Nouvelle page 1

Úvod

Text «Marxismus a Rusko», který je koncentrovanou analýzou a syntézou prací, jež naše strana věnovala studiu Ruska, byl napsán v roce 1957 (1) ke čtyřicátému výročí Říjnové revoluce. Jde však daleko za pouhé připomenutí si této události, a to díky samotné metodě: zdaleka nechápe Rusko jako nějakou lokální a izolovanou záležitost, ale zasazuje jej a analyzuje v historickém a mezinárodním kontextu a perspektivě.

Pouze v tomto kontextu a v této perspektivě je možné pochopit nejen revoluci v Rusku, ale i kontrarevoluci. Navíc právě kvůli nedostatku tohoto náhledu nebo jeho ztrátě vidělo mnoho lidí v ruských dějinách «záhadu», kterou se snažili vyřešit všemi možnými způsoby. Nejprve vidíme Gramsciho, který se v roce 1917 naivně domníval, že bolševici provedli «revoluci proti Kapitálu» (tj. Marxovu Kapitálu), aniž by si uvědomil, že tím zaujal menševické stanovisko prohlašující uchopení moci v Rusku za «antimarxistické», a aniž by si také uvědomil, že jeho postoj byl předzvěstí stalinistických nároků na budování socialismu v jedné zemi, a to v zemi zaostalé. Pak jsou tu ti, kteří objevili «kastu», pak «byrokratickou třídu», či dokonce «revizionistickou kliku», a někteří se domnívají, že v ruských výrobních vztazích vidí socialismus, ale odsuzují absenci demokracie či «lidskosti» v politických a společenských vztazích, další se domnívají, že tam nalezli nový způsob výroby – takový, který je «státní», nebo jinak «byrokratický» – způsob výroby, který marxismus nepředvídal a který je tudíž prohlášen za překonaný.

Ani Trockému se ne vždy podařilo zasadit ruskou otázku do globálního kontextu. Hovoříme-li o jeho boji za permanentní revoluci, nevytahuje se toto naše tvrzení na Trockého zmatenou opozici vůči Leninovi v letech 1903–1907, nýbrž na jeho boj v letech 1924–1928 za mezinárodní permanentnost revoluce, tedy na boj levé opozice - a nakonec celé staré bolševické gardy – za udržení mezinárodní perspektivy sovětské moci. Tento boj italská komunistická levice bezvýhradně podporovala a my se k němu dnes plně hlásíme, i když jsme od samého počátku nemohli souhlasit se všemi tvrzeními, která Trockij předkládal, ani – dnes o to oprávněněji – s vývojem, ke kterému tato tvrzení později dospěla.

I když Trockij urputně bojoval za záchranu mezinárodních cílů Ruské revoluce, což považoval za zásadní, nebyl schopen to sledovat až do konce a uvědomit si, že to, co učinilo Říjnovou revoluci skutečným proletářským vítězstvím, byl v zásadě její charakter jakožto předsunuté bitvy mezinárodního boje za komunismus. Neviděl, že od okamžiku, kdy se ruský stát «zřekl» svého poslání sloužit světové revoluci, a tedy i cílům revolučního marxismu, ztratil veškerý svůj proletářský charakter a že od tohoto okamžiku, kdy buržoazně demokratické výdobytky Října neohrožovala žádná feudální restaurace, proletariát už neměl v Rusku CO bránit. Stručně řečeno, navzdory Trockého neochvějnému boji za internacionalismus vedla jeho neschopnost zcela se rozejít s ruským státem k tomu, že ustupoval, ztrácel historickou a internacionální perspektivu; to ho tedy na jedné straně vedlo k tomu, že stále méně chápal ruské události, a na druhé straně způsobilo, že přispěl – prostřednictvím falešných teoretických konstrukcí i prostřednictvím «frontismu» se SSSR a Moskvou řízenými komunistickými stranami – k rozvratu a dezorganizaci proletářského předvoje.

Pro znovunastolení historického a mezinárodního rámce a perspektivy Říjnové revoluce bylo nejprve nutné objasnit dějiny Ruska až do současnosti a stejně jako pro marxisty před sto lety «vyvrátit mylné stanovisko, podle něhož nelze na Rusko aplikovat závěry historického materialismu». V roce 1951 jsme v článku «Ponaučení z kontrarevolucí (Lessons from the counter-revolutions)» řekli, že «analýza kontrarevoluce v Rusku (…) není ústředním problémem strategie proletářského hnutí v námi očekávaném znovuobnovení boje» (2); je tomu tak právě proto, že tato analýza, která zdaleka nepřináší nějaké novum nebo rádoby odhalení, mohla být náležitě provedena pouze na základě marxismu, který byl ve vší úplnosti již znovuobnoven. Demonstrovali jsme tedy, že naše doktrína objasňuje dějiny kontrarevoluce a stejně tak dějiny revoluce; že naše fyzická porážka pod údery světové kontrarevoluce, jejíž důsledky nás stále sužují, byla doprovozena teoretickým vítězstvím; a že dějiny zdaleka neodhalily «chyby» či dokonce «nedostatky» marxismu, ale naopak jej zcela potvrdily. Toto vysvětlení a potvrzení však dalece přesahují «ruský problém» a studium minulosti: nesou se sebou perspektivu budoucího mezinárodního vzplanutí revoluce.

Právě k tomuto «novému vzplanutí permanentní revoluce viděné v mezinárodní perspektivě» jsme zaměřili naše studium ruských událostí i všechny naše aktivity. A právě proto jsme v této práci nepřipomínali uplynulých čtyřicet let triumfu kontrarevoluce, ale nadcházejících dvacet let revolučních příprav a jejich vyústění. Musíme uznat, že naše předpověď ohledně délky doby, která nás dělí od tohoto ohromného výbuchu – předpověď, která se zdála příliš pesimistická těm, kdo si za každou cenu přáli vidět revoluci v sebemenších sociálních nepokojích a zoufale ji očekávali ze dne na den – že tato předpověď byla pořád ještě příliš optimistická.

Jestliže první všeobecná krize světového kapitalismu od druhé světové války, znamenající konec poválečného období expanze, skutečně nastala v roce 1975 – tedy velmi blízko doby, kterou jsme předpovídali v roce 1957 –, zdaleka nepůsobí očekávané důsledky. To, k čemu došlo, je pouze jakýmsi předběžným otřesem před zemětřesením. Politická krize, tj. rozvinutí výrazných třídních bojů proletariátu a návrat proletářských skupin na marxistické pozice, stále zaostává za krizí hospodářskou.

Tato skutečnost, jak jsme vysvětlili v článku «Once Again on Crisis and Revolution (Ještě jednou o krizi a revoluci)» (3), však neznamená popření naší prognózy z roku 1957, která si v žádném případě nečinila nárok matematicky stanovit datum revoluce. Jejím cílem bylo spíše určení jakéhosi minimálního odstupu, před nímž by bylo iluzorní očekávat všeobecné znovuobnovení proletářského boje. Neboť po úplném zničení třídního hnutí proletariátu působením kontrarevoluce, stalinismu a jeho dozvuků a po účasti proletariátu na druhé imperialistické válce, na rekonstrukci a na celosvětovém rozvoji kapitalismu bylo nejprve nevyhnutelné, než bude možné takové znovuobnovení boje a návrat k marxistickým pozicím, aby ekonomická krize materiálně přetrhala spolupráci mezi třídami.

Ale současně s tím, co se náš text postavil proti aktivistickému voluntarismu, který v naději na «přitlačení» a «urychlení» dějin hledá taktické prostředky, jež nakonec vedou k opačným výsledkům, současně s tím, co připomněl onen objektivní předpoklad a onen minimální časový odstup, se rovněž postavil proti fatalistickému pacifismu a připomněl subjektivní předpoklady vítězného revolučního boje: teoretické a organizační znovuobnovení – dostatečně dlouho před samotným znovuoživením boje – světové komunistické strany, strany, která k velkému rozhořčení demokratů všech odstínů «neváhá přijít se svou vlastní diktaturou».

Hodnocení ruských událostí proto musí organicky vést k výzvě k přípravě revoluce a následně k přípravě strany revoluce. A tak také musíme chápat výrok, že pokud další historická vlna revoluce nepovede k vítězství v Evropě, «dojde k vymizení i posledního marxisty». To však neznamená, že se tím dějiny lidstva zastaví. Neznamená to ani to, že nás jednoduše do posledního vyhladí bezprecedentní represe. Taková represe by byla trestem za neschopnost projevenou z naší strany. Tato eventualita by proto znamenala strašlivé konstatování bezmoci a selhání našeho hnutí, které by se ocitlo vůči dějinám «zbaveno své role», a v důsledku toho by znamenala přerušení kontinuity komunistického hnutí, jež by byla mnohem závažnější než ta, která byla důsledkem porážky předchozí revoluční vlny.

Toto tvrdé varování nám proto připomíná naše úkoly a odpovědnost. To dnes musíme připravit budoucí revoluci, musíme využít relativního opoždění společenské krize k tomu, abychom vykompenzovali ještě větší skluz naší přípravy. Toto varování nám musí připomenout, že musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom zesílili stranu a pevně ji spojili s předvojem pracující třídy. To musíme dělat bez voluntarismu, ale se nezlomnou vůlí, bez aktivismu, avšak s neúnavnou činností, obojí vycházející ze zásad revolučního komunismu.

1. Text byl původně publikován v č. 21/1957 našeho italskojazyčného listu II Programme Comunista pod názvem «Quarant’anni di una organica valutazione degli eventi di Russia nel drammatico svolgimento sociale e storico internazionale (Čtyřicet let organického hodnocení událostí v Rusku v dramatickém mezinárodním společenském a historickém vývoji)».

2. «Leçons des contre-révolutions (Ponaučení z kontrarevolucí)», Programme Communiste, č. 63, str. 12.

3. Communist Program, č. 1, říjen 1975.

Top

1. Cílem jedné z prvních bitev, kterou vedli marxističtí socialisté v souvislosti s «rolí» Ruska v evropské politice, bylo vyvrátit mylné stanovisko, podle něhož nelze na Rusko aplikovat dedukce historického materialismu. Všeobecně platné společenské závěry, které marxistický internacionalismus vyvodil ze studia prvního kapitalismu, Anglie, byly zobecněny a aplikovány na Francii, Německo a Spojené státy. Náš proud nikdy nepochyboval o tom, že v Rusku se stejným klíčem otevřou dveře, které se zdály být navždy zavřeny před buržoazní společností s porážkou Napoleonových bajonetů, událostí, která o sto let zpozdila historický vývoj.

2. Pro Rusko stejně jako pro ostatní evropské země marxismus očekával a vybízel k velké ruské buržoazní revoluci, která by následovala cestu anglické a francouzské revoluce, jako tomu bylo s revolucí v roce 1848, která zažehla požár a otřásla celou střední Evropou. Marx vroucně očekával, vyhlížel a prosazoval převrat feudálního výrobního způsobu v Rusku, a to o to více, neboť v jeho očích sehrávala carská říše roli bašty protiliberální a protikapitalistické reakce v Evropě. V období válek směřujících ke konstituování buržoazních národních států v Evropě, tedy v období, které skončilo v roce 1871, byla každá válka marxismem posuzována podle toho, jak byla schopna přivodit porážku a kolaps Petrohradu. A za tento postoj byl Marx dokonce obviňován, že je agentem protiruského pangermanismu! Pro něj, dokud se carismus držel, představoval překážku nejen pro buržoazní revoluční vlnu, ale i pro tu, která měla následovat, pro vlnu evropské proletářské revoluce; a První internacionála zcela podporovala osvobozenecká hnutí národů utlačovaných carem, jak ukazuje klasický příklad Polska.

3. V historické doktríně marxismu se období, kdy socialisté vyjadřovali podporu válkám za konstituování moderních států, bojům za národní osvobození a liberálním revolucím, pro Evropu uzavírá rokem 1871. Na obzoru stála překážka v podobě Ruska, které, dokud nadále existovalo, tak by vždy stálo v cestě proletářskému povstání proti «spojeným národním armádám» a vysílalo by své kozáky na obranu nejen posvátného impéria, ale i kapitalistických parlamentních demokracií, jejichž vývojový cyklus byl na Západě dokonán.

4. Marxismus se velmi brzy zabýval sociálními otázkami Ruska, studoval jeho ekonomickou strukturu a vývoj třídních rozporů. To neznamenalo, že by nebylo nutné brát v úvahu primárně mezinárodní rovnováhu mocenských sil, aby bylo možné určit cyklus sociálních revolucí, jak to učinil Marx ve svém ohromném rozpracování jednotlivých fází revoluce, jejíž podmínky se, pokud jde o vyspělost sociální struktury, projevují právě v mezinárodním měřítku. Ihned se proto nabízí otázka: bylo možné zkrátit historický vývoj v Rusku, které ještě nedosáhlo úrovně, jíž dosáhla Evropa na počátku 19. století a v roce 1848? Marx na tuto otázku odpověděl v roce 1877 v dopise jednomu časopisu a v roce 1882 v předmluvě k Plechanovovu překladu Komunistického manifestu do ruštiny. Bylo možné, aby Rusko přeskočilo kapitalistický způsob výroby? Odpověď na tuto poslední otázku byla zčásti kladná: ano, «stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat» (1). Nicméně v první odpovědi (1877), kde Marx odkazoval na buržoazní agrární reformu z roku 1861 a zrušení nevolnictví (reformu, kterou Marxem a Engelsem tvrdě kritizovaný Bakunin vychvaloval, která však spíše znamenala konečný zánik primitivního komunismu ruské vesnice), Marx řekl, že tato možnost se již naplno ztrácí: «Půjde-li Rusko nadále cestou, kterou nastoupilo v roce 1861, ztratí nejkrásnější příležitost, jakou kdy dějiny nějakému národu poskytly, a bude muset podstoupit všechny osudové peripetie kapitalistického zřízení. (…) jakmile se už octne v lůně kapitalistického zřízení, bude podrobeno jeho nemilosrdným zákonům jako ostatní profánní národy.» (2). Toť vše, uzavírá bez obalu Marx. A tak tomu vlastně bylo – po selhání a zradě proletářské revoluce v Evropě se současné Rusko propadlo do kapitalistického barbarství. Některé Engelsovy spisy o staré ruské venkovské občině (mir) ukazují, že v roce 1875 a ještě více v roce 1894 (3) se zdálo, že převahu získává kapitalistický výrobní způsob, který od té doby ovládl města a částečně i ruský venkov, a to vše za carské vlády.

5. Spolu s kapitalistickým průmyslem, který se v Rusku zrodil spíše z přímých státních investic než z primitivní akumulace, se objevil městský proletariát a marxistická strana pracující třídy. Stejně jako první marxisté v Německu před rokem 1848 byla i tato strana postavena před problém dvojí revoluce. Její teoretické postoje, reprezentované v prvním období Plechanovem a poté Leninem a bolševiky, jsou plně v souladu s evropským a mezinárodním marxismem, především v agrární otázce, která má v Rusku prvořadý význam. Jaký bude příspěvek venkovských tříd, krajně zbídačených nevolníků a rolníků, kteří byli právně osvobozeni, ale jejichž životní podmínky se zhoršily oproti těm, které znali z dob samotného feudalismu, v této dvojí revoluci? Na celém světě nevolníci a drobní rolníci podporovali buržoazní revoluce a bouřili se proti výsadám pozemkové šlechty. V Rusku představoval feudální režim tu zvláštnost, že neměl toliko odstředivý charakter, jako tomu bylo v Evropě a zejména v Německu. Centrální státní moc a samotná celostátní armáda byly v Rusku centralizovány po několik staletí, což byl až do 19. století historicky progresivní stav. Tato centralizace se prosadila nejen na politické úrovni – pokud jde o vznik armády, monarchie a státu, jejichž formy byly importovány z vně Ruska –, ale také na úrovni společenského uspořádání. Stát a koruna (a některé církevní instituce, které nebyly o nic méně centralizované) vlastnily více půdy a nevolníků než feudální šlechta. Z této skutečnosti vyplývá marxistická definice Ruska jako státního feudalismu, a to státního feudalismu, který tak dobře odolával útokům francouzské demokratické armády, že Marx po léta zašel tak daleko, že se dovolával zásahu evropských, tureckých a německých armád, aby jej zničily.

Stručně řečeno, přechod od státního feudalismu ke státnímu kapitalismu v Rusku se ukázal být kratší než přechod Evropy od jednotlivých a slabě spojených feudálních systémů k centralizovaným kapitalistickým státům a od prvního autonomního kapitalismu ke kapitalismu koncentrovanému a imperialistickému.

6. Tyto staleté formy vysvětlují, proč se v Rusku nikdy nevytvořila buržoazní třída srovnatelná co do síly se západními buržoaziemi. V důsledku toho se zdálo, že naroubování proletářské revoluce na buržoazní revoluci, jak marxisté očekávali, bude v Rusku ještě obtížnější než v Německu. Když se Engels zabýval problémem slabosti německé revoluční tradice, která se na rozdíl od Anglie zcela vyčerpala v náboženské reformaci, připomněl historickou selskou válku z roku 1525 a její strašlivou porážku, která byla důsledkem zbabělosti městské buržoazie, reformovaného duchovenstva a také drobné šlechty. Mohlo by v Rusku, kde buržoazní třída politicky chyběla, stejně jako drobná šlechta, a kde chybělo vzpurné duchovenstvo, úkol buržoazie splnit místo ní rolnictvo? Takový byl první bod, v němž marxisté vstoupili do boje, teoretického i praktického, proti všem ostatním stranám. Podle náčrtu možného dějinného vývoje našich protivníků by ruská revoluce nebyla ani proletářská, ani buržoazní, nýbrž rolnická. Pokud jde o nás, definovali jsme rolnickou revoluci prostě jako rub městské buržoazní revoluce. V průběhu století polemik a třídních válek se marxismus nikdy nepřestal ohrazovat proti obludné perspektivě «rolnického socialismu». Naši protivníci tvrdili, že v Rusku by takový socialismus vznikl z hnutí drobných rolníků za utopické rovnostářské rozdělení půdy; bezmocnost buržoazie a faktor nezralého proletariátu by podle nich umožnily chudému rolnictvu převzít státní kontrolu namísto městských tříd. Nebrali v úvahu ohromnou energii, kterou ruská dělnická třída čerpala ze svého postavení jako součást evropského proletariátu. Buržoazie se rodí jako národní třída a nepřebírá na sebe energii zpoza vlastních hranic. Proletariát se však rodí jako mezinárodní třída a jako třída je účasten všech «zahraničních» revolucí. Pokud jde o rolnictvo, nedosahuje ani národní úrovně.

Na těchto základech Lenin vypracoval marxistickou doktrínu ruské revoluce, v níž odsunul stranou domácí buržoazii a rolnictvo a hlavní roli přisoudil proletariátu.

Toto téma je rozvedeno v našem textu «Russia e rivoluzione nella teoria marxista (Rusko a revoluce v marxistické teorii)» (4).

7. Dvě velké otázky ruské revoluce jsou: agrární otázka a politická otázka. Pokud jde o první z nich, populističtí socialisté-revolucionáři (zkráceně: eseři) byli pro rozdělení půdy, menševici pro municipalizaci a bolševici pro znárodnění. Všechny tyto programy jsou podle Lenina programy buržoazně demokratické revoluce, nikoli socialistické. Přesto třetí z nich jde nejdál a vytváří nejlepší podmínky pro proletářský komunismus. Citujme zde opět Lenina: «Pojem nacionalizace půdy je tedy (…) kategorií zbožní a kapitalistické společnosti». V dnešním Rusku je na tomto stupni pouze ta část zemědělství organizovaná do sovchozů, jež tvoří nejmenší část; zbytek je ještě zaostalejší.

Pokud jde o otázku moci, menševici zastávali stanovisko umožnit buržoazii převzít moc a poté přešla do opozice – a v roce 1917 spolupracovali ve vládě spolu s buržoazií. Populisté byli pro fiktivní rolnickou vládu – s Kerenským nakonec dopadli stejně jako menševici. Bolševici byli pro uchopení moci a nastolení demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Spojení přídavného jména «demokratická» a podstatného jména «rolnictva» vysvětlují následující Leninova slova: «Takové vítězství však ještě rozhodně neudělá z naší buržoazní revoluce revoluci socialistickou»; «společensko-ekonomické přeměny, jež se staly pro Rusko nezbytností, samy o sobě ještě nejen nepodkopávají kapitalismus (…), ale naopak poprvé vyklidí pole pro široký a rychlý evropský, a nikoli asijský vývoj kapitalismu»; «takové vítězství [nám] umožní zburcovat Evropu, a evropský socialistický proletariát, až ze sebe svrhne buržoazní jařmo, pak zase pomůže nám uskutečnit socialistický převrat» (5).

Jak tedy naložíme s rolnickými «spojenci»? Leninova odpověď je stejně jasná. Marx uvedl, že rolníci jsou «přirozenými spojenci buržoazie». Lenin píše: «[ve skutečném a rozhodném boji za socialismus] rolnictvo jakožto třída pozemkových vlastníků sehraje v tomto boji touž zrádcovskou, kolísavou úlohu, jakou hraje nyní v boji za demokracii buržoazie» (6).

Jak jsme ukázali na konci textu Russia e rivoluzione nella teoria marxista (Rusko a revoluce v marxistické teorii) (7), Leninovým programem bylo uchopení moci a diktatura proletariátu v buržoazní revoluci, a to proti samotné buržoazii a pouze s podporou rolníků. Podpořil to dvěma argumenty: za prvé nutností uskutečnění proletářské revoluce v Evropě, která je podmínkou, bez níž by socialismus v Rusku nemohl zvítězit, a za druhé nutností nepřipustit znovuobnovení carismu, které by znamenalo obnovení této «Bílé armády» v Evropě.

8. V roce 1914 vypukla Marxem předvídaná válka mezi Německem a koalicí románských a slovanských národů, a jak předpověděl, z carských porážek vzešla ruská revoluce.

Rusko se tehdy spojilo s demokratickými mocnostmi Francií, Anglií a Itálií. Kapitalisté a demokraté, stejně jako socialističtí přeběhlíci, kteří přijali za své věc protiněmecké války, se domnívali, že se car stal nepřítelem, kterého je třeba svrhnout, protože jej považovali za neschopného vést válku, nebo protože jej podezřívali z tajných příprav spojenectví s Němci. Z těchto důvodů byla první ruská revoluce, ta z února 1917, přivítána s potleskem všech patriotů, demokratů i socialistů, kteří ji přisuzovali ani ne tak tomu, že masy a zejména vojáci už nemohli dále snášet utrpení, jako spíše obratným manévrům spojeneckých velvyslanectví. Přestože pravicoví ruští socialisté ve své většině válku nepodporovali, okamžitě se přiklonili k vytvoření prozatímní vlády, která by ve válce ve spojenectví s cizími mocnostmi pokračovala, a právě na tomto základě nastolili kompromis s buržoazními stranami.

Zpočátku váhavě, po návratu Lenina a bolševických vůdců v roce 1917 pak se vší vervou a za naprosté podpory Trockého se bolševická strana ujala úkolu svrhnout tuto vládu, kterou podporovali menševici a populisté.

V naší práci Struttura economica e sociale della Russia d'oggi (Ekonomická a společenská struktura dnešního Ruska) (8), zejména v její první části, jsme využili dobových dokumentů, abychom ukázali historické skutečnosti, které vedly k druhé říjnové revoluci, jejíž 40. výročí je dnes připomínáno. V této práci jsme pohlíželi na boj o moc v roce 1917 se zřetelem k doktrinálním otázkám, které dříve vyvstaly v průběhu existence strany.

9. Dobytí moci komunistickou stranou se promítlo do porážky v občanské válce všech ostatních stran, buržoazních i takzvaných dělnických a rolnických, které podporovaly pokračování Ruska ve válce na straně spojenců. Toto dobytí moci završily následující události: porážka těchto stran ve Všeruském sovětu bolševiky, jež byla pokračováním porážky, kterou utrpěly společně se svými spojenci mimo sověty v bitvách o ovládnutí ulic; rozpuštění Ústavodárného shromáždění, které svolala Prozatímní vláda; a konečně rozchod bolševiků s jejich posledním spojencem, levými socialisty-revolucionáři, kteří měli silný vliv na venkově a kteří podporovali svatou válku proti Němcům.

Tento kolosální přelom v dějinách se neobešel bez vážných bojů uvnitř strany a historicky byl dokonán až po čtyřech letech zničující války, která skončila porážkou kontrarevolučních armád sestávajících ze tří táborů: sil feudální šlechty a monarchie; sil podněcovaných Německem v roce 1918 jak před Brestlitevským mírem, tak po něm; a konečně sil, mezi nimiž byla i polská armáda, které s největší horlivostí mobilizovaly demokratické mocnosti.

Během této doby došlo v evropských zemích pouze k řadě neúspěšných pokusů o převzetí moci dělnickou třídou, která nadšeně projevovala solidaritu s bolševickou revolucí. Rozhodující událostí byla v podstatě porážka německých komunistů v lednu 1919, po vojenské porážce Německa a pádu císaře. To byla první vážná trhlina v Leninem předjímaném historickém průběhu událostí, který se do té doby velkolepě realizoval, zejména přijetím (Brestlitevského) míru bolševiky v březnu 1918, což představovalo rozhodující krok, který demokratický svět hloupě kvalifikoval jako zradu. Následující léta potvrzovala, že ruské ekonomice, která upadla do strašlivého chaosu, se pomoci od zvítězivšího evropského proletariátu nedostalo. Později byla v Rusku moc tvrdě uhájena a udržena, ale tehdy už nebylo možné řešit hospodářskou a společenskou otázku v Rusku v souladu s perspektivou všech marxistů, tj. na základě diktatury mezinárodní komunistické strany nad výrobními silami, kterých v Evropě i po válce zůstalo přehršel.

10. Lenin vždy popíral – a popíral to až do své smrti, stejně jako skuteční marxističtí bolševici –, že by se ruská společenská struktura, pokud by se ruská revoluce nerozšířila do Evropy, a tedy pokud by evropská ekonomika zůstala kapitalistická, mohla změnit natolik, že by nabyla socialistických rysů. To mu nebránilo v tom, aby vždy trval na tom, že v Rusku musí moc převzít a držet ji ve formě diktatury strana proletariátu podporovaná rolníky. Nabízejí se dvě historické otázky. Za prvé, lze definovat jako socialistickou takovou revoluci, která, jak Lenin předeslal, nastoluje moc, jež je nucena (jelikož nová mezinárodní vítězství se zatím nedostavila) vládnout společenským formám soukromého hospodářství a čekat přitom na tato vítězství? A za druhé, jak dlouho lze připustit, že taková situace může trvat, a jestli byly možné jiné vyústění situace než otevřená politická kontrarevoluce a návrat jasně viditelné národní buržoazie k moci?

Pro nás byl Říjen socialistický. Vzhledem k neexistujícímu vojenskému vítězství kontrarevoluce však zůstávaly otevřené dvě možnosti, nikoliv jedna: buď by mocenský aparát (stát a strana) zdegeneroval zevnitř a adaptoval by se na správu kapitalistických forem, přičemž by otevřeně zavrhl své čekání a naděje na světovou revoluci (jak se skutečně stalo); nebo by se marxistická strana udržela u moci po dlouhou dobu, věnovala by se bezvýhradné podpoře revolučního proletářského boje ve všech zahraničních zemích a se stejnou odvahou jako Lenin by deklarovala, že společenské formy v Rusku zůstávají z velké části kapitalistické (a dokonce předkapitalistické).

Nejprve je třeba se vypořádat s touto první otázkou. Druhá souvisí se zkoumáním současného ruského společenského uspořádání, které je falešně prezentováno jako socialistické.

11. O Říjnové revoluci nelze uvažovat v první řadě z hlediska okamžitých nebo velmi rychlých transformací výrobních forem a hospodářské struktury, nýbrž jako o fázi mezinárodního politického boje proletariátu. Vyznačovala se ve skutečnosti řadou důležitých rysů, které zcela překračují hranice národní a čistě protifeudální revoluce a které zkrátka nezůstávají jen u toho, že ji vedla proletářská strana.

a) Lenin předestřel, že evropská a světová válka bude mít imperialistický charakter «i pro Rusko» a že proletářská strana musí v důsledku toho otevřeně praktikovat defétismus, jak to učinila v rusko-japonské válce, která vyprovokovala vypuknutí bojů v roce 1905. Nebylo tomu tak proto, že by ruský stát nebyl demokratický, ale ze stejných důvodů, které stejnou povinnost diktovaly všem socialistickým stranám v jiných zemích. Rozvoj kapitalistického a průmyslového hospodářství v Rusku nestačil k tomu, aby poskytl základnu pro socialismus, ale stačil k tomu, aby dal válce imperialistický charakter. Zrádci revolučního socialismu, kteří přijali za své věc imperialistických lupičů pod záminkou obrany demokracie povýšené na absolutno – tu proti německému, onde proti ruskému nebezpečí –, se distancovali od bolševiků usilujících o ukončení války a zrušení válečných spojenectví a snažili se vrazit Říjnové revoluci kudlu do zad. Navzdory nim však Říjnová revoluce zvítězila nad válkou a světovým imperialismem, a to bylo vítězství ryze proletářské a komunistické.

b) Svou porážkou těchto odpadlíků se Říjnová revoluce znovu chopila zapomenutých principů revoluce a znovu nastolila marxistickou doktrínu, jejíž zkázu zosnovali. Všem národům ukázala cestu k vítězství nad buržoazií: použití násilí a revolučního teroru, pohrdání demokratickými «zárukami», neomezené využívání onoho základního marxistického principu - diktatury pracující třídy uplatňované komunistickou stranou. Navždy ponechala napospas jejich vlastní imbecilitě ty, kteří v diktatuře vidí moc jednoho člověka, a tím spíše ty, kteří v hrůze před touto tyranií stejně jako všichni prostituti/-ky demokracie připouští pouze moc jakési beztvaré a neorganizované třídy, třídy, která není ustavena do politické strany, jak to již sto let nepokrytě proklamují naše texty.

c) Ačkoli se zdá, že dělnická třída vystupuje na politické scéně, nebo ještě hůře na parlamentní scéně, rozdělena do několika stran, nikdy nepopírané poučení z Října ukázalo, že revoluční cesta nemůže vést přes společné uplatňování moci se všemi těmito služebníčky kapitalismu, nýbrž že naopak vyžaduje jejich násilné zničení, jednoho po druhém, dokud nebude veškerá moc v rukou jediné strany.

Důležitost tří výše uvedených bodů spočívá v tom, že snad právě v Rusku důvody specifických historických podmínek – přežívání středověkého despotismu – mohly představovat vysvětlení určité výjimky ve srovnání s vyspělými buržoazními zeměmi. Nicméně ať už ke zděšení, nebo k radosti celého světa, ona započatá cesta v Rusku naopak byla potvrzením jediné a celosvětově platné cesty, jak ji stanovila univerzální marxistická doktrína, od níž se Lenin a spolu s ním ani ona obdivuhodná bolševická strana ani na okamžik neodchýlil, ať už v myšlenkách, nebo v akci.

A kdo zneužívá těchto slavných jmen? Jsou to ti, kdo omlouvajíce cesty, kterými bylo Rusko «donuceno» se ubírat z důvodu údajných specifických okolností a místních podmínek, poodkrývají svůj zhnusený stud, který v nich tato slavná jména, jež tak okázale vychvalují, vzbuzují. Jsou to lidé, kteří – jako by to bylo jejich posláním, jako by jen oni měli tu moc – nás ubezpečují nebo připouštějí možnost, že jiné země dosáhnou socialismu odlišnými cestami, národními cestami, z nichž každá je jiná než ta druhá. A tyto cesty již jsou dlážděny jejich zradou a jejich hanebnostmi se vším tím hnusem, který se dá v oportunistické žumpě najít: svobodou, demokracií, pacifismem, soužitím a soutěžením. Jak odporná podívaná!

Pro Lenina představovala revoluce na Západě kyslík, který byl pro socialismus v Rusku nezbytný. Pro ty pány, kteří pořádají 7. listopadu slavnostní průvody před Leninovým zhovadilým mauzoleem, je kyslíkem to, aby kapitalismus ve zbytku světa dál bujně kvetl a oni s ním mohli dál koexistovat a smilnit.

12. Druhou otázkou, kterou je třeba prozkoumat, byla otázka hospodářské struktury Ruska v době vítězného Října. Základy pro tuto otázku položil Lenin v některých svých stěžejních pracích, do nichž jsme nahlíželi a na něž jsme se hojně odkazovali, aniž bychom se spokojili s několika z kontextu vytrženými citacemi, které je možno představit v krátkých a obecných článcích, nýbrž jsme všechna jeho tvrzení zasazovali do souvislosti s historickými podmínkami a s mocenskými vztahy posuzovanými v jejich dějinném vývoji.

V ruské revoluci, jelikož se jednalo o «dvojí revoluci», se na scéně objevily tři dějinné výrobní způsoby, zrovna tak jako v Německu před rokem 1848, kde klasická marxistická analýza rozeznávala tři soupeřící síly: středověkou aristokraticko-vojenskou říši, kapitalistickou buržoazii a proletariát – jinými slovy nevolnictví, námezdní práci a socialismus. Průmyslový rozvoj Německa byl tehdy omezený, co do kvantity, ne-li kvality, ale zavedl-li Marx třetího aktéra (proletariát), bylo to proto, že technicko-ekonomické podmínky třetího výrobního způsobu již plně existovaly v Anglii, kdežto politické podmínky se jevily být přítomny ve Francii. V evropském měřítku socialistická perspektiva skutečně existovala. Představa rychlého pádu absolutistické moci v Německu ve prospěch buržoazie a následného útoku mladého proletariátu proti ní byla spojena s možností proletářského triumfu ve Francii, kde měl pařížský a provinční proletariát po pádu buržoazní monarchie v roce 1831 svést odvážný boj, který bohužel prohrál.

Velké revoluční vize jsou nosné, třebaže dějiny jejich uskutečnění odsouvají. V Marxově perspektivě měla Francie dodat politické základy nastolením diktatury proletariátu v Paříži, jejíž pokusy proběhly v letech 1831 a 1848 a která byla uskutečněna v roce 1871, přičemž poté hrdinně se zbraní v ruce opět podlehla. Anglie měla dodat ekonomické základy. Německo mělo dodat doktrínu, tutéž doktrínu, na níž Lev Trockij odkazoval, když pro Rusko přejal klasický obrat permanentní revoluce. Ale pro Marxe stejně jako pro Trockého se permanentní revoluce může uskutečnit pouze v mezinárodním měřítku, nikoliv v nuzném měřítku jedné země. Stalinisté ve svém ideologickém terorismu permanentní revoluci zavrhovali – ovšem byli to oni, kdo ji imitovali ve své vyprázdněné, vlastenectvím zašpiněné parodii.

V Leninově perspektivě (a i nás všech, kteří jsme s ním souhlasili) mělo revoluční Rusko – průmyslově stejně zaostalé jako Německo v roce 1848 – v roce 1917 třímat plamen politického vítězství a v celé své velkoleposti znovu rozhořet onu doktrínu, která v Evropě a ve světě nabývala na síle. Poražené Německo by dodalo výrobní síly, hospodářský potenciál. Zbytek rozbouřené střední Evropy by následoval. Druhá vlna měla pohltit «vítěze» Francii, Itálii (kde jsme marně doufali, že se revoluce dočkáme již v roce 1919), Anglii, Spojené státy a Japonsko.

V prostoru střední Evropy a v srdci Ruska však rozvoj výrobních sil směrem k socialistickému výrobnímu způsobu neměl čelit překážkám a vyžadoval pouze diktaturu komunistických stran.

13. V tomto stručném nástinu výsledků naší rešerše se nyní musíme zabývat druhým možným vyústěním, a to tím, že Rusko zůstává zcela osamoceno se svým velkolepým politickým vítězstvím pevně v rukou. To by byla ve srovnání s rokem 1848, kdy všechny národy, které se zapojily do boje, zůstaly pod kapitalistickou nadvládou, přičemž Německo z nich bylo ještě zaostalejší, situace nesmírně výhodná.

Připomeňme si hlavní rysy Leninovy domácí politiky v očekávání revoluce na Západě. V průmyslu to byla kontrola výroby a později i řízení státem: to by znamenalo zničení soukromé buržoazie, a tedy politické vítězství proletariátu, ale na druhé straně by to byla hospodářská správa v rámci obchodního a kapitalistického výrobního způsobu, který teprve rozvíjel «základy» socialismu. V zemědělství to bylo zničení všech forem feudálního zotroční a vytvoření družstevní správy velkých zemědělských hospodářství s minimální tolerancí k obchodně orientované drobné produkci, která byla v roce 1917 dominantní formou a byla nevyhnutelně podnícena likvidací (a v tomto případě nejen politickou, ale i ekonomickou) feudálního způsobu výroby. Dokonce i počet zemědělských dělníků–bezzemků, těch jediných «chudých rolníků», na kterých Leninovi skutečně záleželo, se snížil – vyvlastnění bohatých rolníků je proměnilo v pozemkové vlastníky.

Otázka, jak dlouho by tato situace mohla trvat, vyvstala při velké debatě v roce 1926. Stalin řekl: Je-li pravda, že úplný socialismus je zde nemožný, pak se musíme vzdát moci. Trockij trval na tom, že věří v mezinárodní revoluci, ale že je třeba na ni počkat a zůstat přitom u moci, i kdyby to znamenalo čekat ještě padesát let. Trockému se dostalo odpovědi, že pro izolované Rusko mluvil Lenin o dvaceti letech. Prokázali jsme, že ve skutečnosti Lenin mluvil o dvaceti letech «dobrých vztahů s rolníky», po nichž, i kdyby se Rusko ještě nestalo hospodářsky socialistickým, by vypukl třídní boj mezi dělníky a rolníky s cílem skončit s venkovskou mikroprodukcí a rolnickým privátním mikrokapitálem, touto nefalšovanou hnilobnou infekcí revoluce.

Nicméně v rámci předpokladu evropské proletářské revoluce by drobné vlastnictví půdy – které je ve své současné «kolchozní» formě nevykořenitelné – bez jakéhokoli odkladu podstoupilo drasticky rychlou léčbu.

14. Marxistická ekonomická věda umožňuje názorně ukázat, že stalinismus nedospěl ani do toho stádia, které Lenin předvídal coby velmi vzdálené. Neuplynulo dvacet, ale čtyřicet let a vztahy s kolchozními rolníky jsou asi tak «dobré» jako jsou «špatné» ty s průmyslovými dělníky. Průmysl je řízen státem v režimu námezdní práce a za obchodních podmínek, které jsou doposud ještě horší než ty, které existují v nezastíraných kapitalismech. S kolchozním rolníkem se nakládá opravdu jako s družstevníkem kolchozního podniku – což je soukromá, nikoli státně kapitalistická forma – a co víc, jako s drobným správcem půdy a kapitálu.

Není třeba připomínat buržoazní charakteristiky sovětského hospodářství, které jdou od obchodu až po dědictví a finanční spoření. Stejně jako toto hospodářství vůbec nepostupuje směrem ke zrušení směny mezi peněžními ekvivalenty a k nepeněžní odměně za práci, stejně tak vztahy mezi dělníky a rolníky jdou v jistém smyslu proti zrušení rozdílu mezi zemědělskou a průmyslovou prací, mezi manuální a intelektuální prací – což charakterizuje komunismus.

Čtyřicet let nás dělí od roku 1917 a asi třicet let od data, kdy Trockij odhadoval, že doba, po kterou bude únosné držet se u moci, bude padesát let (což by nás přeneslo zhruba do roku 1975), a revoluce na Západě se nedostavila. Vrazi Lva Trockého a bolševismu z velké části vybudovali kapitalismus v průmyslu, míněno základnu socialismu. V zemědělství se jim to však podařilo jen v omezené míře a jsou stále dvacet let za Leninovým dvacetiletou projekcí, co se týče likvidace stupidní kolchozní formy, oné degenerace samotného klasického neomezeného kapitalismu, jíž by dnes v nevyslovené shodě se zahraničními kapitalisty rádi zamořili průmysl a všechny oblasti života. Nebude nutno čekat do roku 1975, abychom viděli, jak na oba soupeřící tábory dolehnou výrobní krize, které smetou kupky sena, kurníky, malé samostatné budovy na techniku a všechny ty ubohé výtvory odpudivého kolchoznického domáckého ideálu, té novodobé arkádské iluze lidového kapitalismu.

15. V nedávné studii amerických buržoazních ekonomů o dynamice světového obchodu bylo vypočítáno, že současný závod o dobytí trhů (který se po druhém světovém konfliktu skrýval za pochybnou mravní čistotou «pomáhající» Ameriky) dosáhne kritického bodu v roce 1977. Dvacet let nás ještě dělí od nového vzplanutí permanentní revoluce nahlížené v mezinárodním měřítku, což se časově shoduje se závěry oné dávné debaty z roku 1926 i s výstupy našich zkoumání z posledních let.

Abychom se vyhnuli nové proletářské porážce, je nezbytné nečekat s teoretickou obnovou marxismu až na okamžik, kdy třetí světový konflikt již zmobilizoval pracující za všemi svými zpropadenými prapory (což byla situace, které čelil Lenin a která si vyžádala po roce 1914 jeho nesmírné úsilí). Tato obnova se musí rozběhnout mnohem dříve, a to organizováním světové strany, která neváhá předložit svou vlastní diktaturu. Jakékoli zaváhání v tomto bodě se rovná zkáze. Vidíme to u zástupů těch, kteří vysvětlují Rusko na základě palácových revolucí, jednání velkých osobností anebo zrádců, demagogů či jiných švindlířů.

V průběhu oněch osudných dvaceti let nás čeká velká krize světové průmyslové výroby a obchodního cyklu, krize srovnatelná svou hloubkou s americkou krizí z roku 1932, která se však tentokrát nevyhne ruskému kapitalismu. Tato krize se může stát podkladem pro navrácení odhodlaných proletářských minorit – již ne mikroskopických – na marxistické pozice, které nebudou mít nic společného s obhajobami oněch protiruských pseudorevolucí maďarského typu, kde rolníci, studenti a dělníci bojují bok po boku v linii se stalinistickým modelem spolupráce mezi třídami.

Můžeme si troufnout na projekci budoucí mezinárodní revoluce? Její ústřední arénu budou tvořit země, které na zkázu druhé světové války reagovaly mohutným vzestupem výrobních sil, na prvním místě Německo (včetně východního Německa), Polsko a Československo. Proletářské povstání, které bude pokračovat zuřivým vyvlastňováním všech vlastníků kapitálu (který je nyní líčen coby «v rukou lidu»), by mohlo mít své epicentrum mezi Berlínem a Rýnem a rychle by do hnutí vtáhlo severní Itálii a severovýchodní Francii.

Taková perspektiva není vlastní slaboduchým, kteří nechtějí dopřát ani hodinu relativního setrvání žádnému z kapitalismů, které jsou pro ně všechny stejně mocné a jež je třeba hromadně odpravit, i kdyby jedinými zbraněmi, které mají, byly zastaralé pušky namísto atomových raket!

Pohled na Rusko potvrzuje, že Stalin a jeho nástupci tuto zemi industrializovali revolučním způsobem a souběžně s tím kontrarevolučním způsobem zmrzačili světový proletariát; a že Rusko bude pro budoucí revoluci zásobárnou výrobních sil a teprve později zásobárnou revolučního vojska.

Po třetí revoluční vlně se kontinentální Evropa stane politicky a společensky komunistickou, nebo dojde k vymizení i posledního marxisty.

Britský kapitalismus již vyčerpal své rezervy, které mu umožňovaly, jak ukázali Marx a Engels, zburžoazňovat dělníky labouristickým stylem. Tentokrát i americký kapitalismus, desetkrát upírštější a utlačovatelštější, zase přijde o své rezervy v největší konfrontaci. Dnešní odporné mírové soutěžení tak bude nahrazeno bojem na život a na smrt mezi nesmiřitelně protichůdnými společenskými třídami.

16. Proto se naše vzpomínání neobrací k uplynulým čtyřiceti letům, ale k nadcházejícím dvaceti letům a jejich vyústění.

(1) Marx K. a Engels B., Předmluva k druhému ruskému vydání «Manifestu komunistické strany», 1882; v Marx Engels Spisy, sv. 19, NPL, Praha, 1966.

(2) Marx Karel, Dopis redakci listu «Otěčestvennyje zápiski», listopad 1877; v Marx Engels Spisy, sv. 19, NPL, Praha, 1966.

(3) Jedná se o Engelsův článek O sociálních poměrech v Rusku (1875) a jeho pozdější předmluvu k brožuře s tentýž názvem z roku 1894; viz Marx Engels Spisy, sv. 18, NPL, Praha, 1966

(4) «Russia e rivoluzione nella teoria marxista (Rusko a revoluce v marxistické teorii)», Il Programma Comunista, č. 21/1954 až číslo 8/1955.

(5) Lenin V. I., Dvě takticky sociální demokracie v demokratické revoluci, 1905; v Lenin Sebrané Spisy, sv. 11, Svoboda, Praha, 1982.

(8) «Struttura economica e sociale della Russia d’oggi», Il Programma Comunista, č. 10/1955 až 12/1957 – reprint v knižní podobě u Edizioni Il Programma Comunista, Milán, 1975.

Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program