Itálie

Pod heslem „Zablokujme všechno“ vyšly statisíce demonstrantů do ulic více než 80 italských měst, aby protestovaly proti vyvražďování Palestinců v Gaze a válečné ekonomice

V pondělí 22. září vyhlásil odborový svaz USB (Unione Sindacale di Base) generální stávku, ke které se připojily základní odbory Adl Cobas, Cobas, Cub a Sgb. Této iniciativy se zúčastnili pracovníci z přístavů, dopravy, zdravotnictví, logistiky, širokého spektra veřejných a soukromých podniků, dokonce i živnostníci, a samozřejmě ve velkém počtu mladí studenti, univerzitní studenti a učitelé – kteří už v posledních měsících patřili k hlavním aktérům demonstrací na podporu Palestiny – a to v takovém rozsahu, že několik médií informovalo o celkovém počtu stovek tisíc účastníků, kteří vyšli do ulic ve více než 80 italských městech.

„Zablokujeme všechno“ bylo heslem přístavních dělníků v Janově, kteří odmítli (ve skutečnosti již od roku 2019) nakládat zbraně a munici z USA, severní Evropy i samotné Itálie na lodě směřující do Izraele, ale také do Turecka a Spojených arabských emirátů. Janovský příklad následovali přístavní dělníci v Ravenně, Livornu, Salernu, La Spezii a Terstu. V červnu loňského roku byly například v Ravenně dva kontejnery plné munice, dopravené kamionem z Rakouska, naloženy na loď směřující do Izraele bez jakéhokoli úředního povolení, čímž byly ohroženy životy přístavních dělníků, kteří o nebezpečném nákladu nebyli vůbec informováni. K podobné situaci mělo dojít i v Marseille, ale francouzští přístavní dělníci zasáhli a zablokovali náklad munice na loď Contship Era, určený pro Izrael a směřující přes Janov a Salerno do přístavu v Haifě.

Tyto iniciativy, jasně proletářské povahy, dokazují, že proletariát se staví proti válce a ještě více proti vyhlazování civilního obyvatelstva Gazy. Jejich cílem je vyvinout tlak na centrální vládu, aby zasáhla proti válce a vyhlazování bezbranného obyvatelstva. Jenže vláda Meloniové, stejně jako předchozí vlády, se drží své vlastní cesty – záchraňovat a bránit byznys, udržovat dobré vztahy s jakoukoli jinou vládou bez ohledu na to, zda má ruce potřísněné krví nevinných – a to vše ve jménu obrany a rozšiřování vlastních ekonomických a politických zájmů. Nevyhnutelně, při absenci třídních odborových organizací, které by vedly proletářské boje s cíli, prostředky a metodami mnohem účinnějšími proti zájmům zbrojařského průmyslu a proti politicko-administrativnímu krytí, jež si tyto podniky vždy dokážou zajistit ve všech fázích nutných k dosažení svých maximálních zisků, jsou tyto iniciativy odsouzeny mít jen velmi povrchní dopad, byť dosvědčují spontánní impuls ze strany proletářů mobilizovat se proti válce, která předvádí na celé bezbranné populaci veškeré své hrůzy. Tento impuls je však systematicky směrován na půdu demokracie, toliko uctívané všemi současnými odborovými organizacemi a samozřejmě i všemi takzvanými „levicovými“ stranami, které i nadále s výsměchem opakují mase voličů otřepané a iluzorní heslo o „dvou národech, dvou státech“ – něco, co za osmdesát let od vzniku státu Izrael žádná světová mocnost nikdy ve skutečnosti nechtěla ani neumožnila, navzdory všem oficiálním prohlášením.

Propalestinské pouliční demonstrace, především studentské, které se konaly v posledních dvou letech, vyjadřovaly hluboké znepokojení nad konfliktem, v němž se už poněkolikáté střetly palestinské partyzánské organizace s izraelskou armádou, jež vždy měla niterní postoj pohlížet na celé palestinské obyvatelstvo jako na „teroristy“ či „stoupence antisemitského terorismu“. Tento postoj se nezměnil ani po útoku, který provedli ozbrojenci Hamásu 7. října 2023 proti židovským osadám na hranici s Gazou, jenž si vyžádal více než 1200 mrtvých a únos více než 200 rukojmích odvlečených do Gazy jako vyjednávací prostředek k výměně za Palestince vězněné po léta v izraelských věznicích. Tento útok Hamásu, který zaskočil Izraelské obranné síly (IDF), jež nečekaly tak organizovaný a rozsáhlý úder, se okamžitě ukázal jako příležitost, již Izrael využil: už 8. října byl schopen přesunout své ozbrojené síly k Gaze s úmyslem nejen tvrdě zasáhnout proti militantům Hamásu a přivést rukojmí zpět domů, ale také podrobit celé obyvatelstvo Gazy dosud nevídané represi. Brzy bylo zřejmé – a vláda Netanjahua to postupně odhalovala –, že cílem izraelské invaze do Pásma Gazy nebylo jen přivést zpět rukojmí a skoncovat s ozbrojenci Hamásu, ale také zdecimovat celé obyvatelstvo Pásma, aby mohlo být zabráno a připojeno k Izraeli a definitivně tak zmařeny jakékoli, byť jen vzdálené, ambice na samostatný palestinský stát.

Faktem je, že hrůza války vedené proti bezbrannému obyvatelstvu – ničení všeho, co by připomínalo útočiště, systematické bombardování vysídlených mas bloudících ze severu na jih a z jihu na sever, masakrování žen a dětí bez slitování, ničení nemocnic, škol, domů, pustošení polí a cynické vyhladovávání celé populace – vstoupila prostřednictvím televize do všech domácností, a to způsobem, jaký nenastal ani s válkou na Ukrajině. Zatímco noviny po celém světě přinášely na titulních stranách fotografie zkázy a hrůz v Gaze a televize je přenášela živě, rostl hněv jak nad nečinností vlád tváří v tvář tomuto vyhlazování, tak nad bezmocí protestních demonstrací, často působících spíše jako procesí, byť byly potlačovány policií. Některé vlády – například Francie, Španělska, Velké Británie a Austrálie – znovu oprášily velkohubou rétoriku o „uznání palestinského státu“, aniž by však kdy udělaly cokoliv konkrétního, co by k jeho vzniku vedlo. Například tím, že by znemožnily systematické kroky Izraele bránící vzniku palestinského státu, s nímž naopak obchod neustále jen vzkvétá.

Stávka a různé manifestace začaly v Livornském přístavu a pokračovaly blokádami univerzit v Římě, Turíně, Boloni a Brescii; v pondělí 22. září v 9 hodin ráno započala mohutná blokáda přístavu v Salernu, která byla následována manifestacemi v Boloni a blokádou Janovského přístavu, tisícihlavou demonstrací – z velké části mladých lidí – ve Florencii, která se vydala k místnímu sídlu společnosti Leonardo, italské nadnárodní firmy specializující se na letectví, obranu a bezpečnost, a poté velkou manifestací v Miláně s více než 10 000 účastníky, a to v prudkém lijáku, zatímco manifestace v Boloni se rozrostla na více než 50 000 lidí. V Pise tisíce lidí dorazily na dálnici Florencie–Pisa–Livorno a zablokovaly ji; v Margheře přístavní dělníci zablokovali přístav; v Římě se 20 000 demonstrantů shromáždilo na nádraží Termini a zablokovalo jej, zatímco v Turíně po 13. hodině demonstrace obsadila koleje nádraží Porta Nuova. V Miláně dorazila manifestace kolem 13. hodiny po průchodu centrem na náměstí před hlavním nádražím, s cílem vstoupit do nádraží, obsadit koleje a zablokovat odjezdy a příjezdy vlaků. Policie však, nasazená na obranu „posvátného“ soukromého vlastnictví železnic, zavřela železné vrata vchodů do nádraží a silou zamezila demonstrantům jejich záměru, blokovala je a napadala je dokonce i na schodech metra vedoucích do stanice; část demonstrantů se pokusila prorazit policejní řady, zatímco několik tisíc jich zůstalo na náměstí před nádražím. Došlo k násilným střetům a podle zpráv skončilo 60 policistů s pohmožděninami a zraněními a asi desítka demonstrantů byla zatčena.

Více než 40 000 lidí se zúčastnilo demonstrace v Neapoli s cílem zablokovat nádraží a vstoupit i do přístavu a poté do čtvrti Bagnoli, kde právě prezident Mattarella zahajoval školní rok. Odpoledne protesty pokračovaly na mnoha místech: v Boloni došlo ke střetům mezi policií a demonstranty blokujícími dálnici; v Miláně demonstranti stále obléhali hlavní nádraží, zatímco v Římě demonstrovalo nejméně 100 000 lidí, kteří prošli přes Scalo San Lorenzo směrem na východní okruh; v Boloni probíhaly střety na ulici Stalingrado poblíž veletrhu Cersaie, který měl začít tentýž den; a znovu v Miláně, na ulici Vittor Pisani před hlavním nádražím, se policie pokusila zezadu napadnout zbytek manifestace. Po 16. hodině v Marghere policie znovu zasahovala, aby zabránila vstupu demonstrantů do přístavu, zatímco v Catanii se demonstrantům navzdory policejním útokům podařilo přístav zablokovat a v Palermu demonstrovalo plných 30 000 lidí, kteří blokovali silnice a bránili přístupu do přístavu. V Turíně byl zablokován nájezd na dálnici Turín–Savona, zatímco v Boloni policie zastavila desítky tisíc demonstrantů směřujících do čtvrti Bolognina a zatkla osm osob; tři demonstranti po policejních zákrocích skončili v nemocnici a dva tisíce lidí se vydaly k policejnímu ředitelství požadovat propuštění zadržených. Mezitím v Římě obrovská demonstrace vstoupila na univerzitu La Sapienza a obsadila Filologickou fakultu s požadavkem na zrušení všech dohod s Izraelem.

Kolem 19. hodiny pokračovaly demonstrace v mnoha městech – v Brescii, Turíně, Janově, Bergamu a stále také v Miláně –, zatímco v Boloni se u policejního ředitelství shromáždilo nejméně 4 000 lidí, kteří požadovali propuštění zadržených (z nichž nejméně čtyři měli být souzeni ve zkráceném řízení). Po 20. hodině v Brescii, na náměstí Piazza della Repubblica, znovu propukly střety s policií, která bránila demonstrantům – většinou mladým lidem – dostat se na nádraží; pokus byl nakonec opuštěn a den demonstrací tím skončil, s dohodou znovu se sejít 27. září.

Chtěli jsme zde přinést několik zpráv získaných z médií, zejména z rádia Onda d’Urto z Brescie, abychom zdokumentovali účast na protestních demonstracích a na stávce, jaká tu nebyla k vidění už celé roky.

Obecná nespokojenost, vyvolaná roky prekérní, vysilující a špatně placené práce, nejistotou ohledně budoucnosti, stále se šířícím zbídačením tváří v tvář neustálému růstu kapitalistických zisků – dnes ještě více než v minulosti díky zbrojnímu byznysu – při neustálém omezování sociálních podpor a při rostoucím, dovedně zastíraném zdanění mezd a životních nákladů, si musela najít cestu ven: šlo tedy o způsob, jak dát vládnoucí moci najevo, že tu existuje hněv nad obecně neúnosnou situací. Skutečnost, že demonstrace mladých, studentů a rodin zesílily přítomnost stávkujících pracujících v ulicích, je znamením obecné neochoty takový stav dál snášet, která by mohla vést k nové vlně protestů podobné těm, jež se objevily v 70. letech minulého století. Dnes představují základní odbory ten typ organizace, k nimž se nejbojovnější vrstvy proletariátu obracejí, aby dodaly sílu svým stávkovým akcím, zatímco tradičním odborům se stále daří – díky jejich tvrdošíjnému třídnímu kolaborantismu s buržoazní vládnoucí třídou – provádět svou špinavou práci na rozdělování a paralyzování dělnických bojů.

Proletářské a lidové masy očekávaly, že římská vláda podnikne nějakou seriózní a konkrétní iniciativu, která by dokázala, že není spoluviníkem vyhlazování Palestinců v Gaze; nechyběl samozřejmě ani hlas papeže Lva XIV. se svými litaniemi o míru, který se jak na Ukrajině, tak v Gaze namísto toho, aby se přibližoval, stále více vzdaluje. Poslední rozhodnutí v ústředí EU pustit se do přezbrojení pod záminkou možné „invaze“ ze strany Ruska a vyhovět požadavku mocné Ameriky na zvýšení zbrojních výdajů každého členského státu NATO na 5 % HDP však rozšiřuje atmosféru blížící se války. To vytrhlo část proletariátu ze stavu jakési otupělé letargie a ze zcela reálného pocitu impotence parlamentních debat a verbálních i mediálních šarvátek mezi vládou a opozicí a přimělo jej vyjít do ulic, aby projevil svou neochotu tuto situaci dál snášet, svou nespokojenost a svou lidskost, čehož vládní i opoziční poslanci – jakožto cyničtí žvanilové – prokazují využívat výlučně ve prospěch vlastních politických třídních výsad. Pod záminkou, že žijeme v civilizované a demokratické zemi, je jakákoli iniciativa, jakákoli činnost a jakýkoli záměr přesměrován do labyrintu parlamentní politiky, jako by právě ona mohla vyřešit sociální problémy, jež ve skutečnosti přímo závisejí na kapitalistické ekonomice, jejím fungování a na zájmech, které se celá politická třída snaží hájit, zatímco stále širší vrstvy mas upadají do chudoby a bídy.

Parlament už dávno není jen žvanírnou, jak říkali Lenin a Trockij, ale stal se nástrojem výhradní obrany privilegií parlamentní politické vrstvy, který je klamně představován jako jediné místo, kde je možné – díky různým volebním většinám – udržovat nebo měnit „politická rozhodnutí“, jež se v něm přijímají. Skutečnost je taková, že všechna zásadní rozhodnutí pro společenský život se přijímají mimo parlamentní sály, v tajných místnostech, kde zástupci ekonomických, společenských, politických, kulturních a náboženských mocí vedou své intriky, tajně se domlouvají, uzavírají dohody, pakty a aliance, vyměňují si protislužby, tu přitvrzují a onde zase své postoje mírní. A je jisté, že mezi všemi těmito rozhodnutími je vždy jedno, které se týká kontroly společnosti, nadvlády nad proletářskými masami. Ukázku této reality jsme viděli v období covidu-19 a nyní to znovu vidíme s hrozbou blížící se války, která by se mohla dotknout i Itálie.

Proletariát je jedinou společenskou třídou, která má ve svých rukou potenciálně obrovskou sílu: schopnost zastavit výrobu, dopravu, komunikace, obchod a veřejné služby – včetně školství a zdravotnictví – a to nikoli jen na hodinu nebo několik málo hodin, „článkovaně“ na konci směny, jednou v jedné a podruhé v jiné továrně, ale obecně, až do úplného konce, bez předchozího ohlášení, s organizováním tak, aby vytrvala v čase a získala solidaritu proletářů z různých hospodářských odvětví. Tak může jeho třídní akce skutečně ovlivnit situaci a politiku vlády.

Kapitál žije a prosperuje díky každodennímu vykořisťování proletářských mas, jejich intenzivnímu vykořisťování a především díky konkurenci mezi dělníky; kapitál žije a prosperuje díky spolupráci mezi třídami, pro niž jsou naverbovány odborové organizace a „dělnické“ strany výměnou za ekonomické a společenské výhody a privilegia. A to je největší překážka, na kterou proletariát naráží na své cestě k emancipaci z postavení pouhé pracovní síly – tedy zboží, které je, jakmile je opotřebované nebo se pro byznys nehodí, jednoduše odhozeno jako bezcenný, těžko recyklovatelný odpad.

Stávkovat proti přezbrojování a proti válce je politickým činem mimořádného významu, a je jisté, že iniciátoři této stávky se chtěli odlišit od obvyklých a bezmocných manifestací, procesí, tím, že stávku povýšili na symbol všeobecného odporu – nejen tváří v tvář neúnosným životním a pracovním podmínkám, ale také jako projev solidarity s lidem odsouzeným k vyhlazení ze strany státu, jakým je Izrael, který se běžně těší důvěře a podpoře všech západních demokracií, počínaje Spojenými státy a konče, samozřejmě, i Itálií.

Avšak politická stávka takového rozsahu, pokud se neopírá o skutečné znovuoživení třídního boje proletariátu – tedy o boj, který není epizodický a který staví do centra požadavky výlučně na obranu třídních zájmů proletariátu, tedy mimo parlamentní hrátky, jak na národní, tak na regionální či obecní úrovni, a proti jakékoli mezitřídní spolupráci –, je odsouzena, v lepším případě, k tomu, aby zůstala jen symbolickou akcí, která ve skutečnosti nezmění vůbec nic.

Síla buržoazní vládnoucí třídy nespočívá pouze v tom, že vlastní všechny výrobní prostředky a především veškeré vytvořené národní bohatství, čímž proletariát vylučuje z jakéhokoli zdroje kromě jeho pracovní síly, ale také v neschopnosti proletářské třídy rozpoznat se jako samostatná třída, zcela antagonistická vůči jakékoli jiné společenské třídě, a především vůči buržoazní kapitalistické třídě, což je právě důsledkem politiky spolupráce mezi třídami.

Tato politika degraduje specifické zájmy proletariátu tím, že je dusí v zájmech buržoazních a kapitalistických, které nevyhnutelně nabývají charakter „vyššího“, národního zájmu, ačkoli ve skutečnosti jde výhradně o zájmy kapitalistické, tedy buržoazní ekonomiky.

Proletariát – aby měl jeho boj skutečný smysl vzhledem k jeho třídním zájmům – se musí osvobodit od pout a okovů, jež jej vážou k ekonomice podniků, k národní ekonomice, k vlasti, která ochraňuje vše možné, jen ne život proletářů, a která je vždy připravena ukládat jim oběti, aby zvýšila konkurenceschopnost národního zboží a zvítězila nad konkurencí zahraniční – až k tomu, že jim ukládá i obětovat vlastní životy: od úmrtí, zmrzačení a nemocí způsobených prací až po smrt a masakry v buržoazních a imperialistických válkách.

Proletariát nedojde k rozchodu s politikou třídní spolupráce a k boji pouze za sebe náhle, zničehonic. Dospěje k tomu tím, že tu a onde začne toto prokleté pouto trhat a rozervávat; někdy učiní určité kroky vpřed, pak se zastaví a ustoupí, a poté se znovu pustí do boje, tentokrát prostředky a metodami skutečně třídního charakteru, přičemž bude hromadit zkušenosti a nakonec organizovat své síly výhradně na třídním terénu. Bude to ještě vyžadovat čas, pokusy, porážky i zklamání, ale aby se třídní zájmy proletariátu mohly prosadit i uvnitř samotného proletariátu, je třeba, aby hospodářská a společenská krize, do níž kapitalismus nevyhnutelně směřuje, otřásla v základech hospodářskou a společenskou strukturou, na níž spočívá politická moc buržoazie.

Teprve tehdy i humanitární iniciativy, jako je námořní iniciativa Global Sumud Flotilla, italská dobročinná organizace Emergency nebo Lékaři bez hranic, nabudou zcela odlišného smyslu: namísto aby prosily o soucit buržoazních tříd, které řídí vražedné, válečnické a utlačovatelské státy — a tím, byť nechtěně, upevňovaly jejich vražednou, válečnickou a utlačovatelskou moc — postaví se do služeb proletářského třídního boje a jeho revoluce, jejímž hlavním cílem je zničení buržoazního státu jako takového — ať už demokratického či autoritářského, diktátorského nebo fašistického — a jeho nahrazení výlučně proletářským státním uspořádáním, jehož prvořadým úkolem je přeměnit tržní a kapitalistické hospodářství v hospodářství společenské a zároveň rozšířit protiburžoazní a protikapitalistickou revoluci do všech zemí světa.

Dnes se tyto cíle mohou jevit jako iluzorní, utopické, neuskutečnitelné, takže ti, kdo chtějí už dnes něco dělat pro hladovějící, zbídačené, utlačované a přeživší válek a pustošení, nemají, zdá se, jinou alternativu než vložit energii své individuální vůle do snah podat pomocnou ruku, poskytnout podporu neštěstím stiženým populacím… a tak si uklidnit vlastní svědomí v naději, že je toto „neštěstí“ nepostihne také. Člověk je společenský tvor, a proto je sklon pomáhat těm, kdo jsou v nouzi, součástí této společenskosti, této lidskosti. Jenže člověk je zároveň jediným tvorem, který – od chvíle, kdy existují třídně rozdělené společnosti – zabíjí své bližní nikoli z nutnosti přežití, nýbrž z čistě materiálního zájmu, ze snahy o nadvládu, o moc, z důvodu obrany soukromého vlastnictví a vlastního obchodu.

Pouze beztřídní společnost, tedy marxistický komunismus, bude tou společností, v níž se člověk opět stane zcela společenským tvorem, tak jako v prvotním komunismu – obohaceným ovšem o zkušenosti a pracovní a výrobní schopnosti vyvinuté v průběhu existence třídně rozdělených společností, schopnosti, které však tyto společnosti, a zejména společnost kapitalistická, systematicky brzdily a přesměrovávaly k soukromým a individuálním cílům.

Cesta, kterou bude muset proletariát projít, je poseta nesnázemi, nástrahami, překážkami, iluzemi, porážkami a zklamáními, ale také podnětnými a posilujícími zkušenostmi; je to koneckonců cesta vyznačená samotnými dějinami lidstva: společenský tvor zvítězí nad krvežíznivým a individualistickým tvorem. Boj bude nesmírně tvrdý – nejtvrdší, jaký kdy lidská společnost poznala –, ale bude to boj, který uzavře dlouhou éru lidské prehistorie a otevře skutečné dějiny lidstva.

23. září 2025