeno“ a kým? Kolik z nich poskytuje ekonomické výsledky, kterých se nikdo nechce vzdát?

Kapitalismus přináší vždy a za všech okolností tytéž výsledky: přírodní a lidské zdroje jsou ničeny, aby se z nich získal co největší zisk. Požáry posledních dnů nám to znovu dobře ilustrují, protože po mnoho let ti, kdo jsou zodpovědní za preventivní politiku – tedy buržoazní stát na všech úrovních – prováděli politiku snižující masu pracovní síly, lidských zdrojů, zkrátka proletářů, v oblasti prevence a hašení požárů. Táž politika, která se uplatňuje v každém podniku, kde je pracovní síla nahrazována kapitálem, lidské ruce stroji, aby pokračoval cyklus zhodnocování kapitálu, se uplatňuje i ve veřejném sektoru: zaměstnání se stává nejistým, mzdy klesají, smlouvy jsou stále krátkodobější... dokonce i pozorovací stanoviště jsou nahrazována průmyslovými kamerami.

Stále se dá říci, že požár je tragédie… ale pro koho? Ani buržoazní stát, který jej nechává vypuknout, ani buržoazie privátního či veřejného sektoru, která mu dává zelenou, to tak nevidí. Kapitalistická logika zisku působí i v této oblasti. Jakmile venkovská ekonomika, v níž existovaly přímé pobídky k preventivním opatřením – protože lesy byly využívány jako zdroj surovin, jejichž hodnota spočívala v tom, že se každoročně obnovovaly –, ustoupila vysoce vyspělé kapitalistické ekonomice, kde zisk spočívá do značné míry v přímém či nepřímém ničení zdrojů, je stále obtížnější požárům zabránit a udržet je pod kontrolou. Je třeba vzít v úvahu, že v této venkovské ekonomice (která byla ostatně také kapitalistická, i když méně rozvinutá) byl oheň vždy jedním z prostředků a nástrojů, jímž se udržoval lesní porost v přiměřené velikosti, aby se zabránilo tak prudkým požárům, jaké vidíme dnes – kdy je les tím výnosnější, čím větší část z něj lze najednou zničit.

Dalšími ohranými obraty, které se v těchto dnech tolik vyskytují, jsou vzájemné slovní urážky, které si vyměňují jednotlivé politické tábory – místní samosprávy ovládané Lidovou stranou proti centrální vládě Socialistické strany a naopak –, aby si navzájem přišily odpovědnost za požáry. Demokratická hra má i z této situace čistý prospěch. Každá situace, každá přírodní katastrofa, každý mrtvý slouží k posílení myšlenky, že demokratické alternativy skutečně představují odlišné možnosti a že se k jedné z nich proletariát může (musí!) přimknout, aby vyřešil naléhavé problémy, které ho provázejí. Ve skutečnosti se však tímto sleduje jediné: získat přilnutí k samotnému demokratickému systému, k víře, že řešení problémů, které vytváří buržoazie, se nachází v samotných buržoazních institucích, a praxi, toliko rozšířené a tak hluboce zakořeněné v rámci společenského bytí proletariátu – tj. delegovat boj za obranu vlastní existence na institucionální mechanismy, které určují demokratickou vládu země.

V nejkrajnější verzi této hry – verzi, která nabývá stále větší síly, protože je reakcí na napětí, které zasahuje všechny společenské třídy a pozvolna se stupňuje – se dospívá k tomu, že se o Španělsku hovoří jako o „selhávajícím státě“, neboť je naprosto neschopné reagovat na situace, jako jsou tyto požáry či záplavy před deseti měsíci ve Valencii. Jedná se, jak říkáme, o zdánlivě radikálnější, tvrdší, ale v podstatě stejnou verzi obhajoby demokratické hry, ke které buržoazie všech stran a všech institucí vyzývá. Jaký buržoazní stát je schopen reagovat na katastrofu, která logicky vyplývá z jeho vlastní existence a z existence buržoazie? V jakém buržoazním řádu nedochází ke katastrofám, které jsou stále více umocňovány silou samotného kapitalistického vývoje? Nacionalistické východisko ze společenské krize, které se s tím, jak se mezinárodní a národní situace vyostřuje, čím dál tím více rýsuje na obzoru, potřebuje k svému triumfu rovněž demokratické stvrzení.

Proletářský třídní boj, a nikoli důvěra v jakékoli demokratické lákadlo, které nabízí buržoazie, je tím, co může tuto situaci ukončit, i když se to dnes jeví jako obtížná, vzdálená a dokonce nedosažitelná cesta. Byť se to může zdát zvláštní, málo konkrétní a nerealizovatelné a že by to mělo být odloženo ve prospěch jakéhokoli bezprostřednějšího řešení, je to jediné realistické řešení; a to, co v těchto dnech vidíme, je selhání všech ostatních možností. Proletáři jsou jediní, kdo mají jasný zájem na tom, aby byla společnost katastrofy zničena, na tom, aby obrovské společenské síly, které kapitalismus věnuje udržování a posilování třídní nadvlády buržoazie, byly nasměrovány k vybudování společnosti, v níž neexistuje soukromé (buržoazní, ve všech jeho formách) přivlastňování společenského bohatství. Aby toho dosáhli – alespoň aby nastoupili cestu antiburžoazního a antikapitalistického boje –, musí se proletářská třída rozejít s demokratickou mystifikací, musí odvrhnout jed, kterým je víra – víra, kterou bohužel dosud chová –, že buržoazní třída a její hra parlamentní obměny či jakákoli autoritářská napodobenina této hry mohou představovat východisko z katastrof vyvolaných samotnou buržoazií a jejím systémem. Musí se se vší silou vzbouřit proti společné frontě, kterou jí buržoazie vnucuje. Viděli jsme to při požárech, stejně jako při záplavách ve Valencii. Veškerá společenská síla proletářů je demokraticky směřována k politice spolupráce mezi třídami, která přímo nahrává buržoazii. Tato spolupráce mění proletáře v „dobrovolníky“, v bezplatnou pracovní sílu, která má zacelit škody, když už nezbývá jiná možnost – a která navíc umírá při této práci –, zatímco veškerá jejich třídní síla by měla být vedena k úderu proti buržoazii, k zastavení výroby, k donucení buržoazie zaplatit za svou ekonomiku katastrofy.

Ze světa hrůzy a smrti, který buržoazie chystá lidstvu, se lze dostat pouze zničením kapitalistického systému – a k tomu se musí proletářská třída vzchopit a rozmetat jej na kusy.

15. srpna 2025