Cílem palestinského proletariátu není nemožná „palestinská vlast“, ale třídní boj, který sjednocuje proletáře nad národními rozdíly

Že palestinskému lidu není souzeno se usadit ve své rodné vlasti mírovou cestou a s uznáním všech ostatních států, je zjevné již desítky let. Od roku 1948, od ustavení státu Izrael – nikoli však státu Palestina – byl tento osud jedním z nejpravděpodobnějších. Drtivá většina Palestinců se proti své vůli stala proletáři, byli postupně vyvlastněni ze svých domovů, svých polí, své „vlasti“. Z hlediska buržoazní ideologie se jedná o skutečnou tragédii, kterou by bylo možné vyřešit výhradně tím, že by se Palestincům přiznal kus země, kde by mohli žít a vytvořit svůj vlastní nezávislý stát. Jenomže osmdesát let po skončení druhé imperialistické světové války, v níž velmoci demokratického světa nikdy nepovažovaly palestinský lid za hodný vlastního státu, vlastní „vlasti“ a vlastní buržoazní vládnoucí třídy – jako je tomu takřka u všech ostatních zemí –, v níž jej po celá desetiletí balamutily prohlášeními OSN opakujícími frázemi o „“dvou národech, dvou státech“ a vysávaly jeho energii ve válečných střetech, při nichž byli palestinští bojovníci na oplátku rovněž klamáni „spřátelenými“ arabskými zeměmi, které se brzy ukázaly být stejně nepřátelskými jako sionisté, ne-li horšími; takže po osmdesáti letech iluzí a bojů jsou Palestinci zbaveni všeho, včetně svých vlastních životů. Za spoluúčasti všech států světa, počínaje nejdemokratičtějším a nejvražednějším z nich, Spojenými státy, sionistický a buržoazně demokratický stát Izrael realizuje svůj velký sen: vyhladit Palestince, zmocnit se jejich země, zotročit ty, kteří unikli bombardování, a zajistit izraelskému obyvatelstvu společenská, ekonomická a politická privilegia podle klasických kritérií rasové a náboženské diskriminace.

Skutečnost, že palestinský lid je lidem bez vlasti a že je z většiny složen z proletářů, může být nicméně z proletářského a historického hlediska považována za pozitivní fakt. Proletariát je totiž třídou bez vlasti v pravém slova smyslu, třebaže mu buržoazie předhazuje jako refrén frázi o „společné vlasti“. Nemá výrobní prostředky, nemá kapitál a především není vlastníkem produktů své práce, protože bohatství, které vytváří, patří výhradně vládnoucí buržoazní třídě, kapitalistům, kteří tuto skutečnost brání prostřednictvím státu a jeho ozbrojených sil. Palestinští proletáři, tj. většina palestinského obyvatelstva, i když se jim podaří něco vypěstovat na kousku mizerné půdy, jsou zcela závislí na práci pro izraelské zaměstnavatele nebo na mezinárodní „pomoci“, kterou jim poskytují různé imperialistické mocnosti, aby si zachovaly humanitární tvář, jíž se snaží zakrýt systematické masakry v Gaze a na Západním břehu. Palestinci nemohou očekávat nic lepšího od politických a vojenských organizací, jako je Palestinská národní správa nebo Hamás, stejně jako dříve od skupin tvořících Organizaci pro osvobození Palestiny, protože tyto organizace se od samého počátku zaprodaly silnějším buržoaziím, jejichž zájmy stojí v naprostém protikladu k zájmům palestinského proletariátu. Ten je střídavě jednou a pak druhou buržoazií využíván s jediným cílem – získat pro sebe určité výsady a minimální moc nad ním, aby jej tak mohly navždy podrobit kapitalistickému vykořisťování a udusit jeho třídní instinkt bouřit se proti veškerému útlaku a jakémukoli zneužívání.

Skutečnost, že v poslední době došlo v již tak katastrofální situaci v Gaze k demonstracím proti Hamásu požadujícím propuštění izraelských rukojmích, které má tato organizace stále ve svém držení, v naději, že to ukončí bombardování a destrukci ze strany Tel Avivu, bezpochyby svědčí o rozkolu v relativní důvěře, kterou si Hamás za posledních patnáct let získal – rozkolu, který je spíše zpříčiněn zoufalstvím než vědomou a politickou opozicí. Ale uprostřed války, v níž obyvatelstvo Gazy nemá kam utéct a je nuceno Izraelem neustále se přesouvat ze severu na jih a zase zpět, protože je tak jako tak bito, bombardováno, vražděno a sužováno hladem, se blíží konec palestinské Gazy a palestinského Západního břehu.

Možnost, že by v bezprostřední a blízké budoucnosti unikli tomuto skutečně plánovitému vyhlazování, není pro Palestince bohužel nijak příznivá. Buď budou vyvražděni, nebo se nechají deportovat do nějaké země, která se s USA a Izraelem dohodne, že je převezme – jako se to dělá s jakýmkoli průmyslovým odpadem. Pro Izrael a jeho největšího ochránce, Spojené státy americké – bez ohledu na to, zda v Bílém domě sedí „demokraté“ nebo „republikáni“ –, bude historická Palestina, i když redukována a roztříštěna, jak je zakreslena na starých geografických mapách pro potěchu milovníků starověké historie, dříve či později muset změnit jméno. Sionisté jej již před více než stoletím vymysleli: Velký Izrael. Připomeňme si mimochodem, že historii vždy psali vítězové válek, kteří se postarali o změnu názvů zemí, hor, řek, moří a samozřejmě měst, a rovněž o formální změnu nebo vymazání minulosti. Domorodé národy podrobené nadvládě vítězů také trpěly rozvrácením své identity, tradic a dávné minulosti; někdy se zachovaly staré názvy, jindy se smísily s novými jazyky, ale ve většině případů zmizely pod náporem nových výrobních forem a nových vládnoucích tříd.

Nedávná epizoda ohledně nového názvu, který Trump chce dát Mexickému zálivu, je velmi výmluvná. Mexický záliv, jehož název pochází z rozhodnutí evropských mořeplavců a kolonizátorů, kteří objevili „nový svět“ (nazvaný Amerika na počest mořeplavce a objevitele Ameriga Vespucciho), by se podle Trumpova přání měl přejmenovat na Americký záliv – na počest Trumpova „nového zlatého věku pro Spojené státy“, jak jej Trump oficiálně přejmenoval 25. ledna. Tato oficiální změna platí prozatím pouze pro USA; uvidí se, jak dlouho potrvá, než dva mezinárodní orgány odpovědné za názvy vodních ploch na planetě (Mezinárodní hydrografická organizace, IHO, a Expertní skupina pro geografické názvosloví při OSN, UNGEGN) tuto změnu názvu schválí, čímž ji učiní závaznou pro mezinárodní právo a sjednotí námořní dokumenty a geografické názvy platné na celém světě. Mimo právní a úřední otázky tu však stále máme imperialistický akt ze strany USA, jímž se Trump snaží změnit historii a identitu – v tomto případě zálivu, který se od roku 1540 nazývá Mexický záliv a dříve byl znám jako „Záliv Nového Španělska“ na počest objevu „nového světa“ španělskou korunou. Mexická vláda samozřejmě nesouhlasí se změnou názvu zálivu, a to nejen proto, že tento název nese již téměř pět století, ale také proto, že většina vod zálivu, tj. 829 000 km², spadá do výlučné hospodářské zóny Mexika, zatímco zbývajících 662 000 km² připadá na výlučnou hospodářskou zónu Spojených států.

Mezi Spojenými státy a Mexikem neprobíhá žádná válka – s výjimkou té obchodní –, na rozdíl od války mezi Izraelem a Hamasem a celým palestinským lidem. Existuje však další otázka, která staví Spojené státy proti Mexiku: nelegální migrace, a to nejen Mexičanů, ale i lidí prchajících ze všech zemí Latinské Ameriky z ekonomických, politických a sociálních důvodů, kteří, procházejíce Mexikem, se pokoušejí dostat do Spojených států. Proto je pro Trumpa možné dál nazývat Mexický záliv novým názvem – Americký záliv –, byť ví, že to platí pouze pro Bílý dům, a že mu jde především o to, aby Mexiko podrobil zájmům ekonomiky Spojených států. Vzhledem k tomu, že dosavadní dohody mezi oběma zeměmi na to nestačily, vyvinul na něj tlak prostřednictvím cel. Ve skutečnosti to, zda bude záliv i nadále znám jako Mexický záliv, nebo bude nahrazen označením Americký záliv, na podstatě vztahů mezi Spojenými státy a Mexikem mnoho nezmění: velké americké podniky, zejména v automobilovém a technologickém sektoru, budou i nadále využívat mexickou pracovní sílu v podnicích umístěných v Mexiku, kde jsou mzdové náklady mnohem nižší než v USA, a zároveň budou těžit z mnohem menší vzdálenosti pro přepravu zboží mezi Mexikem a USA než v případě jihovýchodní Asie nebo Číny.

V případě Izraele a Palestinců je situace zcela odlišná. Neexistují zde proletářské a vyděděné masy, které by opouštěly „svou“ zemi, aby si vybudovaly novou budoucnost v jiné, hospodářsky silnější a společensky „méně“ represivní zemi, než je ta, která se opouští. Palestinci chtěli – a chtějí – i nadále žít a rozvíjet se na své zemi, proto se ve dvacátých a třicátých letech minulého století vzbouřili proti rozsáhlé židovské imigraci, podporované a poháněné Anglií, která po vítězství v první světové válce a rozpadu Osmanské říše získala imperialistický mandát k vládě nad částí zemí Blízkého východu, včetně Palestiny. Britský imperialismus však od samého počátku bránil palestinskému hnutí za sebeurčení a využíval proti němu židovskou imigraci, která měla v této zemi ostatně i své historické kořeny. Situace Palestinců se s druhou imperialistickou světovou válkou a jejím koncem příliš nezměnila; naopak, s ustavením státu Izrael se stále více zhoršovala. Historické události ukázaly, že palestinská buržoazie nebyla schopna přetavit svůj boj za sebeurčení v opravdovou národní revoluci, k němuž však strhla chudé rolnické masy a palestinský proletariát. Skutečnost, že však úspěch svého národního boje svěřila do rukou buržoazie jiných arabských zemí a imperialistických potentátů, zpečetila jeho úplného neúspěchu.

Na mapě území, které se dříve nazývalo Palestina, se hranice mezi státem Izrael a územími obývanými Palestinci neustále měnily v důsledku četných válek, které Izrael vedl proti arabským státům i proti samotným Palestincům. To znemožnilo vymezit jednotné území, na kterém by palestinská národní revoluce mohla vybudovat vlastní stát. V posledních desetiletích Izrael vybízel a ochraňoval své osadníky při postupném a násilném zabírání půdy, zejména na Západním břehu, s cílem systematicky bránit vytvoření souvislého území výhradně pro Palestince, čímž proměnil Západní břeh – nazývaný West Bank či Okupovaná území – v jakýsi ementál plný izraelských osad, přičemž v posledních dnech přišla zpráva o obnovení starého izraelského projektu E1 ze strany Netanjahuovy vlády. Ten spočívá ve vybudování osadnického koridoru, který propojí okupovaný Jeruzalém s Ma'ale Adumim (již 50 let největší izraelskou opevněnou osadou na Západním břehu) a odtud s údolím Jordánu. Projekt, sdílený všemi izraelskými vládami za posledních čtyřicet let, počítá s výstavbou 3 412 bytů pro osadníky; tento koridor má být vybudován výhradně na palestinském území, z něhož budou násilím vyhnány různé malé palestinské komunity, které jej dosud obývají a obdělávají. Jeruzalém tak bude zcela izolován od zbytku Západního břehu, který bude tímto koridorem rozdělen na dvě části: na severu zůstanou Jenin a Nábulus a na jihu Betlém a Hebron. Becalel Smotrič, izraelský ministr financí a představitel krajní nacionalistické pravice, se chlubí podporou Netanjahua a Trumpa a prohlásil, že tento projekt „pochovává myšlenku palestinského státu“.

Evropská unie, která by měla zájem na pacifikaci celé oblasti, aby mohla co nejvíce rozvíjet svůj obchod a podnikání se všemi zeměmi v regionu, nadále skloňuje heslo „dva národy, dva státy“, ačkoli dobře ví, že ani EU, ani Spojené státy nebudou vnucovat Izraeli vytvoření palestinského státu – protože takový nátlak by vzhledem k naprostému nesouhlasu Izraele mohl být proveden pouze silou vojenskou. EU a Spojené státy jsou na hony vzdáleny tomu, aby vedly válku s Izraelem; naopak jej finančně, diplomaticky, politicky a obchodně podporují, jak plně dokazuje výnosný obchod se zbraněmi a nejmodernějšími vojenskými technologiemi. Jejich skutečným cílem v těchto desetiletích masakrování Palestinců je: vymazat budoucnost nezávislého palestinského lidu, učinit jej otrokem kapitalistických a imperialistických zájmů, které se na Blízkém východě prolínají, a eliminovat jakoukoli možnost, že by radikalizace palestinských skupin, vyvolaná neustálými masakry a současným vyhlazováním, našla organizovanou cestu, jak čelit – i ozbrojeným bojem – ohromnému útlaku, jemuž jsou Palestinci vystaveni.

Speciální vojenská operace, kterou Izrael již 23 měsíců vede proti obyvatelstvu Gazy, se však neomezuje pouze na bombardování a neustálé přesuny Palestinců z jedné části pásma do druhé a zpět. Přidala se k tomu etnická čistka prostřednictvím systematického vyhladovování už tak skomírajících palestinských mas, nahromadění stovek lidí v několika málo centrech Humanitární nadace pro Pásmo Gazy, kde se distribuuje jen minimum jídla a kde se Palestinci stávají terčem střelby vojáků a žoldáků, zablokování nákladních vozů převážejících vodu, jídlo, oblečení, léky atd., a ničení všech domů a úkrytů. Podvýživa se stala další zbraní, jak zlikvidovat nejen současný život Palestinců, ale i možnost života budoucích generací, protože podvýživa, dovedená za hranice úrovně nacistických koncentračních táborů, má své následky nejen pro dnešní matky, ale i pro jejich děti a děti jejich dětí. Útok na hlavní město, Gazu, kde je soustředěno více než milion Palestinců, se zdá být poslední etapou izraelské okupace Pásma; s pádem Gazy, proměněné rovněž v hromadu trosek, Palestinci ztrácejí i poslední naději, že by mohli pomýšlet na konec méně hrůzný než ten, který dosud prožívají.

Za to vše nenese odpovědnost pouze izraelská vládnoucí buržoazie, ale také vládnoucí buržoazní třídy zejména v zemích Evropy a Ameriky, zatímco Rusko, Čína, Indie a jejich sdružení zvané BRICS prokazují svůj nezájem o toto vyhlazování, jehož je svědkem celý svět. Když německý kancléř Merz před časem prohlásil, že děkuje Izraelcům za to, že dělají špinavou práci, kterou si Evropané nemohou dovolit, vyjádřil tím pouze myšlenku všech buržoazií světa: využít izraelské řezníky, kteří nejenže dělají vše pro to, aby zlikvidovali „palestinský terorismus“, dnes ztotožněný s Hamásem, ale činí tak zvláště krutými a brutálními metodami. Někteří evropští lídři před kamerami prohlásili, že masakrování desítek tisíc civilistů, většinou žen a dětí, je „příliš“, „nepřijatelné“ – nicméně, že pokračují ve vyzbrojování armády Tel Avivu a spolupracují prostřednictvím svých univerzit a vědeckých institucí s izraelskými univerzitami a výzkumnými ústavy. Cílem je vymýtit z Palestiny celé palestinské obyvatelstvo, které je viněno z neustálého vytváření mas „teroristů“.

Co může být lepšího než bojovat proti „palestinskému terorismu“, který se pod novými zkratkami každé desetiletí znovu rodí z popela, terorismem nepoměrně mocnějším – terorismem prováděným izraelským státem, který je navíc na všech úrovních podporován a posilován nejmocnějším teroristickým imperialismem světa, tím americkým?

Dosud buržoazní třída – nejen izraelská nebo americká, ale ve všech zemích – prokázala a nadále prokazuje v praxi, že brání své výsady, svou moc, svůj systém vykořisťování námezdní práce všemi prostředky, a to stále častěji vojenskými a teroristickými prostředky. Buržoazie z vlastní zkušenosti ví, že nejvážnějším nebezpečím, které jí může hrozit, není válka mezi imperialistickými státy, ani atomová válka – neboť i z atomové války by vytěžila prospěch a zisky, aniž by ji zajímalo, kolik stovek tisíc nebo milionů lidských bytostí by bylo vyvražděno. Superdemokratická Amerika neváhala, když 6. a 9. srpna 1945 vyslala své bombardéry s atomovými bombami nad Hirošimu a Nagasaki, stejně jako superdemokratická Británie nijak neváhala, když mezi 13. a 15. únorem 1945 vyslala svou smrtící bombardovací letku na Drážďany, aby je srovnala se zemí pomocí výbušných a zápalných (fosforových) bomb. Nenávist, kterou buržoazie dokáže nahromadit vůči nepřátelským buržoazním třídám, nezná hranic – ale jakmile válka skončí, dotyčné buržoazie „uzavřou mír“ a znovu spolu obchodují, dokud nepřijdou další krize, které je znovu zavedou do války.

Zášť, kterou naopak každá buržoazní třída chová vůči proletariátu, vůči masám, z jejichž vykořisťování si přivlastňuje nadhodnotu, a tedy i zisky, je zášť historická, hluboká, přirozená, třídní. Opírá se o dva rozhodující společenské faktory, z nichž první je bezprostřední a druhý historický: prvním faktorem je skutečnost, že aby získali co největší zisk z investovaného kapitálu, musí kapitalisté maximálně vykořisťovat námezdní pracovní sílu, což vede k vyčerpání a ohrožení samotného života proletářů, a to až na hranice, které jsou neustále překračovány. Tím se vysvětluje, proč čím více bohatství se hromadí v rukou kapitalistů, tím více roste zbídačování a zhoršování životních podmínek proletariátu. Druhý faktor se týká třídního boje, který proletariát v určitých historických situacích rozvinul až k antiburžoazní a tedy antikapitalistické revoluci; ten prokázal, že politická moc může být nejen využita ve prospěch životních potřeb a emancipace většiny obyvatelstva ve všech zemích světa, ale že právě tato politická moc – kterou my komunisté nazýváme diktaturou proletariátu – je jediná schopná transformovat kapitalistickou ekonomiku, na níž je buržoazní společnost založena, na hospodářství socialistické, a umožnit tak celé společnosti učinit historický kvalitativní skok od společnosti rozdělené na antagonistické třídy k společnosti bez tříd, společnosti lidského rodu, v níž cílem výroby není kapitalistický zisk, ale uspokojení potřeb společenského života všech lidských bytostí.

Revoluce v Evropě v roce 1848, Pařížská komuna v roce 1871 (první konkrétní zkušenost s diktaturou proletariátu), ruský Říjen 1917 a následné založení Komunistické internacionály, k níž všichni proletáři světa vzhlíželi jako k majáku světové proletářské revoluce, jsou důkazem toho, že třídní boj proletariátu je historicky předurčen k revoluční přeměně celého kapitalistického a buržoazního světa. Co by buržoazní třída ztratila vítězstvím proletářské revoluce? Bezpochyby politickou moc a s ní i stát, který centralizuje její vojenskou sílu k obraně jejích třídních zájmů; ale nejen to, ztratila by svou existenci jako vládnoucí třída, jako třída přivlastňující si veškeré společenské bohatství vytvořené prací proletariátu – jedním slovem, zmizela by z povrchu zemského. Strašidlo komunismu, které obcházelo Evropu v roce 1848, jak připomínal Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany, nezmizelo. Buržoazní kontrarevoluce, která nabyla na síle s nástupem stalinismu ve dvacátých letech minulého století, zajistila dosud stoletou kontinuitu buržoazní a protiproletářské politické moci. To dává buržoazii po celém světě dojem, že je neporazitelná, schopná uplatňovat svou moc s veškerou krutostí, jíž je schopna, a masakrovat miliony bezbranných obyvatel a ničit životní prostředí svým zhoubným ekonomickým systémem s jediným cílem – hromadit zisky a kapitál. Z historického hlediska je to však dojem, který měly všechny vládnoucí třídy v různých epochách – od otrokářské po feudální –, a který buržoazní kapitalistická třída pouze zdědila. To, co je znovu překvapí a opět vyvolá strach uvnitř jejich více či méně veřejných, více či méně skrytých mocenských kruhů, bude znovuzrození revolučního proletářského hnutí – hnutí, které se nerodí náhodou ani z vůle nějakého vizionářského „vůdce“, nýbrž z ekonomického podloží samotného kapitalistického způsobu výroby, v němž se vytváří antagonismus mezi všeobecnými zájmy buržoazie a všeobecnými zájmy proletariátu – a to nikoli v „jedné zemi“, nýbrž ve všech zemích světa, byť s různou silou a v různých okamžicích.

Historickým faktem je, že sama buržoazie systematicky využívá svůj třídní antagonismus proti proletariátu ve všech zemích světa. To jí však nebrání hledat metody správy moci, které jí umožní vtáhnout do svého tábora zájmů i část či dokonce většinu proletářských mas tehdy, když tyto masy po nejtvrdší a nejtrvalejší porážce na poli revolučního boje zůstávají po dlouhou dobu bez třídního politického vedení a bez organizací na obranu třídních ekonomických zájmů. Porážka proletariátu, kterou mu stalinismus – a jeho následné odnože, přizpůsobené historickým a společenským tradicím jednotlivých zemí – zasadil na celosvětové úrovni, darovala buržoazní a kapitalistické konzervaci desetiletí života, a to navzdory tomu, že se kapitalistický vývoj potýkal, jak marxismus předvídal již od svých počátků, s čím dál závažnějšími a hlubšími ekonomickými, finančními, společenskými a válečnými krizemi.

Zuřivost, s níž se izraelská buržoazie – dnes zastoupená jejími krajně pravicovými frakcemi namísto těmi „levicovými“, které ji zastupovaly v minulosti – vrhá proti palestinskému obyvatelstvu pod záminkou „terorismu“ Hamásu, není než dalším příkladem toho, jak vládnoucí buržoazní třída tváří v tvář stále ostřejším hospodářským a společenským krizím a strachu ze znovuoživení třídního proletářského hnutí preventivně reaguje ve snaze udusit jakýkoli drobný zárodek třídní reakce, obsažený ve stále horších životních podmínkách palestinských mas, proletářských i proletarizovaných. Aby se nestalo, že jejich reakce na smrtící útlak, kterému jsou již více než sto let vystaveni ze strany státního terorismu Izraele – a na který epizodicky odpovídají klasickými zbraněmi utlačovaných: individuálním terorismem – nakazí proletářské masy v jiných arabských zemích, nebo dokonce izraelský proletariát, který je dosud spojen v obraně specifických zájmů své buržoazie, jež si jej získala na svou stranu ekonomickými a společenskými privilegii, přetrvávajících díky podpoře Spojených států. Ty mají zájem na tom, aby se stát Izrael nejen posiloval, ale aby představoval vážnou a prvotřídně silně vyzbrojenou hrozbu pro všechny země Blízkého východu a severní Afriky v případě, že by se některá z jejich vlád chtěla spojit s imperialistickými mocnostmi, které stojí proti Washingtonu.

Donald Trump vydal 20. srpna prohlášení o Netanjahuovi, v němž vyjádřil skutečné pocity amerického imperialismu: Netanjahu je „dobrý muž“, „válečný hrdina“, je jako já! Je přirozené, že vyhlazení civilního obyvatelstva Gazy za účelem zmocnění se země, na níž žije po staletí, aby ji bylo možné co nejvýhodněji využívat pro izraelské a americké obchodní zájmy, se stává nezbytným prostředkem k završení důležité etapy imperialistického řešení „palestinské otázky”. Dalším krokem bude Západní břeh…

Zatímco si Trump hraje na „velkého“ ve věci války na Ukrajině, ve spolčení se svým úctyhodným partnerem Putinem, v rámci celkového plánu, jehož cílem je přimět své evropské spojence, aby hráli roli válečných štváčů v naději, že Rusko přikloní ke svým „mírovým“ podmínkám, přičemž on sám aspiruje na Nobelovu cenu míru, dovoluje si radovat se z vyhlazovacích vojenských iniciativ Izraele. Ten navíc využívá vojenskou represi v Gaze a brzy i na Západním břehu jako živé cvičiště toho, jaké prostředky, strategie a jaké načasování použít k obsazení celého území a k vyhlazení veškerého odporu. Imperialistické vlády, velké zbrojní společnosti a firmy vyvíjející nejsofistikovanější technologie za to projevují vděk, přičemž dělají obchody na úkor milionů lidských bytostí.

To vše nezmizí mávnutím kouzelného proutku, nezmizí díky peticím a humanitárním demonstracím, nezmizí díky „distanciování se“ té či oné vlády, zatímco vše zůstává přesně při starém. Bude to třídní boj – boj, který proletariát musí nakonec přijmout jako svůj jediný a rozhodující boj proti veškerému útlaku, všem represím  a všem buržoazním válkám: boj, jehož cílem není dohoda mezi imperialistickými mocnostmi ani více či méně dlouhé příměří v očekávání opětovné destrukce a represe, nýbrž třídní jednota mezi proletáři, aby jejich boj podnítil třídní solidaritu proletářů v jiných zemích, zejména v zemích imperialistických. Velká je odpovědnost proletářů imperialistických zemí a v tomto případě izraelských proletářů: lid, který utlačuje jiný lid, nikdy nebude svobodný, konstatoval Marx. Ovšem svoboda, o níž hovoří marxismus, nemá nic společného s buržoazní svobodou, neboť ta se omezuje na svobodu vykořisťovat proletářské masy světa a nejslabší národy světa, svobodu ničit a vraždit miliony lidských bytostí s jediným cílem udržet při životě ekonomický a politický systém kapitalismu.

Proletáři opět nabudou svého „životního prostoru”, kterým nebude nic jiného než terén třídního boje – jediný terén, na kterém se všichni proletáři světa mohou poznat jako společenská a revoluční síla a jako síla skutečně neporazitelná, protože dějiny stojí na jejich straně, třebaže dnes není konkrétně vidět ani sebemenší oživení třídního boje. Tváří v tvář imperialistické světové válce, kterou připravují buržoazie velkých zemí světa, musí proletariát – nechce-li se podrobit a stát se potravou pro děla – odpovědět přípravou své třídní války. Revoluční komunisté, ať už je jich jakkoli málo a ať už jsou přítomni jen v několika zemích, dnes pracují pro ony zítřky.

21. srpna 2025